Zásadním
rozdílem mezi psaním knih, článků a blogů je v tom, že na knihy a články
dostanete jen minimum reakcí a pokud nějaké přijdou, jsou v zásadě pozitivní.
Snad je to i proto, že knihy a články recenzuje nakladatel a je i v jeho zájmu,
aby váš výplod nebyl mimo. Dalším důvodem je, že vaše knihy a články čtou v drtivé
většině lidé z vaší sociální bubliny, kteří s vámi souzní, a tedy do
vás z pochopitelných důvodů nebudou „šít“. Dále platí, že zveřejnění reakce
na knihu nebo časopisecký článek trvá velmi dlouho, proto lidé obyčejně moc
nereagují. A v neposlední řadě je nepoměr mezi počtem čtenářů. Pokud se
trefíte svým blogem do živého, článek na blogu čtou tisíce lidí. Např. článek „Jak
vyřadit mozek a nahradit ho propagandou“ četlo nebo rozkliklo (to se asi již rozlišit
nedá) 8500 lidí na iDNES, dalších mnoho čtenářů na Křesťan dnes a pak netuším,
jak si článek žil svým životem při různých sdíleních. (Mimochodem já sám nijak neovlivňuji, jaký portál nebo časopis článek převezme). Dalších mnoho lidí
reagovalo v diskusích.
Nejzásadnějším rozdílem mezi knihou, článkem, ale i kázáním, youtubem a blogem je možnost reagovat. Na knihu a článek obyčejně nereagujete, protože to trvá dlouho, kázání a youtube si nepřečtete, nemáte totiž text před očima, proto reakce není až tak snadná. Blog máte před očima a komentujete jej okamžitě na sociálních sítích, navíc někdy mnohem drsněji, než byste si dovolili v osobním rozhovoru.
Netuším, kolik jsem v životě řekl kázání a přednášek, ale bylo jich dost a to včetně diskusí. Mnohokrát jsem absolvoval i tzv. křesťanství před soudem, což je obdoba kotle, kdy vás nevěřící či hledající „grilují“ skrze otázky ohledně křesťanství. Věřte mi, že někdy to nebylo úplně komfortní… Učil jsem na čtyřech sekulárních školách předmět společenské vědy či filozofie a i zde byl pochopitelně prostor pro diskuse a občas to nebylo lehké ustát. Samostatná kapitola pak jsou veřejné projevy v církvi na nejrůznějších grémiích, kde s vámi ne vždy všichni souhlasí, ale případné nesouhlasné reakce se vyjadřují v drtivé většině kultivovaně. Úplně jiný rozměr jsou sociální sítě. Kdyby lidé po mých veřejných vystoupeních reagovali jako na sociálních sítích, asi bych se již dávno vrátil ke své původní profesi (což by se jistě některým velmi ulevilo).
Když někdo chce psát blog a k tomu chce, aby ho lidé četli, musí jít do určitého paradoxu, který je v tom, že dá do placu téma, které je rozporuplné a na které mají lidé různé názory (nebo-li autor předloží šťavnatou kost). Pak ale musí počítat s někdy velmi drsnými reakcemi. Zároveň zde neplatí, že „křesťané jsou horší než nevěřící“. Křesťané na moje články reagují někdy nesouhlasně, ostře, ale stále je to proti reakcím na třeba iDnes slušné, byť jak jsem psal, někdy ostré. Jiná věc je, že vždy se najde pár lidí s psychopatickými sklony, kteří jsou na sítích vyloženě hnusní. Asi o některých víte i vy… a to i křesťanských kruzích.
Někdy se stává, že lidé přestanou diskutovat o vašem článku a začnou diskutovat o tom, o čem jste nepsali. Ukázalo se to např. v blogu o vyučování žen, kdy diskuse přešla k rozhovoru o ženách ve vedení. Jakkoli vyučování a vedení spolu částečně souvisí, toto nebylo tématem. Tento moment jsem zaznamenal častokrát.
I když jsou reakce někdy nepříjemné, stále platí, že v osobním kontaktu drtivá většina lidí je jiná, než když jsou na síti, proto nechávám pod svými články možnost diskuse, byť někdy to je síla… ale jen někdy.
Každopádně se nebojte psát a k tomu číst. Jedno bez druhého nejde. Dobrých a inspirativních autorů totiž není nikdy dost…
