O pekle a Boží spravedlnosti

 

Nedávno se mi dostal do rukou článek známého pastora T. Kellera, který se jmenoval „Kázat o pekle v tolerantní době“. Jak je již z názvu patrné, autor tvrdí, že pro současné lidi zdůrazňující toleranci a třeba dodat i pro část křesťanstva je představa pekla nepřijatelná. Pojďme se na tuto nesnadnou oblast podívat. O pekle a odsouzení se v Bibli píše a dost dobře nemůžeme tato místa přeskočit. V tomto článku se pokusím argumentovat především z apologetického úhlu pohledu. Tím nezpochybňuji Písmo, jen si nad jeho texty kladu otázky a zároveň se snažím odpovídat těm, kdo se ptají, a kterým nestačí odpověď  typu „je to tak, protože je to v Bibli“. Do diskuse pak přizvu pár „gigantů“, konkrétně T. Kellera, M. Volfa, S. C. Lewise a C. Miłozse.

Peklo je v Písmu spojeno s Božím soudem. Pro některé je otázkou, jak může být milující Bůh Bohem soudu? Jak se může hněvat? Začtěme se do slov R. Pippertové: Pomyslete, jak se cítíte, když vidíte někoho, koho milujeme, jak se ničí nemoudrým chováním. Nezareagujeme vlídností a tolerancí, ale hněvem. Hněv není opakem lásky. Boží hněv není výbuchem Božího rozmaru, nýbrž jeho trvalého nesouhlasu s rakovinou… která zevnitř stravuje lidskou rasu, kterou On bytostně miluje. (Naděje má svoje důvody) T. Keller k tomu dodává, že Boží hněv pramení z Boží lásky a potěšení z vlastního stvoření, zároveň se hněvá na zlo a nespravedlnost, protože ničí jeho mír a integritu.

Možná jste se setkali se jménem M. Volfa, který nedávno byl i v Čechách na teologickém fóru. Volf patří k předním světovým teologům, zároveň jako Chorvat prožil válečné běsnění na Balkáně v 90. letech. Tato zkušenost se otiskuje i do některých jeho děl. Volf o Boží spravedlnosti napsal: Kdyby se Bůh nehněval na nespravedlnost a lež a neučinil by konečnou přítrž násilí, nebyl by to milující Bůh, jehož by stálo za to uctívat… Jediný prostředek, jak nám zakázat jakýkoli postih násilí, je poukazovat na skutečnost, že jediné legitimní násilí pochází od Boha… Mé tvrzení, že praxe nenásilí požaduje víru v božskou odplatu, bude na západě nepopulární u mnoha lidí. Ale zrození teze, že lidské ne-násilí pramení z víry v Boží odmítnutí soudit, vyžaduje poklid předměstského domova. Ve sluncem spálené zemi nasáklé krví nevinných… spolu s dalšími příjemnými výtvory liberální mysli zaniká. Nevím, do jaké míry se v tom, co jsme četli, odráží autorova zkušenost s válkou, ale Volf dokazuje, že násilí je přiživováno v nedostatku víry v Boha odplaty.  Jde o to, že oběti násilí jsou díky přirozené touze po spravedlnosti vedeny touhou po pomstě a že víra v Boží spravedlnost nám může pomoci nenechat se vtáhnout do víru odplaty.

Držitel čestného doktorátu na Harvardu, nositel ocenění Spravedlivý mezi národy, držitel Nobelovy ceny a dalších ocenění C. Miłosz napsal: Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota. Nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost, zbabělost a vraždy nebudeme souzeni. Miłosz vychází mj. i ze zkušenosti nacismu a komunismu, kde si všiml, že je to naopak ztráta víry v soudícího boha, která vede k brutalitě. Pokud není nic po smrti, pak vlastně není rozdíl mezi Stalinem a matkou Terezou. Ano žili jinak, ale oba zemřeli, po smrti je nicota a neexistuje žádná spravedlnost. Anebo je Bůh, který soudí a který je konečným zdrojem spravedlnosti. Tolik ke spravedlnosti, ale jak je to s peklem a milujícím Bohem?

S. C. Lewis ve své knize Velký rozvod nebe a pekla: fantastický výlet z pekla do nebe líčí, jak lidé přijíždějí z pekla na nebeskou periférii, kde jsou nabádáni, aby se zbavili svých hříchů, v jejichž důsledku byli peklem polapeni. Jenže oni to odmítnou. Lidé v pekle jsou v Lewisově knize zkroušení, nešťastní, ale autor objasňuje proč. Vidíme jejich pýchu, stihomam, sebelítost, jistotu, že špatní jsou ti ostatní. Ztratili pokoru, příčetnost. Jsou uvězněni v kobce své soběstřednosti. Trvale se rozpadají a trvale obviňují všechny okolo sebe. Mají svobodu, kterou si ale sami nadefinovali. Jejich největší omyl je v přesvědčení, že když budou následovat Boha, ztratí svobodu. Jenže v tomto je ironie, protože volbou proti Bohu ztratili vlastní svobodu a zničili svůj potenciál dosáhnout svobody. Lewis proto peklo nazývá největším monumentem lidské svobody. Stejně píše mistr zkratky, anglický spisovatel Chesterton: Peklo je poklonou skutečnosti lidské svobody a důstojnosti lidské možnosti volby.

V podobném duchu píše i Pavel v Řím 1, 24: Bůh je podle žádostivosti jejich srdce vydal nečistotě, v níž sami zneužívají svá těla. Tedy Bůh v posledku s lidmi nedělá nic jiného, než že jim poskytne to, po čem nejvíce touží. K tomu ještě jednou Lewis: Existují pouze dva druhy lidí – ti, kteří řeknou: Buď vůle tvá Bohu a ti, jimž Bůh nakonec řekne: Buď vůle tvá. Všichni, co jsou v pekle, si vybrali sami. Bez volby svého vlastního osudu by peklo nebylo peklem.

Na závěr se stručně podívejme na podobenství o Lazarovi a boháči, které je zapsané v Lk 16, 19 – 31.

Když se boháč ocitne v pekle, nežádá o propuštění z pekla, ale naříká, že Bůh mu o posmrtném životě neposkytl dostatek informací, což je v podobenství zpochybněno, protože měl (stejně jako my) k dispozici „Zákon a Proroky“. Proto prosí, aby informaci dostali alespoň jeho bratři. Druhá důležitá informace je, že na rozdíl od Lazara boháč nemá jméno. Keller toto komentuje tak, že jméno naznačuje identitu a zde vidíme náznak, že bohatec svou identitu nezaložil na Bohu, ale na jmění. Jeho jméno je vlastně „boháč.“ Tuto identitu si přidělil on sám, nedal mu ji Bůh. Jinak řečeno, peklo je svobodně zvolená identita oddělená od Boha, kdy já se sám sobě stávám bohem, nebo si svobodně volím, kdo nebo co mi bohem bude. Zde to bylo bohatství. Keller dodává, že tato svobodně volená identita míří do věčnosti.

Tolik jen velmi stručně k Boží spravedlnosti a peklu. Bůh je jak milující, tak spravedlivý a svatý a tyto vlastnosti si neodporují.

Nikdo z nás s jistotou neví, kdo kde bude po smrti. Tuto jistotu bychom měli mít především my, ale do druhých nevidíme. Jisté je, že Bůh se z existence pekla neraduje, jeho cílem je, aby všichni byli spaseni. Ke spasení ale nikoho nenutí, stejně tak nikoho nenutí, aby přijal trest, který stál život Božího syna. Jenže pak platí, že si trest člověk ponese sám.

Nás, kteří Krista známe, by i toto mělo motivovat hovořit s druhými o Ježíši a o zvěsti evangelia.

O lakomství

Lakota je hříchem, který se jen těžko pojmenovává. Všichni nějak tušíme, o co se jedná, zároveň si moc nedokážu představit, že někdo bude kázněn z důvodu lakoty. Co už je lakota a co ještě lakota není? Na tuto otázku se nelehko odpovídá, přesto bychom neměli na snahu pojmenovat tento hřích rezignovat.

Když přemýšlíme o lakotě, můžeme vycházet z jedné z charakteristik naší doby, a tou je stěžovat si. Stěžujeme si na zdravotní systém, na nedostatek peněz, na korupci, na to, co jsme nezažili, na to, co jsme zažili… Kdo je dnes spokojený, vypadá tak trochu jako exot nebo naivní snílek.

Dovolím si zde zdánlivou odbočku do světa virtuální reality. Konkrétně se chci podívat na fenomén Facebooku. Je místem, kde dnes tráví čas miliony lidí, a to zdaleka ne jen těch mladých. Většinou (nikoli vždy) lidé na Facebooku vystavují fotky svých dětí, z dovolených, různých párty apod. V zásadě se Facebook stává přehlídkou „úspěchů a štěstí“. Jenže úspěch a štěstí jedněch vyvolává (někdy) závist a s ní spojený pocit nespokojenosti, že „já to nemám“, „já jsem tam nebyl“, „toho jsem nedosáhl“ atd. Nejsem proti Facebooku, jen chci napsat, že jedním z důsledků tohoto fenoménu může být nespokojenost s tím, co mám, kým jsem nebo čeho jsem ve srovnání s druhými (ne)dosáhl, a z toho plynoucí závist. Tento pocit ale není jen doprovodným fenoménem Facebooku, ale i reklamy a vlastně celého spotřebního průmyslu. Je nám sdělováno, že nejsme dost dobří, hezcí, mladí, silní, vzdělaní, ale když si to či ono koupím, vystuduji, dopřeji, můj pocit nespokojenosti se změní k dobrému.

Druhé silné poselství naší doby je nepřiměřený strach z budoucnosti. Bojíme se nemoci, špatných rozhodnutí svých dětí, úrazu, nejistoty…Proto se snažíme před nejistou budoucností nějak pojistit a řídíme se heslem „Pomoz si, a Pán ti pomůže.“Jakmile ale přijmu poselství „buď nespokojený“ nebo „obávej se budoucnosti“, všechny zdroje, které nám byly Pánem Bohem darovány, začínáme spotřebovávat jen pro sebe s nadějí, že mít víc, být někým nebo zajistit si budoucnost odstraní naši nespokojenost.

Myslím, že někde zde tkví kořeny lakoty. Jak konkrétně? Každému z nás bylo mnoho darováno. Nikoli všechno, ale mnoho. Abych nebyl nekonkrétní, pokusím se vyjmenovat, co bylo darováno mně. Jsem zdravý, mám kde bydlet, mám hodně peněz, protože si mohu dovolit jezdit na dovolenou, protože tento článek píšu na svém počítači, protože si mohu dovolit zaplatit startovné na běžecký závod, protože mám vlastní auto, zaměstnání, přátele, rodinu... Zdá se vám to málo? Potom vězte, že drtivá většina světové populace může o podobných věcech jen snít.

Zároveň ale slyším kolem sebe hlasy, které tvrdí, že mohu mít víc, že nejsem dost dobrý, že potřebuji lepší auto, lepší počítač, úspěšnější děti, že bych se měl lépe zajistit, co se budoucnosti týká, a nevím co ještě. Nyní mám v zásadě dvě možnosti. Abych měl či byl víc, musím všechny dary v podobě peněz, zdraví, schopností využít pro sebe a opět jen pro sebe. Nebo si jsem vědom, že mám mnoho, a proto se chci o požehnání, které zakouším, dělit s dalšími. To první se jmenuje lakota, to druhé štědrost. Lakota je postoj, který se nechce dělit, který vychází z přesvědčení, že vše, co mám, mám především pro sebe, případně pro svoje blízké. Oproti tomu štědrost je postoj, který vychází z vděčnosti za to, co mám a kdo jsem, a zároveň mne vede k hledání, s kým bych se o to rozdělil. Jinými slovy peníze, zdraví, dostatek jsou Božími dary, které jsem dostal nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Jedna z oblastí, která mě v Písmu zajímá, je ekonomika Starého zákona. Baví mě promýšlet některé „nudné pasáže“, které se týkají sklizně, desátků, peněz atd. Jeden z důrazů charakteristických pro starozákonní ekonomiku, je, že ten, kdo má, by měl vždy pamatovat na toho, kdo nemá. Tedy pokud sklízíš, neměl bys sklidit vše, ale měl bys něco nechat pro zchudlé, bezdomovce či vdovy. Pokud máš peníze, část jich má jít na Boží věci. Byl ti dán sedmidenní týdenní cyklus, nicméně v jednom z těchto dnů nesmíš kumulovat kapitál. Myslím, že Bůh nás tímto učí velkorysosti a štědrosti. Jako by nám říkal: Buď vděčný za to, co máš, nikoli věčně nespokojený a nervózní, protože nemáš A nejen to. Protože jsi vděčný a spokojený, rozděl se a nenechávej si vše pro sebe. Proč? Protože vše, co máš, je jen dar, nikoli nějaký nárok. A protože ne každému byl určitý dar dán, daruj!

Lakomý člověk se tomuto postoji brání, protože se bojí, že to, co daruje (čas, peníze, nápady atd.), mu bude chybět při dosahování jeho ambicí, cílů či pojišťování si své budoucnosti. Zároveň je lakomý člověk pohlcen sám sebou a svými potřebami. Druzí pro něj existují především tehdy, když je k něčemu potřebuje.

 Osobně jsem zažil mnoho požehnání díky lidem, kteří ke mně byli štědří. Dali mi něco z toho, co sami přijali, aniž by něco čekali zpět. Jednalo se o pomoc materiální, časovou i duchovní. Časem mi došlo, že jejich štědrost je Boží mluvou ke mně. Konkrétně v tom, že i já bych měl něco ze svých zdrojů dát dál. Problém je u mě někdy v tom, že se mi obdarovávat nechce, a to z jednoduchého důvodu. Hřích lakoty není vzdálen ani mně. V tomto ohledu jsem se naučil následující: K tomu, abych dokázal darovat a nesyslil si vše pro sebe a pro svoji rodinu, potřebuji jistou disciplínu. Ne vždy to funguje tak, že správná rozhodnutí konáme, protože naše srdce přetéká touhou. Proto je třeba nečekat na stav, až se mi bude chtít, ale je třeba to či ono prostě udělat. V tomto případě darovat s důvěrou, že Pán Bůh se postará o naše ztráty. Toto jsem zakusil mnohokrát, když jsem daroval. Jednak dobrý pocit, že mohu být někomu užitečný a jednak to, že Bůh odpovídá na moje kroky víry – v tomto případě na dávání. Naučil jsem se i to, že Bůh žehná tomu, když daruji nikoli z přebytku, ale když dar je obětí, když něco stojí a tedy i někdy zabolí. Zároveň se mi mnohokrát potvrdila slova Františka  z Assisi „dáváním dostáváme“. Moje zkušenost je, že to takto skutečně funguje.

Jak může "skutečný křesťan" volit... ?!

Nedávno jsem četl hezký vtip: „Děti, nerušte tatínka. Teď je z něj odborník nejen na covid, ale i na americké volby.“ Vtip hezký, neurážející a nevinný. Jenže realita až tak nevinná jako tento vtip není. Nejeden tatínek ale i maminka, stejně tak i mnozí další nejenže sledují statistiky ohledně covidu a jak dopadnou americké volby, ale nedokáží pochopit, že ti druzí nesdílí jejich pohled na svět.

V křesťanstvu pak jedna či druhá strana někdy přichází s dovětkem, a jak může křesťan… volit, nebo souhlasit s volbou jednoho nebo druhého kandidáta na post (nejen) amerického prezidenta, jak si může myslet, že covid je/není skutečné nebezpečí, jak může mít takový či jiný náhled na islám, na uprchlíky, na EU atd. Témat, která nás rozdělují, je stále více.

Názorů na různá společenská témata bylo vždy vícero, prostě to nejde jinak. Horší je, že se stále více dostáváme do situace, kdy je druhá strana vnímána jako nepřítel, dokonce jako někdo, kdo v principu nemůže být křesťanem. Pro někoho představa, že křesťan si myslí nebo volí toho či onoho kandidáta je protimluv. Prostě to přece nejde! Křesťan prostě nemůže volit Bidena, protože Biden je ... Křesťan prostě nemůže volit Trumpa, protože Trump je … Křesťan nemůže být pro EU, protože EU je… Křesťan nemůže být proti EU, protože... A mohl bych pokračovat. Podstatný problém je ale v tom, že na obou stranách barikády jsou křesťané. Já sám osobně znám některé, kteří mají na některé zmíněné oblasti jiný pohled než já, myslím si, že se mýlí (a oni si myslí to samé o mě), ale nepochybuji o jejich víře. A to je znám dobře. Tím nerelativizuji pravdu, pokud budou ochotni se se mnou bavit, budeme se přesvědčovat o svých postojích, ale jiná politická nebo společenská orientace neznamená falešnou víru.

Vím, o čem píšu, i díky svým „hejtrům“. Protože některé moje články kolují na různých stránkách, čte je celkem hodně lidí a čas od času dojde v diskusích pod mými články k různě ostrým výměnám názorů. Díky těmto názorům mám následně možnost se dozvídat o sobě věci, které ani sám nevím. Žel, pro některé už dávno zřejmě nejsem křesťanem a pokud ano, pak spadám do kategorie heretik… Nevadí mi to, protože si myslím, že na sociálních sítích je člověk jednou tak agresivní než normálně, a pokud si pamatuji, tak z očí do očí jsem se s otevřenou agresí setkal jen málo.

Jen chci napsat, že na obou stranách barikád jsou křesťané a že by bylo skvělé, kdyby nás dokázala rozdělit až smrt nikoli politické či jiné preference. Nechť platí něco ve smyslu, nechápu, jak může dotyčný toho či onoho volit, nebo zastávat takový či onaký názor, ale chápu, že i on se stal příjemcem Boží milosti a nejen to.

Dokonce věřím, že skrze něj Pán Bůh jedná a že díky víře v jednoho otce bychom spolu mohli stolovat u jednoho stolu Páně.