Démoni (nejen) kazatelské duše - ordinační kázání

Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.  Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!‘“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.‘“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. Mt 4, 1 – 11

Text, který jsme právě četli, se stal námětem i mnoha slavných literárních děl. Zřejmě nejznámější je Faust, pak Mistr a Markétka nebo dobře známe Rady zkušeného ďábla. Ve SZ známe příběh Joba. Jakoby mnohé autory fascinoval dialog Boha a ďábla. Ďábel je ve všech uvedených dílech tím, kdo odhaluje slabiny člověka a chce člověka zničit. Když člověk zůstane osamocen, tak jak je to ve Faustovi, je zničen. Kde se člověk drží Pána Boha – tak jak je to v Jobovi, poražen je ďábel. V tomto oddíle ďábel útočí na Ježíše, a odhaluje největší slabiny, které jako lidé máme. Zároveň ukazuje i východiska. A právě v tomto textu je nesmírně hluboká sonda do lidské duše, do pokušení, zároveň proto, že vidíme naději, rozhodl jsem se tento text použít v souvislosti s ordinacemi. Mám totiž za to, že je zde i nesmírně hluboká sonda do leckteré kazatelské duše.

Celý rozhovor začíná zdánlivě bezvýznamným, ale pro celý text klíčovým slovem jsi-li. Podruhé se tento text v souvislosti s Ježíšem opakuje na kříži – jsi-li syn Boží, sestup s kříže. V těchto slovech je něco strašlivě zlověstného, démonického, temného a geniálního zároveň. Satan totiž jinými slovy říká, dokaž mi, že to, co o sobě říkáš, co o tobě tvrdí tvůj otec, co si o tobě myslí tvoji nejbližší i ty sám je pravda. Skutečně milující otec totiž svoje děti nenechává křižovat, ani je nenechá napospas krutému světu, proto jsi-li… Pokud jsi skutečně Boží syn, tak to není jen tak, musíš to nějak dokázat, něco předvést.

Dnes se odpovědi na otázku kdo jsi, říká hledání identity. Kdo vlastně jsem. A odpověď světa je následující: Jsi to, co umíš, co vlastníš, jak na sebe upozorníš, jak jsi úspěšný, koho znáš a jak vypadáš. Toto se v průběhu života mění, ale nějak se těchto pět oblastí v našich životech prolíná. Identita je jedna z nejcitlivějších oblastí naší osobnosti a když nám na ní někdo zaútočí, těžko to snášíme.

Jak se otázka identity projevuje v hlavě kazatele? Třeba v takto postavených otázkách. Jsi-li dobrý kazatel, měl bys mít větší sbor - děláš vůbec něco? Měl bys mít více křtů, už dva roky v tvém sboru žádný nebyl! Snažíš se vůbec? Měl bys cítit křivdu, že tě takovou dobu nenechali mluvit na žádné konferenci. A co tvoje děti, které jsou příliš divoké a ztrácí se ve světě. Jak jsi je vychoval? A tvoje vzdělání to je hrůza. Teologie je fajn, ale bez znalostí leadershipu, psychologie, sociologie nemůžeš splňovat požadavky doby. A když máš málo dětí, tak nerozumíš rodinám, když máš moc dětí, nemáš čas starat se o sbor, když jsi mladý, nerozumíš starým, když jsi starý, nerozumíš mladým. Pokud jsi nikdy nechodil do civilního zaměstnání, nerozumíš životu, pokud jsi chodil, pravděpodobně nebudeš kvalitním teologem. Mám ale radu – jsi-li skutečně kazatel, změň to, dokaž už konečně, že za něco stojíš!

Satan věděl, kam útočit a kde je neuralgické místo naší osobnosti. Jakmile se hroutí naše identita, která má být v Kristu, redukuje se celá naše služba na snahu sobě i druhým něco dokázat. Tedy jsi-li – dokaž to a já ti poradím jak.

Proměň kameny v chleba. Jistě bychom našli řadu interpretací, já si vypůjčím interpretaci H. Nouwena, kterého často cituji a který za touto výzvou vidí toto pokušení:  Udělej konečně něco užitečného. Je tady tolik hladových a potřebných, tak je nasyť. Nouwen tvrdí, že jedním z hlavních zápasů zakoušených ve službě církvi je nízké sebehodnocení. Mnozí kněží a služebníci církve často chápou sebe samé jako ty, kteří mají velmi malý vliv. Jsou velmi zaneprázdněni, ale nevidí žádnou změnu. Zdá se, že jejich úsilí je bez výsledku.  Vidí pokračující úbytek v návštěvě kostelů a zjišťují, že lidé důvěřují více psychologům, psychoterapeutům, manželským poradcům a lékařům, než jim. Sekularizovaný svět kolem nás hlasitě říká. Postaráme se sami o sebe. Nepotřebujeme Boha, církev nebo kněze. Máme vše pod kontrolou. A jestliže nemáme, půjdeme ke skutečným odborníkům a to faráři, kazatelé a duchovní skutečně nejsou.

Když jsem svého času dělal elektrikáře, tak po mém zásahu svítilo světlo nebo se otáčel dynamo stroje, když jsem učil, tak to, že jsem byl úspěšný, se ukázalo, že gymnazisté odmaturovali, teď nic takto jasně nevidím.

Jak reaguje Ježíš? Neříká, že na chlebu nezáleží, zároveň říká, že člověk je živý z toho, co vycházím od Pána Boha. Tedy že má obrovský smysl přinášet slova života. Že má smysl usilovat, aby se z naší církve nevytratil zápas, aby Boží slovo bylo základem, ke kterému se vracíme. Že základem církve a sboru není management, leadership, sociologie, ale Ježíš a jeho slovo. Jinými slovy nesmíme rezignovat na práci s Božím slovem, na vynášení jeho pravd do života byť se někdy zdá, že práce se slovem je to poslední, na co máme čas. A zároveň ať platí to, co v roce 1522 vyřkl Luther: „Kéž by Bůh dal, aby zmizely výklady mé i jiných teologů a kéž by každý křesťan přicházel přímo k Písmu a k čistému Božímu slovu“. Tedy kéž bychom motivovali druhé, aby Boží slovo sami četli.

Druhé pokušení je vrhni se z chrámu. Proč má Ježíš skočit? Pokud by Ježíš skočil a nic se mu nestalo, získal by obrovskou popularitu a film „Batman se vrací“ by byl napsán už před 2000 lety. Představte si, jak Ježíš lítá před zraky užaslých pozorovatelů nad Jeruzalémem. Získal by velmi rychle slávu a popularitu. Tohle nikdo před ním nedokázal. Myslím, že genialita tohoto pokušení je v ťuknutí na silnou lidskou potřebu a to udělej dojem, buď úspěšný. Přeneseno do současnosti, udělej dojem svými schopnostmi, inteligencí, dětmi, kariérou, mocí, vzděláním, sečtělostí, postavou a nevím čím ještě. Problém je v tom, že jedna věc jsou dary, které dostáváme, druhá potom snaha těmito dary působit na druhé. H. Nouwen: „Mnozí z nás vypadáme jako neúspěšní provazochodci, kteří objevili, že nemají moc přitáhnout tisíce lidí, že nemůžeme způsobit mnoho obrácení, že nemáme talent na vytvoření krásné liturgie, že nejsme zas tak populární u mládeže a dospívajících, nebo starších, jak jsme doufali. Ale většina z nás se domnívá, že správně bychom toho měli být schopni a měli bychom být schopni to dělat úspěšně“.

Ježíš reaguje slovy, nebudeš pokoušet… Někdy tato slova můžeme zneužít k zakrytí určité nedůvěry a přílišné opatrnosti. Nebudeme nic zkoušet, protože nechceme Pána Boha pokoušet. Můžeme ale Ježíšovu odpověď číst tak, že jde-li o mojí slávu nebo můj úspěch nechci s takovou slávou nic mít. Sláva a úspěch totiž patří tomu, komu sloužím, tedy Pánu Bohu. Ten má být vyvýšen. A toto je úkol kazatele, ale i každého služebníka. Ať si lidé za pár let ani nepamatují, kdo byl kazatelem, kde jste kazatelem nyní. Ale ať si řeknou, že se tam setkávali s Kristem. Nebo poněkud tvrdě řečeno – ať po vás neštěkne ani pes, pokud to pomůže, aby byl oslaven a vyvýšen Kristus. Pokud sledujete fotbal, pak někdy, když padne gól, tak střelec běží a ukazuje na tričko, kde je symbol jeho klubu. Tak nějak si představuji kazatele, služebníka, který se sice nebije v prsa, protože nemáme na tričku slovo Ježíš, ale ukazujme svým životem a službou na Krista.

Třetí pokušení, se kterým zápasíme, a zápasí mnozí duchovní je pokušení moci. Mít moc znamená mít pod kontrolou okolnosti, ale i lidi. Každý, kdo alespoň někdy káže, radí druhým, ukazuje druhým cestu, vede, má jistou moc. V naší kultuře se s mocí pojí spíše negativní emoce, ale moc nebo autorita může být dobrým nástrojem někomu pomoci se orientovat, někoho moudře vést. Zároveň ale ten, kdo stojí v nějaké autoritě, o ní nikdy nepotřebuje vykřikovat.

Otázka ale je, kde je její zdroj. Pokud v manipulaci, síle, skrytých intrikách, pokud se moc stává náhražkou za lásku, pak se jedná o cosi démonického, co v dějinách církve napáchalo mnoho škody. Zdá se totiž jednodušší být Bohem, než milovat Boha, ovládat lidi, než milovat lidi, vlastnit život, než milovat život. Ježíš se ptá: Miluješ mě? A my se ptáme: Můžeme zasednout po tvé pravici a levici ve tvém království?

Ježíš reaguje tak, že moc a úcta patří Hospodinu. Totiž pokud neuctíváme PB uctíváme něco jiného, byť to takto asi nevyjádříme. Moc je v Písmu spojována se slabostí. Pavel píše, že v slabosti se dokonává Boží moc. My se někdy tak strašně snažíme a možná bychom potřebovali slyšet slova, která jsem nedávno někde četl a převedl jsem si je na sebe. „Davide, přestaň se snažit vypadat a hovořit jako světec. Všem okolo sebe tím usnadníš život“. Nechci obhajovat svévoli, ale to, že jsme slabí, jenže naše slabost a zranitelnost jsou cestou k Boží moci, která ale není z nás. A tak nakonec platí, že kdo chce být největší, ať je služebníkem všech. To je moc postavená na hlavu. Zároveň bych nám přál, abychom toto pojetí moci uváděli v život.

Závěr: Kdo jsi? Dokaž to! Udělej něco užitečného, udělej dojem a získej vliv a moc. To je kazatel 21 století! Anebo – kaž Boží slovo, služ tak, aby lidí místo tebe byli fascinování Kristem a získej moc a autoritu skrze službu… Přál bych nám všem jít po druhé cestě.

Proč (někteří) evangelikálové neslaví Velikonoce tak jako Vánoce?

Hned na začátku tohoto blogu bych rád napsal, že skutečně nechci nikoho lustrovat podle toho, jak slaví nebo neslaví Velikonoce či Vánoce…

Každý rok mě udivuje, když vidím katolické a protestantské Velikonoce. Zatímco pro katolíky se jedná o vrchol liturgického roku, kostely praskají ve švech a probíhají křty, mnoho protestantských modliteben je poloprázdných, protože Velikonoce – nevelikonoce, jsou čtyři dny volna. Vím, že realita je složitější, že někteří katolíci zajdou do kostela jen dvakrát za rok – právě na Velikonoce a pak na půlnoční, že někteří křesťané vypadnou z velkých měst a Velikonoce oslaví jinde, ale přesto. Cílem článku není porovnávat katolickou a protestantkou zbožnost, ale zamyslet se nad tím, proč pro mnohé protestanty zvláště z evangelikálního spektra prostě Velikonoce největším svátkem nejsou a pokud jsou, pak nemají potřebu je slavit s dalšími a dají přednost chatě nebo užívání si volna. Proč v mnohých sborech jsou Vánoce slaveny mnohem masivněji než Velikonoce?

Vím, že spása není podle toho, jak slavíme svátky a zda jsme či nejsme na bohoslužbách. Přesto ale přístup k Velikonocům na něco může (a také nemusí) ukazovat.

Ve sboru z kterého jsem, jsme několik let organizovali křížovou cestu a nedělní ranní vítání vzkříšeného Pána. Nakonec jsme obojí zrušili pro nezájem a nahradili velkopátečním shromážděním – opět s malou účastí. Není to ale zdaleka jen moje zkušenost. Podobnou zkušenost se mnou sdíleli někteří moji kolegové – kazatelé, zvláště z velkoměstských sborů nebo se sborů s mladšími členy. Někteří se do velkopáteční bohoslužby raději ani nepokouší, protože si dokáží spočítat, jak by to dopadlo s účastí (tragicky). Důvody této reality jsem se dozvěděl dva.

Někde v tichosti hodinu a půl chodit a meditovat (mám na mysli křížovou cestu), případně poslouchat v pátek odpoledne pašijovému čtení je pro některé křesťany příliš dlouhé a svým způsobem nudné. Druhým důvodem pak je, že je volno a trávit Velký pátek a Velikonoce jinde než v přírodě nebo doma s rodinou případně v autě na cestě na chatu (pokud tam už nejste od čtvrtka), je prostě nepředstavitelné. Stejně tak chtít po někom, aby se vracel do sboru na neděli vzkříšení. Proto je také v mnohých sborech vyloučené, aby se dělali v tomto datu křty – skoro nikdo by u křtů totiž nebyl.

Když velikonoční svátky srovnáme s vánočními, pak v mnoha sborech je tradicí každý rok pořádat tzv. dětskou vánoční slavnost, jejíž nácvik stojí hodně úsilí, často se do sboru chodí i na Štěpána a hlavně na dětskou vánoční slavnost jsou sbory plné. Jenže kdyby platilo, že nejvýznamnějšími svátky jsou Velikonoce, pak by to mělo být opačně nebo alespoň stejně. Tedy celý sbor by se měl sejít  především o Velikonocích a naplno společně prožít některé z dramat Velkého pátku, ticha Bílé soboty a radosti ze vzkříšení. Určitě by to nebylo tak roztomilé, jako když si připomínáme narození Krista, asi by to bylo bez vystoupení dětí, ale o tom svátky přece nejsou.

Mám za to, že jedním z důvodů rozdílného slavení Vánoc a Velikonoc, je pohlcení komercí. Vánoční běsnění někdy pohltilo i křesťany a to svým zaměřením na dva kulty, konkrétně na kult materialismu a dítěte. Prostě Vánoce z narůžovělým miminkem, chundelatými ovečkami, vůní slámy, bílými pastýři připomínajícími Elfy a rozzářenýma dětskýma očičkama čekajícíma další příděl dárečků, jsou neodolatelné. V této konkurenci bičovaný a křižovaný Kristus nemá šanci uspět.

Dalším důvodem je, že si prostě někdy s Velikonocemi nevíme rady. V určitých evangelikálních kruzích je snaha dělat bohoslužby nízkoprahově. Má to svoje nepochybné přednosti, ale podívejme se, jak některé evangelikály vidí někdo z vnějšku, konkrétně M. C. Putna: „Žádné církevní či kulturní tradice. Žádná komplikovaná teologie, spiritualita či liturgie. Jen Bible, Ježíš a jednotlivec. Jen hřích, milost a obrácení. V aplikaci těchto triád pak platí stále totéž: Žádná nuance, žádné nejistoty… (M. C. Putna, Obrazy z kulturních dějin americké spirituality).“ Nechci si z toho dělat legraci a pokud se nekompromituje evangelium, vše popsané má pro některé křesťany svůj význam. 

Stejně tak nevidím nic následováníhodného na „komplikované teologii“, zvláště pokud je předváděna z kazatelny. Navíc někteří lidé tento styl křesťanství vítají, jiné právě díky své někdy prvoplánovitosti naopak irituje, ale nelze se zalíbit všem. Zároveň se ale z našich bohoslužeb a křesťanství někdy vytrácí prvek tajemství, ztišení, mystiky a bolesti. A protože toto vše do Velikonoc patří, snad i proto si s nimi někdy jakoby nevíme rady. O to více si víme rady s Vánocemi, a to nikoli díky jejich zvěsti (ta je v mnohém podobně komplikovaná, drastická a radostná zároveň jako Velikonoce) ale díky jejich zjednodušenému pojetí. Co je přece komplikovaného na malém děťátku a bečících ovečkách? 

Na závěr ještě jedna myšlenka. Mnoho let jsem se zabýval apologetikou. Později jsem měl možnost čas od času jezdit na různé apologetické konference, které organizovaly různé evangelikální skupiny. Největší slabinou těchto akcí bylo (to mi došlo až později), že vám vše bylo vysvětleno a člověk  nakonec uvěřil, že se v křesťanství skutečně vše nějak vysvětlit dá. Jedna z hlavních otázek pak byla, „jak může Bůh dopustit zlo“. Zaujalo mě, že tyto složité otázky často řešili křesťané z nejbohatších zemí světa (především z USA) v luxusních konferenčních sálech, ale nakonec do toho mi nic nebylo. Stejně mě ale překvapovala potřeba západních křesťanů, žijících v porovnání se zbytkem světa v přepychu, tak masivně řešit zlo. Nakonec se vždy „správná odpověď ohledně zla našla“. (Zvláště když nebyli oponenti). Jenže stejně mě nikdy žádná odpověď neuspokojila. Nikoli proto, že bych byl tak chytrý a našel odpověď lepší, ale při čtení knih typu „Říci životu ano“, „Šamhorodský proces“, „Proč se zlé věci stávají dobrým lidem“, „Noc“, autorů jako Voltaire, Pascal, Hume atd. a mnohých dalších. Místo abychom připustili, že na otázku zla vyčerpávající odpověď prostě není, různými intelektuálním ekvilibristikami jsme předstírali, že jsme odpověď našli. I proto už tyto akce více nevyhledávám…

A právě Velikonoce v sobě tuto temnou ozvěnu „Noci“, „Šamhorodského procesu“ a především zla, které se v plnosti vylilo na Božího syna, nesou. Nebeský otec nic nedělá při umučení svého syna, stejně jako často nic nedělá při utrpení svých dětí. Ano, znám všechny správné odpovědi, skutečně jsem je nespočetněkrát slyšel a nemám potřebu je slyšet stále dokola znovu.

Jen ale nevěřím Bohu, protože svým dětem pomohl a pomáhá, aby se jim dařilo lépe, v Boha, který dopouští zlo, protože... ale navzdory tomu, že někdy nepomáhá a mlčí (anebo pomáhá, ale nějak nám to uniká). A právě tento paradox Velikonoce v sobě nesou a asi i proto se pro mnohé křesťany nejdůležitějšími svátky nestanou. 

Zároveň si kladu otázku, zda se z našeho křesťanství něco významného nevytrácí…