Generační prokletí

Učení o generačním prokletí vychází především z textů v Ex 20,5 – 6; 34,6 – 7; Nu 14,18 a Dt 5, 9 – 10 a mají společný jmenovatel ve slovech, „stíhám vinu otců na synech.“

Jinými slovy hříchy rodičů přecházejí na jejich potomky a ty jsou proto pod kletbou, která musí být zlomena a rozvázána. Začtěme se do následujícího exemplárního příběhu: „Vzpomínám na jednu ženu, která se s námi chtěla modlit za relativně běžný problém: byla netrpělivá a snadno se rozhněvala – běžná lidská vlastnost. Chodila pravidelně do kostela, dokonce vyučovala v nedělní škole. Jakmile se však začala modlit, její tvář se změnila v zuřivou masku. A co hůř, tato žena začala mluvit změněným hlasem a vykřikovat na nás urážky. Naštěstí měl někdo ze skupiny dar rozlišování a řekl: „To všechno začalo při černé mši sloužené v Anglii před stovkami let. Tehdy byla její rodina zasvěcena satanovi.“ Jakmile to vyslovil, duch rozhořčeně reagoval: Kdo ti to řekl?“

Autor poté cituje text z Ex 20,5 – 6 a tvrdí, že „pokud někdo z našich předků udělal něco podobného, třeba zasvětil naši rodinu satanovi, zkázonosné následky pokračují dokonce i dál než do čtvrtého pokolení, dokud není kletba zlomena.“ Autor jde dál a tvrdí, že jsou tři hlavní příčiny generačního prokletí.

-      Rodina měla co do činění s okultismem, zvláště pokud jsou v rodokmenu čarodějnice nebo čarodějové.

-      Rodina byla prokleta někým jiným

-      Někdo z rodiny se závažným způsobem podílel na nějakém hříšném jednání. V prvním přikázání Ex 20 je zvláště zmíněna modloslužba.

Údajně mají generační kletby dva účinky. Jednak mohou zablokovat působení Božího požehnání a jednak se na rodinu hrnou četné katastrofy. (MacNutt, F.: Služba osvobozování od zlých duchů)

Jiný autor, John Shuey v článku Potenciální brány démonické invaze píše: „Jak démoni vstoupí do rodiny? Třemi základními způsoby. Zaprvé je to skrze hřích, jako tomu bylo v případě Davida. David nebo některý z jeho předků spáchal sexuální hřích, který otevřel přístup do této rodiny. Zadruhé jsou to prokletí vyřknutá předky. Stejně jako prokletí a nebiblické víra ovlivňuje jednotlivce, může ovlivnit i celé rodiny. Nakonec jsou to přísahy a smlouvy. Možná někdo z našich předků vyslovil nějakou přísahu nebo uzavřel smlouvu, což mohlo otevřít přístup démonů do rodiny. To se děje, když se lidé zúčastní okultních praktik nebo jsou součástí okultní organizace jako třeba Freemasonry. V našich slovech je moc.“

A nakonec uvedu asi nejznámějšího letničního autora D. Prince, který v knize Požehnání nebo prokletí vyber si, píše: „Prokletí byť jednou uvolněno, má tendenci přecházet z generace na generaci, dokud se nestane něco, co zničí jeho následky. Ptej se Ducha svatého, aby ti zjevil, zde ve vaší rodině není generační prokletí, které ovlivňuje vaší rodinu.“ (Prince, D.: Blessing or Curse: You can Choose)

Z těchto pár ukázek vidíme, že autoři a jejich následovníci spojují naše současné hříchy, nemoci ale i životní karamboly s minulostí naší rodiny. Třeba dodat, že ne vždy, ale často ano.

Učení o generačním prokletí v sobě nese jednu naprosto zásadní otázku. Jsme vinni a máme problémy jen kvůli svým vlastním hříchům nebo i kvůli selhání našich „otců“ tedy předků? Může satan sužovat křesťany, když si nevyřešili následky svého generačního prokletí? Souvisí naše problémy např. v podobě opakovaného hříchu, životních karambolů, depresí a úzkostí, různých nemocí, úmrtí v rodině atd. s nevyřešeným generačním prokletím? Máme studovat svoje rodokmeny s cílem generační prokletí zlomit?

Pokud ano, pak zastánci tohoto učení vedou k rozvázání pout, a to tím, že věci z vaší minulosti nebo minulosti vaší rodiny pojmenujete a zlomíte. Zde je ukázka jedné modlitby: „Napište si podrobný seznam všech hříchů vašich rodinných příslušníků do čtvrté generace před vámi. Pokud rodinní příslušníci nadále hřeší i v současnosti, jejich hříchy by měly být vyznávány každý den… Je třeba vyznávat za celou rodinu. Poté, co jste vyznali všechny hříchy ze seznamu, zřekněte se jakýchkoliv nároků satana na váš život ve jménu Ježíše Krista… Pak uctívejte a chvalte Pána… Během dní, které budou následovat, vás Pán uvede do nové svobody.“ Tolik stručně k problematice generačního prokletí.

Každý, kdo se věnuje pastoraci, poradenství nebo terapii, ví, že naše minulost má na naši současnost významný vliv, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Jenže generační prokletí se týká duchovních svázaností, nikoli vlivu okolností či lidí, které nás v minulosti poznamenali. Navíc se týká i generací našich prapředků, tedy těch, kteří na nás přímý vliv neměli.

Pojďme společně hledat odpovědi v Písmu. Jedním z obrovských „vynálezů“ Písma, je individuální etika a z ní plynoucí osobní zodpovědnost. J. Sokol píše, že „nad vrstvou zvykového mravu vzniká nová oblast osobní, individuální morálky, morálky, svobodných, zodpovědných jedinců.“ Uvádí Desatero, které je psáno oproti jiným právním textům nikoli „nebude se“, ale „nebudeš“. Jiný text podporující tuto tezi je např. v Ex 23, 2: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ (Sokol, J.: Člověk a náboženství) Učení o generačním prokletí tento zásadní rozměr Písma, byť nepřímo zpochybňuje, protože tvrdí, že někdo jiný může být zodpovědný za moje selhání. Konkrétně moji předkové. V Dt 24, 16 čteme: „Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.“ Jinými slovy – přesně v duchu výše uvedených textů, každý je zodpovědný za svoje hříchy. Ve stejném duchu píše Ezechiel 18, 1 - 4: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: "Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby?“ Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.“ Ezechiel píše, že syn se nemůže vymlouvat na hříchy svého otce a zároveň zřejmě kritizuje praxi, která tak činila.

Podívejme se, jak reagoval na exil, tedy na jednu z největších pohrom ve svých dějinách Nehemiáš: „Kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči tvé pohotové vidět, abys vyslyšel modlitbu svého služebníka, kterou se před tebou modlím ustavičně dnem i nocí za syny Izraele, tvoje služebníky. Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili; hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, které jsi vydal svému služebníku Mojžíšovi.“ Neh 1,6 – 7 Nehemiáš píše jak o selháních otců, tak ale i své generace. Prorok Daniel pak vyznává hříchy pouze své generace a o otcích nemluví: „Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání! Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů.“ Dan 9, 4 Stále dokola jsme konfrontováni s individuální vinou – přesně v duchu Desatera.

Pohroma v podobě násilného exilu byla nepochybně zapříčiněna i nevěrou Nehemiášových a Danielových předchůdců, stejně jako my někdy neseme důsledky hříchů našich předchůdců, ale oba dva exil kladou za vinu především své generaci a svoji generaci volají k nápravě.

Jak si to dát dohromady s texty „stíhám vinu otců na synech“? Když si tuto pasáž přečteme celou, tak čteme, že Bůh stíhá vinu do třetího a čtvrtého pokolení, ale činí milosrdenství tisícům pokolení, které ho milují a jeho přikázání zachovávají. Třetí a čtvrté pokolení je rozsah generací, které mohou žít pohromadě. Otec, syn, vnuk a pravnuk. Ti všichni jsou v nebezpečí, že budou vinou svého otce nakaženi. (Heller, J.: Výklad Genesis)

Jenže to samé hrozí i dnes, kdy vina a s ní související hřích není něco, co na mě proti mé vůli automaticky „přeskočí“, ale špatný vliv, který na mě moji předci zvláště při společném soužití mají. Postavit na tomto textu teologii o dědičném prokletí nepovažuji za moudré. Zároveň v tomto textu je i ujištění o obrovském Božím milosrdenství, které násobně převyšuje Boží trest. Stejně jako hřích a s ním související vina ani Boží milosrdenství na člověka nepřejde proti jeho vůli. Nemohu požehnání automaticky zdědit, stejně jako nemohu zdědit prokletí, ale musím na požehnání vírou odpovědět a přijmout je. Jistě že je požehnáním vyrůstat v bohabojné rodině, ale nejedná se o automatickou vstupenku k osobní víře. Je prokletím (pokud použijeme toto slovo) vyrůstat v rodině alkoholika, ale automaticky to ze mne nedělá zkrachovalce.

Určitý náznak generačního prokletí zpochybňuje sám Ježíš v J 9,1–3: „Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Učedníci spojují nemoc se slepcovou minulostí, ale Ježíš je rychle vyvádí z omylu.

Několik závěrů:

Nikde v Písmu nevidíme nic, co by podporovalo výčty pohrom, nemocí nebo hříchů, které s rodovým prokletím údajně souvisí. Tvrdit, že někdo má rakovinu, deprese nebo že boural, protože jeho pradědeček se věnoval okultním praktikám, se absolutně neopírá o Boží slovo. Navíc nikde v Bibli nemáme záznam, že by Ježíš nebo apoštolové někoho uzdravili na základě diagnózy jeho rodových kořenů. Stejně tak nás Bible k žádné takové analýze nevybízí.

Tím ale nepopírám, že naše minulost nemůže ovlivňovat naši přítomnost nebo že v okamžiku znovuzrození přestaneme mít problémy a nepovedeme již více nejrůznější zápasy s minulostí související. Jistě že nějak nás naše minulost a naše rodinné kořeny ovlivňují. Jenže pojmenování některých traumat z minulosti nebo pojmenování rodinných zátěží, práce s nimi a stavění je do Božího světla není to samé jako lámání generačního prokletí.

Oběť Pána Ježíše nás dostatečně osvobozuje od následků hříchu a nemusíme se bát, že se nad námi i po obrácení vznáší jakási kletba, kterou, pokud nezlomíme, tak nás ochuzuje o plnohodnotný křesťanský život. Měli bychom být svědky plného Kristova vítězství.

Důraz celého Písma na osobní zodpovědnost nás nemá vést k nezdravému individualismu, ale k osvobození od strachu, že někdo jiný, v tomto případě moji předkové, které někdy ani neznám, mě mohou ovlivňovat tím, že na mě přenesli jakési prokletí.

V Bibli máme příklady vyznávání vin i svých předků – viz uvedená modlitba Daniele. Stejné pak vidíme i v dějinách, např. u Němců zástupně se omlouvajících za viny druhé světové války, u různých snah smířit katolíky a protestanty za způsobená příkoří nebo u snah dát do Božího světla znesvářené rodiny, kdy kořeny hořkosti sahají až k mrtvým předkům. Zde je zástupné vyznávání vin v duchu příkladu Písma.

Nepopírám, že člověk může být vystaven démonickému působení zlých duchů, či kleteb a že cesta z tohoto područí je skrze exorcismus. Jenže se jednak nejedná o věc obvyklou, aplikovatelnou na většinu lidí. Zároveň s těmito oblastmi není radno si zahrávat metodou pokus – omyl. K případnému exorcismu z vlastní zkušenosti doporučuji přítomnost duchovního, věřícího poradce s psychologickým vzděláním, někoho, kdo se exorcismem dlouhodobě zabývá, někoho, kdo je ve vedlejší místnosti a modlí se a jednoho fyzicky silného člověka v případě, že při exorcismu dojde k nekontrolovanému projevu síly u postiženého.

Spíše než rozebírat minulost, snažit se něco vyšťárat, doporučuji křesťany vést k budoucnosti, která je spojena s nadějí. Problém totiž je, že pokud něco budete chtít ve své minulosti najít, pak tak něco vždy najdete. Úplně každý totiž má ve svém rodu něco zlého, a čím déle do minulosti půjdeme, tím je jistější, že tam něco najdeme. Jenže k ničemu takovému nás Písmo nevede. Tím rozhodně netvrdím, abychom svoji minulost zcela ignorovali, ale ani abychom ji nepřeceňovali a hlavně z ní nedělali základní klíč k duchovnímu růstu.

„Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ (J 8,36)