Mariánský sloup, stánky s buřty nebo nic?

V poslední době nejen některé Pražáky rozpaluje jak sluníčko, tak diskuse ohledně obnovy mariánského sloupu. Mnozí na mě směřují dotazy, co si o tom myslím. Mám-li shrnout svůj čistě osobní názor jednou větou, pak se jedná o zbytečnou provokaci, která nevede ke smíření, ale ke zbytečnému vyhloubení příkopů, které se v posledních letech celkem daří zasypávat.

Nechci vršit řádky podporující proč sloup neobnovovat nebo obnovovat. Zkráceně popsáno, jedni tvrdí, že „sloup byl postaven na místě vroucích modliteb Pražanů k Panně Marii, z vděčnosti za její pomoc v bitvě o Staré a Nové Město pražské proti Švédům, po vyplenění Malé Strany a Hradčan v roce 1648 a na poděkování za ukončení třicetileté války 1618 – 1648.“ Proti tomu není co namítat, byť na modlitby  k Marii nevěřím. Ale není zde nic militantního. 

Jenže je tu i druhý pohled: „Ikonografie mariánského sloupu byla diskriminační – nejen samotná socha Marie vyjadřuje porážku protestantů, kteří jsou vyjádřeni drakem pod nohama Marie, ale součástí sousoší byly i čtyři další sochy, kde katoličtí andělé probodávají kacíře.“

Stejné dílo a dvě naprosto jiné interpretace. Je smutné, když např. Jan Hřebejk údajně   i se souhlasem kardinála Duky píše na adresu primátora, který je proti stavbě sloupu, že „rozděluje lidi na ty, kteří mají komunistickou výchovou pevně zakódované nacionalistické a historické resentimenty, a na ty, kteří uvažují racionálně, jsou otevření estetické kráse, hodnotám tolerance a ekumenismu.“ Není to tak. Ti, kdo jsou proti, nejsou žádní komunističtí zpátečníci a mají svoje silné důvody, byť se Hřebejkovi a kardinálu Dukovi nezdají relevantní. 

Možná si někteří Pražáci ještě pamatují na tank stojící na vysokém piedestalu kousek od Anděla, který byl přetřen po roce 1989 na růžovo a následně pak odvezen do šrotu. Pro jedny jeho přetření a následné odvezení do šrotu byl akt barbarství, pro jiné se jednalo o akt osvobození. Jedněm tank symbolizoval komunistické přepisování dějin, druhým pak osvobození. Ti, kdo tank natřeli na růžovo a odstranili, tvrdili, že Prahu neosvobodila Rudá armáda, ale Vlasovci a že se nejednalo o osvobození v pravém slova smyslu, ale jen začátek další poroby, tentokrát rudé. Druzí v tanku viděli symbol osvobození od nacismu.

Jinými slovy umění v sobě nese i symboliku. Každý umělec chce vyjádřit něco více než viditelnou realitu. Zjednodušeně řečeno, chce skrze viditelné ukázat na neviditelné, na určité ideály. Jednou to byl tank, podruhé je to Mariánský sloup, jindy to bude něco jiného. A jak známo ideje dokáží lidi rozpálit. Kdyby se místo Mariánského sloupu jednalo o jiný umělecký artefakt, který by se jen a pouze pokoušel vyobrazit hrdinně se bránící Pražany nebo císaře podepisujícího Vestfálský mír, asi bychom se dnes nehádali, protože by se nejednalo o žádnou symboliku, ale jakousi náhradu fotografie  a ta neurazí... Jenže sloup v sobě symboliku nese a ta je z pohledu jedné strany hodně zraňující. Symboliku protireformace, která v našich zemích byla brutální.

Mám za to, že se zde mimo jiné otevírá i další rozměr diskuse, a to je známý spor        o smysl Českých dějin, který započal TGM, který se při formování republiky pokoušel povznést národ nějakým ideálem. Tento ideál viděl v interpretaci Českých dějin, která by se dala shrnout do slov, že „České národní obrození je pokus pokračovat v díle Husově a smyslem českých dějin je idea náboženská. Naše obrození, o něž sto let usilujeme vědomě, hned ve svých počátcích bylo duchovním bojem proti tlaku protireformačnímu, bylo pokračováním úsilí a idejí reformních, za něž Hus podstoupil mučednickou smrt.“ Proti Masarykovi pochopitelně vystoupili odpůrci, zřejmě nejznámější byl Josef Pekař, který zdůraznil, že „žádnému národu nelze přiznat jeden určitý smysl jeho dějin, že každý národ má tolik smyslů, touhy a snahy, kolika duchovními proměnami průběhem století prochází." (volně podle Kučera J.: Masaryk kontra Pekař, Hošek P.: Je to náš příběh, Pekař J.: O smyslu českých dějin).

I z tohoto velmi stručného představení vidíme, že otázka interpretace našich dějin je nejen složitá, ale i silně emocionálně zabarvená. (Mně osobně je blízká interpretace po linii T. G. Masaryk, E. Rádl, Z. Mahler, E. Kohák a další).

Jako největší problém vidím, že případné vztyčení mariánského sloupu nepovede         k usmíření, jak někteří obhájci sloupu tvrdí, ale o zbytečnou provokaci a aroganci.       A to je škoda. Mám za to, že jsme se ve vzájemném dialogu s katolíky hodně posunuli a vztyčení sloupu bude znamenat několik kroků zpět. I když má být sloup vztyčen bez problematického podstavce (který údajně protireformačními symboly překypuje), stejně v sobě nános protireformace pro některé nese, navíc i jeho umístění vedle popraviště Českých pánů je hodně necitlivé. Jiná věc je, že pokud se podaří protlačit povolení ke stavbě sloupu, zřejmě památkáři budou vyžadovat původní podobu, tedy i s podstavcem. 

Na druhou stranu kdyby na místě odporně kýčovitých stánků s buřty (které ale možná jsou nejpravdivějším symbolem leckteré české duše) něco architektonicky hodnotného stálo, bylo by to fajn. Třeba nějaký symbol, který by byl výsledkem širšího konsenzu a hlavně skutečného smíření.