Není to zdanění restitucí nakonec k něčemu dobré?

Tak nakonec zákon o zdanění restitucí prošel. Nemá smysl vršit další řádky o tragikomedii tohoto rozhodnutí, snad i proto, že hlavní pákou celého procesu jsou ti, kdo majetek církvím sami ukradli. Tedy komunisté. Navíc zákon stejně neprojde přes ústavní soud. Ale…

Ale pokusme se na celou problematiku podívat z jiného úhlu pohledu. Doposud se církve měly celkem dobře i díky penězům, které přicházely právě z restitucí. Navíc po roce 1989 dlouhou dobu platilo, že když si ta která církev napsala, že má x zaměstnanců, dostala na ně státní peníze. Ne všechny církve odolaly tomuto pokušení a počty jejich duchovních byly hodně podezřelé. Je třeba dodat, že tento systém si církve nezvolily a že se jednalo o snahu nějak narovnat křivdy napáchané komunisty, že ze strany státu dlouho nebyla vůle restituce řešit, nicméně (některé) církve od státu peníze dostávaly.

Najednou církev resp. místní sbor díky zdanění restitucí o část peněz přijde. Jak jsem se dočetl, pro některé to může být likvidační. Jinými slovy to bude pro církev znamenat větší či menší diskomfort. Jenže není to tak, že právě v dobách, kdy se církev musela vyrovnávat s nepříjemnostmi, tak šla do sebe? Kladu si otázku, zda sbory anebo církve, které jsou příliš závislé na penězích od státu, jsou zdravé a zda není lepší, aby na ně ekonomická realita dopadla již nyní. Pokud by vyschl zdroj restitučních peněz, zřejmě by některé sbory přestal vést kazatel nebo farář na plný úvazek, některé sbory by se musely sloučit, musela by se finančně a tedy i personálně ztenčit ústředí církví, někteří duchovní by museli jít z plnočasové práce v církvi do civilního zaměstnání (což by některým nepochybně prospělo, zároveň by to neprospělo sborům). Snížily by se dotace církví a sborů různým paracírkevním organizacím (nicméně ty jsou často dotovány ze zahraničí).

Zároveň by nově nastalá situace vedla členy církví k jednomu někdy téměř zapomenutému slovu, které zní štědrost. Možná bychom přišli na to, že navzdory některým hluboce teologickým úvahám o tom, jak se desátky přežily, bychom zjistili, že desátky až tak úplně mimo nejsou a že duchovní život sboru je s penězi více provázán, než jsme si někdy ochotni připustit. Možná, že bychom se začali modlit za probuzení nejen lidských duší, ale i peněženek. Nebylo by to úžasné? Leckteří kritici KS by se najednou této církve ptali „a jak jste to bez státních dotací dokázali?“

Jinými slovy zdanění restitucí by církvemi zamávalo. Nezlikvidovalo by je, ale zamávalo. Někdy více, někdy méně, ale příjemné by to nebylo. Jenže možná je třeba, aby s námi něco zamávalo a jak se někdy říká, o peníze jde až na prvním místě. Není to tak vždy, ale nějak se nám ty „mrchy prachy“ do toho našeho duchovního světa stále pletou. Ne nadarmo se většina Ježíšových podobenství peněz a majetku týká. 

Takže i když se mi pochopitelně z principu nelíbí, co sněmovna schválila a považuji to za silně nemorální, kladu si otázku, zda jako církve nepotřebujeme nějakou facku, která nám pomůže se vzpamatovat. A pokud už nějaká facka má přijít, pak raději tato, než pronásledování…

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty k Velkému pátku a Bílé sobotě.

Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

V krutých bolestech se náš Pán nemodlí za sebe, ale za ty, kteří mu ublížili. V okamžiku, kdy je legitimní chtít potrestání nebo pomstu, Kristus žádá odpuštění pro lidi, kteří mu ublížili. Tím se dotýká klíčové myšlenky svého učení – odpuštění. Umírá, aby nám odpustil hříchy, zároveň ale i proto, abychom my měli sílu odpustit. Je zvláštní, že když se v Otčenáši modlíme za odpuštění, potom ho podmiňujeme jen do určité míry. Onou mírou je „jako jsme odpustili my druhým“. Domysleme tento text – Bůh nám v Kristu odpouští, jako jsme my odpustili druhým…

Neodpuštění je důsledkem mnohých psychických nemocí a neuróz. Je hrozné tím, že ty, kdo nám ublížili, vlastně necháváme, aby nám ublížili podruhé. Jednou tím, co nám provedli, podruhé tím, že je vláčíme v mysli. Neodpuštění je zároveň rakovinou, která může rozežrat tělo Kristovo – tedy církev či sbor. Chtěl bych nás všechny vyzvat, abychom s myšlenkou odpuštění vstoupili do velikonočního týdne. Pokud je ve vašem okolí někdo, komu jste neodpustili, modlete se za odpuštění. Stejně tak pokud je někdo takový ve sboru – zavolejte mu, sejděte se s ním, smiřte se. Nepopírejte, pokud vám bylo ublíženo. Odpuštění totiž neznamená mávnout rukou s tím, že se vlastně nic nestalo. Stalo a možná to hodně bolelo. Možná tě někdo okradl, zneužil, nespravedlivě nařkl, posmíval se ti, jednal tvrdě či arogantně a tebe to bolí a mrzí. Tento pocit je legitimní. Řešením je pojmenovat, co mě bolí i toho, kdo mi bolest způsobil. Potom s Boží pomocí odpustit. Je to těžké, protože dotyčný vůbec nemusí svůj podíl viny uznat. Proto zdůrazňuji „s Boží pomocí“, protože se jedná o akt nadpřirozený.

Zároveň potřebujeme, aby Bůh v Kristu odpustil nám. K tomu je ale potřeba uznání pravdy, že nejen potřebuji odpuštění, ale že potřebuji odpustit konkrétní hříchy. Právě s modlitbou pokání můžeme vstoupit do tohoto týdne a zároveň s prosbami, abychom dokázali odpustit.

Mt 18, 21 – 22, Kol 3, 13 – 16

K meditaci: Čtverý slib odpuštění.

Kázeň mysli. „Nebudu o té události přemýšlet.“

Kázeň paměti. „Nebudu záležitost znovu vytahovat a nebudu ji používat proti tobě.“

Kázeň slov. „Nebudu o ní mluvit s druhými.“

Kázeň vztahu. „Nedovolím, aby ta událost stála mezi námi nebo byla na překážku našemu vztahu.“

Amen, amen pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.

Další věta vyřčená na kříži nás vede k několika zastavením.

První – „pravím tobě“. Jakoby nám náš Pán říkal, teď neřeš jak moc to či ono dělají či nedělají druzí, teď hovořím s tebou a k tobě. Myslím, že někdy rádi poukazujeme na problémy druhých (které občas jsou mimochodem opravdu vážné) a zakrýváme tím svoji vlastní zodpovědnost. Jenže Pán jedná především s tebou, se mnou. Není Bohem masy, ale osobním Spasitelem. Právě proto se Velikonoce mohou stát osobním oslovením na tvojí cestě následování.

Druhé – „ještě dnes“. Jsou rozhodnutí, která je třeba promýšlet a někdy i odkládat. Jsou však i taková rozhodnutí, která je třeba udělat dnes. Pochopitelně, že situace umírajícího lotra byla kritická a proto nešlo nic odkládat. Zároveň mohou ale i v našem životě být kritické oblasti, o kterých víme a které nechceme vydat Pánu. Víme, co máme konat, ale nechceme a proto odkládáme „napotom“. Nevím, co to je, možná nic, možná ale něco ano. Velikonoční čas může a má vést k reflexi našeho vztahu k Bohu a zároveň k rozhodnutím, která je třeba udělat dnes.

Třetí – „budeš se mnou v ráji“. Snad nás napadne otázka: „A kde ten ráj je?“ Když čteme pozorně, odpověď je skryta v textu samém – tam kde je Ježíš. Nejdůležitější není místo, ale Ježíšova přítomnost. Ježíšova slova řečená lotrovi sice odkazují na život po smrti, nicméně s ním můžeme být už na této zemi. Ježíš nám neslibuje „ráj na zemi“, slibuje však, že bude se mnou, s tebou. Během posledních měsíců jsem poznal, že mnozí v našem sboru prožívají složité životní období, které má od ráje na zemi hodně daleko. Právě pro vás, ale nejen pro vás, jsou tato slova vyřčená Pánem Ježíšem. Zve tě do svojí přítomnosti právě v bolesti, kterou prožíváš. U něj se nemusíš stydět za slzy, za svou minulost, selhání či strach. Je příznačné, že slova o ráji jsou řečena na kříži, tedy uprostřed bolesti a slz. Právě uprostřed slz tato slova znějí jako forte, kterému trpící moc dobře rozumí… zároveň jako náznak toho, že jsme stvořeni pro jiný, lepší svět.

Řím 8, 31 – 39

K meditaci:

Jak moc Bůh v posledních dnech, týdnech hovořil „k tobě“? Pokud málo, proč?

Co odkládáš a odkládat bys neměl?

Můžeš vyznat, že „jednou budeš s ním v ráji“?

Ženo, hle, tvůj syn. Hle, tvá matka.

Třetí Kristova promluva se týká nejen utrpení Krista.  Vidíme zde trpět Jeho matku. Snad se naplňuje proroctví vyřčené Simeonem v Luk 1, 35 – „i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“  Marie netrpí fyzicky, trpí však její duše při pohledu na trpícího syna. V těchto dvou krátkých větách se kloubí utrpení miliónů matek, které v utrpení přiváděly své děti na svět, aby mnohé z nich jednou viděly své děti trpět. Vzpomínám na povzdech jedné maminky, která se mi svěřovala se svojí bolestí, když pozorovala život svého dospělého syna. Říkala cosi ve smyslu „trpím, když vidím, jak sám sobě ubližuje“. Pokud vychováváte děti, potom je třeba, abyste si v těchto velikonočních dnech ujasnili, co vlastně chcete – buď jim za každou cenu zajistit klidný život, nebo jim pomoci, aby se staly Kristovými následovníky. Syn oné smutné maminky studoval, žil na hromádce se svojí dívkou, měl relativní dostatek, tedy žil klidný život. Jenže byl daleko od Krista, což jeho matka vnímala jako prohru. Zkuste si položit v rámci těchto Velikonoc otázku: „Co konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?“ Nebo tuto otázku rozšiřme – co dělám proto, aby se další lidé stali Božími dětmi?  

Další rozměr tohoto zvolání je připomenutí důležitosti mateřství. V poslední době se mnoho hovoří o důležitosti otce. Na tomto místě však Ježíš volá matku. V závěrečných momentech života se odehrává podobná věc jako při narození – člověk se vztahuje k matce a matka k němu. Mateřství je v první řadě úkol daný samým Stvořitelem. Právě čas Velikonoc nás má vést k tomu, abychom za maminky děkovali a prosili za zmocnění k tomu, aby svůj jedinečný a mimořádný úkol splnily.

V textu jsou hned dvě ukazovací zájmena (tvůj a tvá). Snad proto, aby zdůraznila hluboká propojenost matky a dítěte, která jde až za hranici smrti. Každý z vás má za sebou určitou rodinou historii. Někdo by ji nejraději vymazal ze své paměti, někdo na ni naopak rád vzpomíná. Ať byla jakákoli, neměla by se stát tím, co nás v životě svazuje. Přemýšlejme, zda se nám prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, prosme za rozlámání pout minulosti. Zároveň je zde ještě jeden – poslední rozměr. Jakkoli bylo pro Marii bolestivé vidět trpět svého syna, Ježíš se rozhoduje jednat podle vůle svého nebeského Otce. Je stále mnoho dospělých křesťanů - mužů a žen, kteří se vnitřně nerozešli s míněním svých rodičů. Příliš hledají jejich souhlas či nesouhlas a to je paralyzuje i v následování Krista. Pokud se naznačený problém týká i nás, zkusme i v této oblasti jednat…

Jan 18

K meditaci

Jak moc mě ovlivnila rodina?

Přemýšlej, zda se ti prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, pros za rozlámání pout minulosti.

Pokud pocházíš z harmonické rodiny, děkuj zas to, co jsi přijal.

Co konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?

Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

      Představte si, že tuto otázku položíte svým rodičům nebo že se vás takto zeptají vaše děti. Zřejmě neexistuje hroznější otázka, položená rodičům od svých dětí. Zřejmě je jen málo horších věcí, které mohou udělat rodiče svým dětem, než je opustit. Když Abraham obětuje Izáka, Bůh mu v poslední chvíli zadrží ruku. Sám sobě však ruku nezadrží a svého Syna obětuje. Tváří v tvář této realitě působí směšně naše občasné obavy, abychom to se svojí horlivostí pro Boží věci nepřeháněli. Známý kazatel J. Piper napsal: „Na každého neopatrného křesťana, který nesprávně zaměřenou horlivostí „odrovná“ sám sebe a rozbije svoji rodinu, připadá podle mého odhadu tisíc těch, kdo táhnou se světem, a Ježíše považují za užitečný doplněk. Problém je, že jako špatný příklad dáváme oněch pár neopatrných“. Naštěstí pro nás  Bůh to z lásky k nám přehnal – obětoval svoje dítě. Díky tomu, by potom jeden ze základních postojů našeho následování Krista měla být vděčnost a od toho se odvíjející otázka – jak a čím tě mohu, Pane, uctít?

To, co vyřkl Ježíš na kříži, prožilo mnoho jeho následovníků – tedy pocit opuštěnosti Bohem. Pocit, že nebeský Otec již není otcem, ale pouze Bohem. (Mimochodem toto je jediné místo, kde Ježíš svého Otce nazve v modlitbě Bohem). Protože Ježíš na sebe vzal naše hříchy, pocítil i důsledek hříchů – tedy opuštění Bohem. Jeho výkřik na kříži není výkřikem mysli pomatené bolestí, ale konstatováním skutečnosti zapříčiněné našimi hříchy. Hřích nás odděluje od Boha a cestou zpět je pouze pokání. Chtěl bych nás v tomto velikonočním čase povzbudit k přemýšlení, zda nějaký hřích nestojí mezi námi a naším nebeským Otcem a zda se právě proto necítíme od Něj opuštěni. Zda jsme vydali všechny oblasti svého života pod Jeho vládu.

Mt 12, 22 – 34, 13, 22 – 30, Fp 3, 7 - 8

K meditaci:

„Utište se. Vše je v pořádku, jsem tu. Nebojte se. Svět už není v rukou zlého, ale milujícího pastýře. Nakonec bude vše, jak má být. Nic vám nebude ubližovat donekonečna. Žádné utrpení není navěky, žádná ztráta není trvalá, všechny porážky jsou pouze přechodné, žádné zklamání není definitivní. Už nás nic nerozdělí. Ani v životě, ani ve smrti není nic, co by nás mohlo oddělit od Boží lásky, jež se nám zjevila v jeslích.“ (B. Menning)

Jak jsi na tom se svojí horlivostí v následování Krista?

U čeho ti nejvíce hoří srdce?

Žízním…

    Možná, že bychom na konci Ježíšova života z jeho úst očekávali cosi patetičtějšího. Neznamená snad Ježíšovo „žízním“ vyjádření duchovní žízně? Určitě ne. Ježíš vykřikne, žízním…, protože má žízeň. Tímto téměř posledním slovem proneseným z kříže ukazuje na svoji zranitelnost, kterou na sebe dobrovolně bere, když se zříká božských poct a stává se člověkem.

Jakoby nám zde bylo sdělováno, že Kristus sestupuje doprostřed našeho „žízním“; do našich zápasů, bolestí a nezodpovězených otázek. Zároveň vidíme, že žádná z těchto otázek pro něj nesmyslná a banální není. Velikonoce se mohou v kontextu tohoto výkřiku stát výzvou k našim zvoláním či vyjádřením toho, co skutečně nosíme na srdci, co nás bolí a trápí.

Mk 15, Jan 19

K meditaci:

            Po čem nejvíce žízníš?

Po čem žízní tvoje okolí a jak tuto žízeň můžeš uhasit?

Kde jsi v tomto roce nejčastěji hledal utišení žízně?

Kde jsi nejranitelnější?

Je dokonáno

       Tato slova vyřkl muž, který měl „to nejlepší ještě před sebou“. Bylo mu přece teprve 33 let. Jak někdo takto mladý může říci, že je dokonáno? Buď proto, že se mu život vymkl z rukou a on skončil na popravišti (a proto nic jiného říci nemůže), nebo proto, že co měl na této zemi vykonat, beze zbytku splnil – tedy dokonal. V případě Krista platí to druhé. Splnil vůli svého Otce. A přesně o to v našich životech jde. Můžeme dělat mnoho věcí, investovat do hodně oblastí, které ale z hlediska věčnosti mají malou cenu. Smyslem života se může stát úsilí co nejvíce vidět, stihnout, vydělat, zažít, zajistit rodinu atd. Na tom není v zásadě nic špatného, pokud to není smyslem života. Druhá cesta potom je úsilí naplnit vůli Pána Boha s tím, že vše ostatní mít mohu, ale nestojí ani nepadá s tím můj život. Pán Ježíš nám svým „je dokonáno“ ukazuje, že pouze to druhé má smysl. Jednou nikdo z nás nebude litovat, že toho více nestihl, nevydělal, neviděl. Pokud něčeho litovat bude, potom toho, že nemůže vyznat „je dokonáno“, tedy vykonal jsem, co ode mne Pán chtěl.

Jan 20, Sk 20, 24

K meditaci: Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí, a tmy ho nepohltily.

Kdybys stál na konci života, co bys v životě býval dělal jinak?

Co bys chtěl, aby v tvém životě bylo dokonáno?

Nebyl tvůj život zběsilým shonem za tím, co pomíjí?

Ježíš hlasitě zvolal: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Po těch slovech vydechl naposled.

Ani v jednom evangeliu není napsáno, že Ježíš zemřel. Zřejmě je tomu tak záměrně. Evangelisté zdůrazňují, že smrt nakonec neměla a nemá poslední slovo. Zároveň nás Ježíšova poslední slova odkazují k naději vzkříšení. V naší společnosti jsme realitu smrti vytěsnili za zdi nemocnic a léčeben, přední stránky časopisů plní zdraví a úspěšní, průměrný věk se v posledních letech prodlužuje… a přesto na nás realita smrti dotírá. Jakkoli máme mnoho věcí pod kontrolou, smrt si nikdo z lidí „neochočil“. Naděje křesťana je v tom, že i v umírání může sám sebe svěřit do rukou dobrého Boha. Obraz „svěřit se do rukou“ evokuje dítě, které se bojí (stejně jako se mi bojíme umírání), zároveň je jeho strach překonán tím, že je v rukou rodičů, kterým důvěřuje. I kdyby bylo vše špatné, je-li v rukou milujících rodičů, svět je takový, jaký má být. Velikonoční týden nás vede k spočinutí v náručí dobrého Otce a to jak v životě, tak ve smrti. Zároveň k naději, že smrt nemá poslední slovo, protože po ní přichází slavné vzkříšení!

Žalm 23

K meditaci: Naším problémem není „přílišná víra“ církve, ale něco docela jiného. My křesťané určitě nehřešíme přehnaným nadšením při vyhlídce na věčný život, ale spíš jeho nedostatkem. Člověk, který se prohlašoval za nevěřícího, svěřil se jednou svému příteli knězi: „Já nechodím do kostela. Ale někdy se mi stává, že při úmrtí některého známého musím jít na hřbitov. Tam slyším kněze nebo duchovní správce. Říkají: ,Tento muž, tato žena vstanou!' Rozhlédnu se kolem po lidech. Nikdo nevypadá, že by se zaradoval. Ani se nepohnou. A vím, že to jsou věřící. Já, který v tu pošetilost nevěřím, si přitom říkám, že kdybych tomu věřil, byl by to pro mne ohromný šok. Ale chápete? Znamenalo by to, že bych musel křičet, skákat, rozejít se se vším, co jsem předtím dělal. Kdybych tomu uvěřil, volal bych: Hurá! sláva!, které by zaznívalo až do končin země. A zatím jim to všechno neříká nic a každý zůstává nezúčastněně na svém místě.“

Kdy jsi naposledy prožil, že jsi v rukou Otce?

Co to brání v zakoušení reality Boží lásky?

Děkuj našemu Otci za to, že dal svého syna, abychom mohli spolu s ním žít. Modleme se za to, aby tato zvěst nikdy nezevšedněla a aby jí ještě mnozí mohli slyšet a uvěřit jí.

Kristovo vzkříšení. Mýtus nebo skutečnost?

Blíží se Velikonoční týden, kdy si bude celý křesťanský svět připomínat Kristovo ukřižování a zmrtvýchvstání. Pro některé křesťany je otázkou, zda můžeme skutečně věřit, že Kristus vstal z mrtvých, zda se nejedná o pouhý mýtus rozšířený prvními křesťany. Jistě nejde jen o to rozumově přitakat, že Kristus vstal z mrtvých. Pavel nás zve ke spoluúčasti na této události, když píše, že jsme byli s Kristem vzkříšeni k novému životu. Je to tedy i náš život, který dosvědčuje Kristovo vzkříšení, který ukazuje na naději, již díky Kristovu vzkříšení máme. Nicméně i přes tuto zásadní zvěst Velikonoc se naskýtá zcela legitimní otázka – skutečně se to stalo? Máme dosvědčovat historickou skutečnost, nebo přitakat křesťanské mytologii? Pokusím se v tomto článku uvést pár důvodů, proč se domnívám, že Kristovo vzkříšení je historický fakt. Nebudu psát přesné citace, kde od koho čerpám, ale ve své argumentaci vycházím z knih N. T. Wrighta a L. Strobela (čímž oba autory vřele doporučuji).

V nejucelenějším textu, který popisuje vzkříšení - v 1 Kor 15, 3 – 13, Pavel nepoužívá symbolickou nebo metaforickou řeč, ale uvádí seznam očitých svědků. Ukazuje, že Ježíš se zjevil mnoha svědkům, kteří v době sepsání této epištoly ještě naživu a tedy mohli událost dosvědčit nebo vyvrátit. Pavel vyzývá, aby se ti, kdo pochybují, zeptali očitých svědků. Pavel by k tomuto kroku nevyzýval, kdyby očití svědkové neexistovali, protože by se vzkříšení neodehrálo reálném čase a prostoru.

Dalším důležitým momentem je, že prvními očitými svědky vzkříšení byly ženy. Z nízkého společenského postavení žen plynulo, že jejich svědectví před soudem se nepočítalo jako svědectví a mělo stejnou výpovědní hodnotu jako např. dnes svědectví nezletilého člověka. Tedy záznamy, které máme v evangeliích, nepřinášely první církvi žádnou výhodu a naopak je v očích tehdejších kritiků zpochybňovaly. Vysvětlením je, že se ženy se vzkříšeným skutečně setkaly. Zároveň na rané křesťanské pisatele byl vytvářen tlak, aby ženy ze své zprávy odstranili. Jaký byl pohled na ženy, vidíme např. v Tomášově evangeliu, které bylo napsáno někdy ve 4. století: Šimon Petr jim řekl: Ať Marie od nás odejde, neboť ženy nejsou života hodny. Ježíš pravil: Dávejte pozor! Já ji povedu, abych ji učinil mužem, aby se stala živým mužným duchem podobným, jako jste vy. Každá žena, která se učiní mužem, vejde do království nebe.

V Jeruzalémě by šíření takové zprávy nikdo neuvěřil, kdyby hrob skutečně prázdný nebyl. Skeptici by prostě na Ježíšovu mrtvolu ukázali prstem a nebylo by více o čem diskutovat. Jenže skeptici podplatili stráž, aby řekla, že Ježíše ukradli učedníci. Tedy ti, kdo měli nejmenší zájem na tom, aby byl hrob prázdný, sami řeknou, hrob je prázdný.

Ve středomoří 1. století byli tehdejší lidé přesvědčeni, že vzkříšení těla není možné. Proč? V řeckořímském uvažování byly duše dobré a tělo zlé, chatrné, poskvrněné. Všechno fyzické se ze samotné podstaty považovalo za rozpadající se, a tak se spása chápala jako vysvobození se z těla. Žádná duše, která se osvobodila z těla, by se nikdy nechtěla vrátit. Jejím cílem bylo osvobodit se z těla navždy, nikoli se vrátit. Proto zpráva o tělesném vzkříšení byla pro mnoho lidí bizarní.

Židé na rozdíl od Řeků považovali materiální svět za dobrý. Mnoho Židů žilo v naději na vzkříšení všech spravedlivých, během nějž Bůh obnoví svět a nastolí mír. Naopak někteří Židé ve vzkříšení nevěřili – např. skupina Saduceů. Jenže obrodit se měl celý svět, nikoli jeden člověk uprostřed dějin světa. Pokud byste Židovi v 1. století řekli, že JK byl vzkříšen, namítl by, že to není možné, protože stále existují nemoci a smrt. Stále vedle sebe neulehl vlk s beránkem, jak je to popsáno u Izaiáše. Stále nebyla nastolena skutečná spravedlnost. Představa individuálního vzkříšení byla pro Židy nepřijatelná. Stejně jako pro Řeky.

Připusťme, že tělo ukradli učedníci, ale když čteme evangelia, tak vidíme, že oni sami vzkříšení nevěřili a vlastně ztratili veškeré naděje. Uvažovali totiž jako všichni Židé, byli stejně skeptičtí. Navíc by asi nebylo až tak snadné přemoci římskou stráž, která se skládala z profesionálních vojáků, kteří byli na rozdíl od učedníků zvyklí bojovat.

Pokud na něco byli Židé extrémně citliví, tak na modloslužbu, což pro ně znamenalo uctívat člověka jako Boha. Proto měli Židé problémy s Římem, který vyžadoval uctívání císaře. V řeckých náboženstvích vidíme, že na sebe Zeus nebo Hermes bere lidskou podobu, což ale pro bylo Židy nemyslitelné. Pro ně existoval jen jeden Bůh – Hospodin. Možnost uctívat Boha jako člověka byl vrchol rouhání. Najednou doslova přes noc začnou stovky a tisíce Židů uctívat Ježíše jako Boha. To byla enormní a pro nás těžko představitelná změna. Její podstata spočívala v tom, že se stali očitými svědky vzkříšení.

Dalším zajímavým momentem je naprostá změna chování apoštolů a dalších lidí z jejich kruhu, kdy se z hrstky ustrašených mužů stanou oddaní následovníci Kristovi, ke kterým se pak přidávají další muži a ženy, z nichž mnozí zahynou na popravištích. B. Pascal tuto proměnu shrnuje do slov: Věřím těm svědkům, kterým prořízli hrdlo. V podstatě všichni apoštolové a vůdci rané církve pro svoji víru zemřeli a nezdá se, že by takovou oběť podstoupili v zájmu podvodu.

Stojí za zmínku i to, že nikde není ani náznak uctívání Ježíšových ostatků nebo jeho hrobu. Jistě, Ježíš k tomu nikde ani náznakem nenabádal, ale lidé tyto praktiky přenášeli z nejrůznějších kultů a náboženských rituálů. Důvodem byla skutečnost, že všichni věděli, že to je marné, protože Kristus v hrobě nebyl.

Řekněme tedy, že Kristus zemřel jen zdánlivě, poté se v hrobě probral, odvalil kámen a na probodených nohou odešel. Sice to není pravděpodobné, ale… Je pravdou, že římský místodržitel Pilát si o Kristově smrti vyžádal svědectví důstojníka. Divil se, že Ježíš již zemřel, proto zavolal setníka a zeptal se ho, je-li mrtev. A až když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé Ježíšovo tělo Josefovi. Jednalo se o člena popravčí čety, který byl zběhlý v rozpoznání smrti odsouzence. Navíc Kristovi nebyly ani přeraženy nohy, což byla běžná praxe u těch, kdo dlouho umírali. S přeraženýma nohama se nemohli vzepřít a udusili se. U Ježíše to nebyla potřeba, protože byl mrtvý.

Vím, že tento stručný přehled nemůže dát spásnou víru. Zároveň ale víra ve vzkříšení není víra ve víru nebo zbožné přání církve, ale víra ve skutečnost, která nás má vést mnohem dál až k osobní důvěře v toho, kdo vstal z mrtvých. Závěrem text apoštola Pavla: Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu. 1 Kor 15, 14 – 15. Jinými slovy pokud nebyl Kristus vzkříšen, křesťané lžou a celé křesťanství je podvod.