Staršovstvo a kazatel = ???

V následujících týdnech  měsících mám na několika místech hovořit o „staršovstvu“. Protože moje blogy nečtou je lidé z CB, pak přeloženo do češtiny, staršovstvo rovná se vedení sboru.

Začnu dvěma zkušenostmi. Před rokem mi vyšla knížka „Nebezpečné povolání“ určená mj. i starším, aby alespoň trochu pochopili některé zápasy, které kazatelé vedou. V úvodním věnování je napsáno, že kniha je jakousi omluvou dvěma kazatelům, kteří seděli ve staršovstvu, když jsem tam byl já jako jeden ze starších. Nemyslím si, že bych je nějak dusil, ale někdy mi bylo vše jasné, na vše jsem měl názor, zdálo se mi, že dotyční kazatelé nedělají, co mají, až jsem se nakonec ocitl v jejich pozici a leccos mi došlo. Navíc někdy nyní jednám jako oni.


Druhá zkušenost. Před x lety probíhaly volby do staršovstva nejmenovaného sboru a na kandidátce se ocitl člověk, který měl jen málo zkušeností a z jistých důvodů, které jsem znal jen já, měl na působení ve staršovstvu ještě čas. Asi dva měsíce před volbou dvakrát za sebou moderoval bohoslužby. Mluvení mu šlo dobře, dokázal okouzlit a to se projevilo i při volbě. Nakonec neprošel, ale jen o jeden hlas. Dotyčný, který byl o hlas před ním, byl dříč, modlitebník, jen ho nebylo vidět a málem nebyl zvolen.


Oba příběhy ukazují, jak citlivá je otázka vedení sboru. Jak snadno se do staršovstva může dostat člověk, který škodí nebo který velmi znesnadňuje rozhodovací procesy a zároveň jak snadno se dá narušit chemie mezi kazatelem a staršími. Někdy je na vině staršovstvo, někdy kazatel…

Sám jsem slyšel výpovědi o tom, jak se po setkání staršovstva kazatel vracel doslova s brekem, ale stejné jsem slyšel i od starších, kdy kazatel dal dotyčným takovou sodu, že se z toho sbírali několik dní.  Nedávno jsem četl rozhovor s dnes již bývalým kazatelem, který z odstupu několika let hodnotil svoje mnohaleté působení v kazatelské roli slovy, že pociťoval velikou zodpovědnost a zároveň jen malé pravomoci. Měl pravdu…


Pochopitelně je mnoho staršovstev, kde je skvělá chemie a starší s kazatelem tvoří nejen pracovní tým, ale i přátelský kolektiv, ale někde tomu tak není a kazatel se staršími tvoří pouze pracovní tým. V nejhorším případě pak kazatel a starší zastupují různé sborové frakce, připomínají spíše parlament a to je hodně zlé. V některých systémech si kazatel starší vybírá sám, někde dochází volbě. Asi nemusím psát výhody a slabiny jak jednoho, tak druhého systému.

V následujících řádcích se pokusím popsat pár oblastí, které jsem vypozoroval během svého působení v mezicírkevní službě. Jak moc se to týká mých zkušeností z pochopitelných důvodů, psát nechci (15 let starší, 10 let kazatel). Něco ano, něco nikoli.
  

Stále více vnímám, že vedení sboru je především duchovním bojem. Vím, že někteří jsou na toto slovo alergičtí, ale nenapadá mě nic lepšího. S tím souvisí to, že starší (a pochopitelně kazatel), který se nemodlí za sbor, za staršovstvo do tohoto grémia prostě nepatří. Vím, že se má plánovat, že se má vyhodnocovat, že existuje mnoho dobré literatury týkající se vedení, ale pokud je vedení sboru odkázáno především na tyto zdroje, pak se ptám, proč by ve staršovstvu měli sedět znovuzrození lidé? Je to stejný princip jako s hudbou v církvi. Proč by měli vést chvály a zpěv v církvi věřící lidé, když nástroje, noty a akordy jsou stejné? Protože jak ve vedení církve, tak v hudbě nebo chcete-li chválách, jde ještě o něco víc, než o rozhodovací procesy nebo akordy. Viděl jsem ve staršovstvu lidi, kteří úspěšně vedli firmy, ale sbor je přece jen ještě něco jiného než firma a některé věci jsou jinak.

Pokud se ve vašem společenství starší volí a jste kazatel, pak ne vždy budete mít okolo sebe své nejbližší spolupracovníky ve smyslu vztahů. Tedy na jednu stranu je staršovstvo tým blízkých spolupracovníků, na stranu druhou tomu tak nemusí být po lidské stránce. Z pozice kazatele to není vždy příjemná realita, ale musí se s tím učit žít. Pokud jde jen o jinou chemii nebo nastavení, není to tak vážné, horší je, když to proskakuje do osobních vztahů nebo jistých animozit. Jiná věc je, zda je správné kandidovat do staršovstva, když máte z různých důvodů s kazatelem problém. Jistě ve staršovstvu nemá být jen parta kazatelových přikyvovačů, ale máme-li na sebe alergii, nikam se nepohneme. Právě zde vidíme tenký předěl mezi tím, že jsme pracovní tým, zároveň se dostáváme do tenkého přediva vztahů. Zde lze namítnout, že podobné je to na každém pracovišti. To jistě ano, ale nebývá zvykem, že jen jeden v týmu je na plný úvazek a ostatní nikoli.


Jedna z naprosto klíčových oblastí je oblast důvěry. Jakmile kazatel ztrácí důvěru ke starším, celkem logicky se stahuje do své ulity, z pochopitelných důvodů se odmítá otevírat a někdy se dostává do určité duchovní schizofrenie, kdy hlubší pastorační a vztahové oblasti sboru řeší s lidmi mimo staršovstvo, stejně pak postupuje u rozhodnutí týkajících se klíčových rozhodnutí. Je součástí staršovstva, ale vlastně vnitřně není. Jenže důvěru ke kazateli může ztratit i staršovstvo nebo jeho část a v té chvíli se jen velmi těžko něco prosazuje. Zde stojí za poznámku, že důvěra se ztrácí rychle a dlouho se buduje a dlouhodobě je popisovaný stav neudržitelný.


Je skvělé, když ve staršovstvu funguje otevřená komunikace. Nutno dodat, že ta funguje vždy, pokud nejde o nic zásadního. Jenže až na složitých kauzách, kde se neshodneme, se ukazuje, jak moc jsme jednak skutečně jednotní a jak dokážeme být otevření. Může se jednat o věroučné oblasti, o oblast hudby, o oblasti týkající se napomínání, o věci okolo některých rodinných kauz či rodinných klanů, velmi citlivé bývají otázky okolo financí, etické oblasti atd. Toto vše a mnohé další jsou „nášlapné miny“, na kterých může velmi rychle komunikace uváznout a na dlouhou dobu růžové vztahy zamrznout. Zde je strašně důležité, aby dotyční dokázali překročit svoje ega, což se ne vždy daří.

Kazatelé obyčejně mívají omezenou dobu působení na sboru. Stejný princip by měl platit i pro starší. Po určité době se totiž z přebývání ve staršovstvu stejně jako z jiných funkcích jak v církvi, tak v para-církevních organizacích a asi ve všech organizacích stane diagnóza. Nedá se to nařídit, je to na soudnosti toho kterého člověka, ale po určité době platí „bič a pryč.“ Jsou jistě výjimky, někde není možné nikoho jiného sehnat, ale pokud nenastane mimořádná situace nebo pokud dotyčný starší nemá mimořádné obdarování, je dobré si po čase odpočinout.


Myslím, že by pro kazatele bylo pomocí, kdyby starší případně jiní lidé ve sboru dokázali v nějaké frekvenci dávat kazateli zpětnou vazbu. Jenže… ono to není jen tak a ne každý tzv. bilanční rozhovor umí dělat. Jiná věc je, že ne každý kazatel o bilanční rozhovor nebo zpětnou vazbu stojí. Navíc špatná zpětná vazba může mít smrtící dopad. Jiná věc je, že zpětná vazba částečně souvisí s koučingem a supervizí což je v některých církvích či sborech stále ještě nový trend. Je to jistě dobrá věc, ale jen upozorňuji, že abyste se stali supervizorem, musíte v sekulárním prostředí absolvovat náročné magisterské studium. Stejně tak koučingové dovednosti vyžadují mnoho studia. Tím nechci tvrdit, že zpětnou vazbu nelze dělat bez vzdělání, jen tvrdím, že je to poněkud složitější, než něco ve smyslu „docela dobrý“ nebo „nic moc“.


Starší i kazatel sice mají autoritu danou úřadem, ale existuje i jiná autorita daná tím, jak se chovají, jak se modlí, jak jednají s druhými lidmi, jak jsou věrní ve službě atd. Jedná se o autoritu, kterou vám nedá úřad, ale váš charakter.  Dobré vedení sboru o své autoritě nepotřebuje křičet, protože jím prostě mají „zevnitř“. Pokud se jedná jen o institucionální autoritu, pak běda sboru, jehož taková skupina vede.


Různých pohledů na vedení sboru je řada. Někdy jsem byl svědkem, jak starší vyšilovali z kazatele, někdy kazatel ze starších a mnohokrát toho, kdy se jim vedlo spolu dobře. Jednoduché to ale někdy nebývá, o to důležitější je první zmiňovaný bod. Protože nakonec nevedeme boj proti tělu a krvi ale… však víte dobře jaká je odpověď.