COVID-19 a moc a nemoc médií

Jeden z velmi zajímavých fenoménů související s COVID-19, je fenomén médií. Většina z nás se o situaci zajímá, protože mnohých se situace nějak dotýká. Všichni máme společné, že více či méně čerpáme informace z médií. A někde zde začíná i problém, protože na téma COVID-19 se lze dočíst leccos a aby to bylo ještě komplikovanější, dočítáme se protichůdné názory vyslovené i z úst lidí, kteří jsou ve svých oborech ověnčeni tituly zprava i zleva – a to nepíšu nijak pejorativně. Zároveň vidíme, jak obrovskou moc mají média.

V tomto článku se ale chci zabývat určitou rozporuplností zpráv, která se k nám dostávají. Stále se vede diskuse, zda roušky vůbec mají smysl. V některých zemích je jejich nošení povinné, někde jen doporučené. Oba dva názory jsou podloženy vědeckými studiemi a obhajují je odborníci. Slyšíme zcela opačné názory na tzv. promořování. Pohybujeme se od názoru, že promoření je velmi nebezpečné, až po názor, že je to legitimní způsob jak se viru zbavit. Opět jsou na obou pólech renomovaní odborníci i výzkumy. Někteří lidé mají hrůzu jít do nemocnice (což se mi náramně hodilo, když jsem bez objednání mohl jít k zubaři, který teď nemá pacienty), protože vidí apokalyptické fotky z některých nemocnic především ve světě, jiní jsou v pohodě, protože se dočetli, že nemocnice jsou dezinfikované.

Všimněte si, že ve zprávách se někdy opakuje zavádějící slovní spojení „že se zdá“. Např. jsem se dočetl, že „se zdá“, že COVID-19 více zabíjí britské zdravotníky, kteří jsou z etnických menšin. Jenže „zdá se“ není žádný relevantní údaj, je to zdání. Možná se zítra zjistí něco úplně jiného, a jak bude reagovat autor článku? Asi tak, že se mu to jen zdálo… Podobných „asi“, „možná“, „zdá se“, se vyrojilo velmi mnoho.

Navíc článek je nadepsaný, že „pandemie kosí britské zdravotníky“. Slovo kosí je velmi expresivní a v souvislost se smrtí se používá třeba ve válce, kde „kulomety kosí pěšáky“. Zde zemřelo 111 zdravotníků a pečovatelů. Ano, je to hrozné číslo, každého zmarněného života je škoda, ale ze všech mrtvých v Anglii je to 0,7 procenta. Jenže srovnejte si titulek „ze všech mrtvých v Anglii je 0,7 zdravotníků a pečovatelů což je vysoké číslo“ s titulkem „pandemie kosí… atd.“ Ještě jednou – absolutně nesnižuji nasazení a oběti zdravotníků, komentuji jen a pouze titulek článku.

Jiná věc je, že jakkoli jsou počty umírajících vysoké a jakkoli je stav vážný, ví se, že výrazně více COVID-19 ohrožuje určité skupiny obyvatel a ty je třeba chránit především. A že na rozdíl od moru, španělské chřipky a dalších nemocí nekosí milióny a nekosí všechny. Jenže místo toho čteme často paušální sdělení o tisících mrtvých doprovázené náležitou obrazovou přílohou (např. kopání masových hrobů v New Yorku), která vyvolávají v lidech pocit hrůzy. Když před pár týdny zemřeli v naší zemi první lidé, pak média informovala, o koho šlo a vždy se jednalo o člověka, který již byl těžce nemocný. Tím nechci tvrdit, že jejich život měl menší cenu, ani to, že později nezemřeli lidé relativně zdraví (statistiky neznám), ale pokud COVID-19 usmrtil někoho s mnohačetným melanomem kombinovaným s dýchacími obtížemi, pak by tento člověk zemřel i na jinou infekci.

Další „nakládačka“ jsou obrazové dokumenty typu „jak vypadají plíce člověka, který prodělal COVID-19.“ Jednak při vší úctě, co my jako laici víme o RTG snímcích, dále tento snímek nemá žádnou vypovídací schopnost, protože jiní lidé mají průběh jiný, lehčí. Přečtete si komentář v článku „3D model lidských plic ukazuje, jak rychle koronavirus ničí plíce“. Čteme: „Na rozdíl od běžného zápalu plic, který vždy postihuje pouze malou oblast dýchacího orgánu, je možné v případě napadení virem pozorovat rychle se šířící rozsáhlé poškození obou plicních laloků, které v průběhu pouhých čtyřiceti osmi hodin může v napadeném organismu zasáhnout kompletně celé plíce a de facto tak rozložit dýchací cesty pacienta, což vede k neodvratné smrti. Kromě plic pak tímto způsobem virus působí také na tkáň jiných vnitřních orgánů, jako je srdce nebo slezina.“

Na první čtení to vypadá, že koronavirus je rozsudkem smrti… jenže v článku je „drobná věc“. Autor píše, že virus „může“ nikoli musí. Jako člověk postižený revmatoidní artritidou jsem nějaký čas četl, co tato nemoc „může“ a je to velmi nepříjemné čtení. Ale díky Bohu, kvalitním doktorům, medicíně a asi i životnímu stylu RA není ortel a v mnoha případech (třeba i u mne) „nemusí“, jen „může“ ublížit, není to, stejně jako COVID-19 ortel. Proto jsem články o své nemoci číst přestal, protože bych skončil v Bohnicích.
Dalším problémem při informacích o COVID-19 je klišé „poslední vědecké výzkumy zjistily“. Solidní vědecký výzkum prochází tzv. falzifikací, ověřováním, zkouškami a to, že je něco „dokázáno posledním výzkumem“, nic moc nemusí znamenat a většinou ani neznamená.

Z uvedeného vidíme, že do velké míry platí starý mediální zákon „dobrá zpráva, žádná zpráva“. Lidé jsou vyděšení a místo aby se odtrhli od zdrojů špatných zpráv, ještě více je hltají v naději, že… si přečtou něco nadějného. Jenže většina médií nemá ambici dávat naději, a to je třeba si uvědomit.

Tímto nechci srážet média jako taková, vážím si práce mnoha novinářů a žurnalistů a jsem vděčný za některá média v naší zemi. Jen jsem chtěl ukázat na některé komunikační nepřesnosti a někdy i fauly.

Nechci situaci bagatelizovat, vím, že v mnoha zemích je vážnější než u nás, zároveň ale je třeba někdy některé informace číst obezřetně. Možná v této situaci platí nebát se spolehnout i na svůj úsudek, velmi vážit, jaké zprávy posílat dál, nešířit hysterii a učit se disciplíně vděčnosti. Stále se totiž máme moc dobře… třeba jen proto, že i když ekonomika padá, stále má kam padat a i když virus řádí, nezabíjí po miliónech. A to není málo. Pro mě jako křesťana z toho plyne i jistá otázka, co mám a mohu pro Pána a jeho království i v těchto časech konat.

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty vedoucí od soboty k Velkému Pátku.

            V posledních dnech a týdnech jsme možná díky překotný změnám i obavám někdy zapomínali, že se blíží Velikonoce. Pokusme se během posledního velikonočního týdne napřít svojí mysl k našemu Pánu a k velikonoční zvěsti. K tomu nám mohou být pomocí i následující zastavení.

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže je známé především díky hudebnímu zpracování rakouského skladatele J. Haydna, který toto dílo původně vytvořil pro orchestr, doprovázející Velkopáteční bohoslužby, později napsal na toto téma i oratorium.

V Bibli bychom tato slova či krátké věty nenašli na jednom místě, jedná se o mozaiku poskládanou z evangelií zachycujících Ježíšovu smrt. Uvedené texty nás mohou během Velikonočního týdne vést k meditaci nad Ježíšovým utrpením a zároveň k reflexi našich životů ve světle Velikonočního poselství.

Budete-li si k meditaci na Kristovými slovy a texty pouštět i Haydnovu hudbu, doporučuji např. zde: https://www.youtube.com/watch?v=tnNjsAGkgN0 oratorium pak zde: https://www.youtube.com/watch?v=-cPchmU-pB4

Sobota

Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

          V krutých bolestech se Ježíš nemodlí za sebe, ale za ty, kteří mu ublížili. V okamžiku, kdy je legitimní chtít potrestání nebo pomstu, Ježíš žádá odpuštění pro lidi, kteří mu ublížili. Tím se dotýká klíčové myšlenky svého učení – odpuštění. Umírá, aby nám odpustil hříchy, zároveň ale i proto, abychom my měli sílu odpustit. Je zvláštní, že když se v Otčenáši modlíme za odpuštění, potom ho podmiňujeme jen do určité míry. Onou mírou je „jako jsme odpustili my druhým“. Domysleme tato slova. Bůh nám v Kristu odpouští, jako jsme my odpustili druhým…

Neodpuštění je důsledkem mnohých psychických nemocí a neuróz. Je hrozné tím, že ty, kdo nám ublížili, vlastně necháváme, aby nám ublížili podruhé. Jednou tím, co nám provedli, podruhé tím, že je vláčíme v mysli. Neodpuštění je zároveň rakovinou, která může rozežrat tělo Kristovo, tedy církev či sbor.

Chtěl bych nás všechny vyzvat, abychom s myšlenkou odpuštění vstoupili do velikonočního týdne. Pokud je ve vašem okolí někdo, komu jste neodpustili, modlete se za odpuštění. Stejně tak pokud je někdo takový ve sboru. Zavolejte mu, sejděte se s ním, smiřte se. Nepopírejte, pokud vám bylo ublíženo. Odpuštění totiž neznamená mávnout rukou s tím, že se vlastně nic nestalo. Stalo a možná to hodně bolelo. Možná tě někdo okradl, zneužil, nespravedlivě nařkl, posmíval se ti, jednal tvrdě či arogantně a tebe to bolí a mrzí. Tento pocit je legitimní. Řešením je pojmenovat, co mě bolí i toho, kdo mi bolest způsobil. Potom s Boží pomocí odpustit. Je to těžké, protože dotyčný vůbec nemusí svůj podíl viny uznat. Proto zdůrazňuji „s Boží pomocí“, protože se jedná o akt nadpřirozený.

Zároveň potřebujeme, aby Bůh v Kristu odpustil nám. K tomu je ale potřeba uznání pravdy, že nejen potřebuji odpuštění, ale že potřebuji odpustit konkrétní hříchy. Právě s modlitbou pokání můžeme vstoupit do velikonočního týdne a zároveň s prosbou, abychom dokázali odpustit. 

Ke čtení: Mt 18, 21 – 22, Kol 3, 13 – 16

K meditaci: Čtverý slib odpuštění.

Kázeň mysli. „Nebudu o té události přemýšlet.“

Kázeň paměti. „Nebudu záležitost znovu vytahovat a nebudu ji používat proti tobě.“

Kázeň slov. „Nebudu o ní mluvit s druhými.“

Kázeň vztahu. „Nedovolím, aby ta událost stála mezi námi nebo byla na překážku našemu vztahu.“

Palmová neděle

Amen, amen pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.

Další věta vyřčená na kříži nás vede k několika zastavením.

První: Pravím tobě. Jakoby nám náš Pán říkal, neřeš, jak moc to či ono dělají či nedělají druzí, teď hovořím s tebou a k tobě. Někdy rádi poukazujeme na problémy druhých a zakrýváme tím svoji vlastní zodpovědnost. Jenže Pán jedná především s tebou, se mnou. Není Bohem masy, ale osobním Spasitelem. Právě proto se Velikonoce mohou stát osobním oslovením na vaší, tvojí cestě následování.

Druhé: Ještě dnes. Jsou rozhodnutí, která je třeba promýšlet a někdy i odkládat. Jsou však i taková rozhodnutí, která je třeba udělat dnes. Pochopitelně, že situace umírajícího lotra byla kritická a proto nešlo nic odkládat. Zároveň mohou ale i v našem životě být kritické oblasti, o kterých víme, a které nechceme vydat Pánu. Víme, co máme konat, ale nechceme a proto odkládáme „napotom“. Velikonoční čas může a má vést k reflexi našeho vztahu k Bohu a zároveň k rozhodnutím, která je třeba udělat dnes.

Třetí: Budeš se mnou v ráji. Snad nás napadne otázka: „A kde ten ráj je?“ Když čteme pozorně, odpověď je skryta v textu samém. Tam, kde je Ježíš. Nejdůležitější není místo, ale Ježíšova přítomnost. Ježíšova slova řečená lotrovi sice odkazují na život po smrti, nicméně s Ním můžeme být už na této zemi. Ježíš nám neslibuje „ráj na zemi“, slibuje však, že bude se mnou, s tebou. Zve tě do svojí přítomnosti právě v bolesti, kterou prožíváš. U Něj se nemusíš stydět za slzy, za svou minulost, selhání či strach. Je příznačné, že slova o ráji jsou řečena na kříži, tedy uprostřed bolesti a slz. Právě uprostřed slz tato slova znějí jako forte, kterému trpící moc dobře rozumí… zároveň jako náznak toho, že jsme stvořeni pro jiný, lepší svět.

Ke čtení:  Řím 8, 31 – 39

K meditaci:

Jak moc Bůh v posledních dnech, týdnech hovořil „k tobě“? Pokud málo, proč?

Co odkládáš a odkládat bys neměl?

Můžeš vyznat, že „jednou budeš s ním v ráji“?

Pondělí 

Ženo, hle, tvůj syn. Hle, tvá matka.

Třetí Kristova promluva se týká nejen utrpení Krista. Vidíme zde trpět Jeho matku. Snad se naplňuje proroctví vyřčené Simeonem v Luk 1, 35: „I tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“  Marie netrpí fyzicky, trpí však její duše při pohledu na trpícího syna. V těchto dvou krátkých větách se kloubí utrpení miliónů matek, které v utrpení přiváděly své děti na svět, aby mnohé z nich jednou viděly své děti trpět. Dokonale to vystihl K. Čapek v knize Matka: „Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy (myslí se synové). Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy – Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!“

Důležitý rozměr tohoto zvolání je připomenutí důležitosti mateřství. Mateřství je v první řadě úkol daný samým Stvořitelem. Právě čas Velikonoc nás má vést k tomu, abychom za maminky děkovali a prosili za zmocnění k tomu, aby svůj jedinečný a mimořádný úkol splnily.

V textu jsou hned dvě ukazovací zájmena (tvůj a tvá). Snad proto, aby se zdůraznila hluboká propojenost matky a dítěte, která jde až za hranici smrti. Každý z vás má za sebou určitou rodinou historii. Někdo by ji nejraději vymazal ze své paměti, někdo na ni naopak rád vzpomíná. Ať byla jakákoli, neměla by se stát tím, co nás v životě svazuje. Přemýšlejme, zda se nám prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, prosme za rozlámání pout minulosti. Zároveň je zde ještě jeden, poslední rozměr. Jakkoli bylo pro Marii bolestivé vidět trpět svého syna, Ježíš se rozhoduje jednat podle vůle svého nebeského Otce. Je stále mnoho dospělých křesťanů - mužů a žen, kteří se vnitřně nerozešli s míněním svých rodičů. Příliš hledají jejich souhlas či nesouhlas a to je paralyzuje v životě i v následování Krista. Pokud se naznačený problém týká i nás, zkusme i v této oblasti jednat…

Ke čtení:  Jan 18

K meditaci

Jak moc mě ovlivnila rodina?

Přemýšlej, zda se ti prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, pros za rozlámání pout minulosti.

Pokud pocházíš z harmonické rodiny, děkuj zas to, co jsi přijal.

Co konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?

Úterý

Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Představte si, že tuto otázku položíte svým rodičům nebo že se vás takto zeptají vaše děti. Zřejmě neexistuje hroznější otázka, položená rodičům od svých dětí. Zřejmě je jen málo horších věcí, které mohou udělat rodiče svým dětem, než je opustit. Když Abraham obětuje Izáka, Bůh mu v poslední chvíli zadrží ruku. Sám sobě však ruku nezadrží a svého Syna obětuje. Tváří v tvář této realitě působí směšně naše občasné obavy, abychom to se svojí horlivostí pro Boží věci nepřeháněli. Známý kazatel J. Piper napsal: „Na každého neopatrného křesťana, který nesprávně zaměřenou horlivostí „odrovná“ sám sebe a rozbije svoji rodinu, připadá podle mého odhadu tisíc těch, kdo táhnou se světem, a Ježíše považují za užitečný doplněk. Problém je, že jako špatný příklad dáváme oněch pár neopatrných.“ Naštěstí pro nás, to Bůh z lásky k nám přehnal, když obětoval svoje dítě. Díky tomu, by potom jeden ze základních postojů našeho následování Krista měla být vděčnost a od toho se odvíjející otázka, jak a čím tě mohu, Pane, uctít?

To, co vyřkl Ježíš na kříži, prožilo mnoho jeho následovníků. Konkrétně pocit opuštěnosti Bohem (mimochodem toto je jediné místo, kde Ježíš svého Otce nazve v modlitbě Bohem). Prožili Boží mlčení, které ale též patří ke zkušenostem víry.

Protože Ježíš na sebe vzal naše hříchy, pocítil i důsledek hříchů, tedy opuštění Bohem. Jeho výkřik na kříži není výkřikem mysli pomatené bolestí, ale konstatováním skutečnosti zapříčiněné našimi hříchy. Hřích nás odděluje od Boha a cestou zpět je pouze pokání. Chtěl bych nás v tomto velikonočním čase povzbudit k přemýšlení, zda nějaký hřích nestojí mezi námi a naším nebeským Otcem a zda se právě proto necítíme od Něj opuštěni. Zda jsme vydali všechny oblasti svého života pod Jeho vládu.

Ke čtení: Mt 12, 22 – 34, 13, 22 – 30, Fp 3, 7 - 8

K meditaci:

„Utište se. Vše je v pořádku, jsem tu. Nebojte se. Svět už není v rukou zlého, ale milujícího pastýře. Nakonec bude vše, jak má být. Nic vám nebude ubližovat donekonečna. Žádné utrpení není navěky, žádná ztráta není trvalá, všechny porážky jsou pouze přechodné, žádné zklamání není definitivní. Už nás nic nerozdělí. Ani v životě, ani ve smrti není nic, co by nás mohlo oddělit od Boží lásky, jež se nám zjevila v jeslích.“ (B. Menning)

Jak jsi na tom se svojí horlivostí v následování Krista?

U čeho ti nejvíce hoří srdce?

Neodděluje tě něco od tvého nebeského Otce?

Středa

Žízním…

Možná, že bychom na konci Ježíšova života z jeho úst očekávali cosi patetičtějšího. Neznamená proto Ježíšovo „žízním“ vyjádření duchovní žízně? Určitě ne. Ježíš vykřikne, žízním…, protože má žízeň. Tímto téměř posledním slovem proneseným z kříže ukazuje na svoji zranitelnost, kterou na sebe dobrovolně bere, když se zříká božských poct a stává se člověkem.

Jakoby nám zde bylo sdělováno, že Kristus sestupuje doprostřed našeho „žízním“; do našich zápasů, bolestí a nezodpovězených otázek. Zároveň vidíme, že žádná z těchto otázek, která někdy vypadá přízemně, pro něj nesmyslná a banální není. Velikonoce se mohou v kontextu tohoto výkřiku stát výzvou k našim zvoláním či vyjádřením toho, co skutečně nosíme na srdci, co nás bolí a trápí.

Ke čtení:  Mk 15, Jan 19

K meditaci:

Po čem nejvíce žízníš?
Čeho se nejvíce obáváš?

Kde jsi v tomto roce nejčastěji hledal utišení žízně?
Kde jsi nejzranitelnější?

Čtvrtek

Je dokonáno

Tato slova vyřkl muž, který měl „to nejlepší ještě před sebou“. Bylo Mu teprve 33 let. Jak někdo takto mladý může říci, že je dokonáno? Buď proto, že se mu život vymkl z rukou a on skončil na popravišti (a proto nic jiného říci nemůže), nebo proto, že co měl na této zemi vykonat, beze zbytku splnil, tedy dokonal. V případě Krista platí to druhé. Splnil vůli svého Otce. A přesně o to v našich životech jde. Můžeme dělat mnoho věcí, investovat do hodně oblastí, které ale z hlediska věčnosti mají malou cenu. Smyslem života se může stát úsilí co nejvíce vidět, stihnout, vydělat, zažít, zajistit rodinu atd. Na tom není v zásadě nic špatného, pokud to není smyslem života.

Druhá cesta potom je úsilí naplnit vůli Pána Boha s tím, že vše ostatní mít mohu, ale nestojí ani nepadá s tím můj život. Pán Ježíš nám svým „je dokonáno“ ukazuje, že pouze to druhé má smysl. Jednou nikdo z nás nebude litovat, že toho více nestihl, nevydělal, neviděl. Pokud něčeho litovat bude, potom toho, že nemůže vyznat „je dokonáno“, tedy vykonal jsem a dokončil, co ode mne Pán chtěl.

Ke čtení: Jan 20, Sk 20, 24

K meditaci: Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí, a tmy ho nepohltily.


Kdybys stál na konci života, co bys v životě býval dělal jinak?

Co bys chtěl, aby v tvém životě bylo dokonáno?

Není tvůj život zběsilým shonem za tím, co pomíjí?

Velký Pátek

Ježíš hlasitě zvolal: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Po těch slovech vydechl naposled.

Ani v jednom evangeliu není napsáno, že Ježíš zemřel. Zřejmě je tomu tak záměrně. Evangelisté zdůrazňují, že smrt nakonec neměla a nemá poslední slovo. Zároveň nás Ježíšova poslední slova odkazují k naději vzkříšení. V naší společnosti jsme realitu smrti vytěsnili za zdi nemocnic a léčeben, přední stránky časopisů plní zdraví a úspěšní, průměrný věk se v posledních letech prodlužuje… a přesto na nás realita smrti dotírá a v těchto dnech víc než kdokoli jindy. Jakkoli máme mnoho věcí pod kontrolou, smrt si nikdo z lidí „neochočil“. Naděje křesťana je v tom, že i v umírání může sám sebe svěřit do rukou dobrého Boha. Obraz „svěřit se do rukou“ evokuje dítě, které se bojí (stejně jako se my bojíme umírání), zároveň je jeho strach překonán tím, že je v rukou rodičů, kterým důvěřuje. I kdyby bylo vše špatné, je-li v rukou milujících rodičů, svět je takový, jaký má být. Velikonoční týden nás vede k spočinutí v náručí dobrého Otce, a to jak v životě, tak ve smrti, k naději, že smrt nemá poslední slovo, protože po ní přichází slavné vzkříšení!

Zároveň ale platí, že kdo uvěřil, již ve svém časném životě přešel ze smrti do života, že již v tomto časném životě můžeme skrze Krista prožívat doteky věčnosti v podobě jeho lásky a dobroty. 

Ke čtení: Žalm 23

K meditaci: Být zasažen milostí neznamená, že se nám jednoduše daří lépe se ovládat v oblasti morálky, že lépe zápasíme se svými chybami, a že máme lepší vztahy s jinými lidmi. Morální pokrok může být ovocem milosti, není to však milost sama. Milost nás zasahuje, když trpíme velkou bolestí a hlubokým neklidem. Zasahuje nás, když kráčíme temným údolím nesmyslného a prázdného života… Zasahuje nás, když už nedokážeme snést znechucení sebou samotným, svou lhostejností, slabostí a nepřátelstvím, když nás trápí, že nám chybí směr a vyrovnanost. V takové chvíli pronikne do naší temnoty paprsek světla. Jako kdyby nám nějaký hlas říkal, jsi přijat, jsi přijat Tím, kdo je větší než ty…. Nic nehledej, nic nepředváděj, jednoduše přijmi skutečnost, že jsi přijat. Pokud se nám něco takového stane, zakoušíme milost. Možná po takové zkušenosti nebudeme lepší, než jsme byli, možná nebudeme ani více věřit. Přesto se však všechno promění. (P. Tillich)

Kdy jsi naposledy prožil, že jsi v rukou Otce?

Co ti brání v zakoušení reality Boží lásky?

Děkuj našemu Otci za to, že dal svého Syna, abychom mohli spolu s Ním žít. Modleme se za to, aby tato zvěst nikdy nezevšedněla a aby jí ještě mnozí mohli slyšet a uvěřit jí.