21 ledna, 2019

Bolest z dětí a návody na požehnání





Možná to znáte… spokojená rodina, kde je vidět, jak moc se muž a žena mají rádi, kde děti i díky příkladu svých rodičů uvěřily a byly pokřtěni, kde spolu celá rodina tráví dovolenou a společně – když to jde, sedávají okolo stolu a někdy se i společně modlí, kde děti výborně studují, kde oba rodiče slouží ve sboru, kde manželka oddaně následuje svého manžela, kde jsou všichni heterosexuálové, kde si děti najdou věřícího partnera atd. Prostě paráda. Oběma rodičům se nedá upřít, že svoje děti vychovávali dobře, věnovali jim čas, modlili se s nimi, vodili je do církve, učili se s nimi, pravděpodobně byli velmi důslední, co se týká počítačových her a jiných nešvarů, a tak – dle jejich vnímání světa celkem pochopitelně, vidí ve své výchově a ve výsledcích své výchovy jistou kauzalitu. Jejich úsilí bylo odměněno kýženými výsledky v podobě hodných, vzdělaných nebo se dobře učících a věřících dětí, které mají našlápnuto na relativně dobrý život.
Možná to co popisuji, zní jako výsměch „spokojeným rodinkám“. Jenže to tak není. Z celého srdce jim přeji jejich hodné děti a absolutně nezpochybňuji to, co do výchovy vložili. Jenže jako pastor i jako předseda CB mám ještě jednu zkušenost. V drtivé většině za mnou chodí nebo se na mě obrací lidé z opačného spektra, než které jsem popsal. A co je horší, většinou jim moc nedokážu pomoci… (snad i proto si stále kladu otázku zda jsem člověkem na svém místě) a prostě nevím.
Nevím jak se léčí nevíra dětí, nechce se mi věřit, že syn, který ve dvanácti letech zjistil, že je homosexuál, to získal kvůli „zvrhlému životnímu stylu“ anebo jak tvrdí jeden známý evangelista, že „je pod rodovým prokletím“, nevím si rady, když dítě zjistí, že mu není dobře ve svém těle a chce se stát druhým pohlavím. A co s těmi, kdo na rozdíl od většiny dětí v mládeži či dorostu nosí domu už na základní škole čtyřky a pětky? Rodiče těchto dětí slyší bodré rady jiných rodičů, jejichž děti jsou výborní studenti typu „řemeslo má zlaté dno“, jenže sice řemeslo zlaté dno nepochybně má, nicméně učební obory někdy bývají celkem drsným prostředím. Jak poradit těm, jejichž děti jsou přitahování ošklivými a hříšnými věcmi? Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“? Kdybyste na ně bývali byli přísnější? Nebo měkčí? Skutečně oznámení vaší šestnáctileté dcery „mámo žiju se svým kamarádem“ je důsledkem toho, že jste se s dcerou více nebavili o sexu? A co poslední proplakaná noc kvůli synovi, který se vrací „zhulenej“ v šest ráno z tahu, kde to táhnul se svojí nevěřící partnerkou? Je to proto, že jste neměli odvahu mu natvrdo sdělit, že když to udělá, tak ho vyhodíte z domu? Nebo proto, že nejel na poslední Houbu (akce pro mládež) na téma sexualita? A co váš syn, který se zasekl a za žádnou cenu ve svých šestnácti nechce do sboru. Rodiče hodných dětí mají jasno – v šestnácti se s ním o těchto věcech vůbec nebav! Prostě ho donuť. A co dívka, která se trápí příjmem potravy? Skutečně je to proto, že je její otec mačo? Jenže co jiný otec, ještě větší mačo, jehož dcera je skvělá vedoucí mládeže? Kde je v tom logika?! Nic z toho, co popisuji, jsem si nevymyslel…
Těm, kdo mívají v životě úspěch, roste většinou i sebevědomí. Logicky… makali v práci, ve výchově, v církvi a výsledky se dostavily. Podobný přístup očekávají od druhých. Navíc poznali, že požehnání se dostaví i v podobě hodných dětí.  Jenže skutečně to takto funguje? Skutečně ti, jejichž děti „blbnou“, selhali ve výchově? A i kdyby, je mezi tím přímá úměra?
Nechci, aby to, co popisuji, vyznělo jako fatalistický povzdech, že se nemá cenu snažit. Jistě že má, zároveň ani sebelepší snaha ve výchově nezajistí jistotu, že se děti „vydaří“. Když už má někdo milost, že jejich děti šlapou, jak mají, je třeba, aby jen velmi opatrně rozdával rady na svůj úspěch. Jednak to není „jeho“ úspěch, ale Boží a opět jen Boží milost (navzdory našemu úsilí), jednak některá moudra moudrých mohou být sypáním soli do ran, protože vlastně tvrdí, že mezi selháním anebo některými nedostatky dětí a chybou ve výchově je přímá úměra. Vězte, že v každé rodině se ve výchově chybovalo a to, že se některým děti podařily, je milost.
Čím jsem déle ve službě, tím větší pochopení mám pro ty, které kdosi nazval „zlomení“. Ano, leccos nezvládli a asi i (nikoli pouze) proto, jejich děti dělají kotrmelce. Někteří šťastnější by jim na svém příkladu jistě ukázali, že to měli dělat lépe. Třeba měli být důslednější, přísnější, hodnější, trávit s dětmi více času, modlit se s nimi, dát jím více volnosti, dát jim méně volnosti atd. Vše budou nepochybně dobré věci a rady a jistě dobře vychovaným dětem pomohli, jenže…
Jenže ono to je ještě mnohem složitější a kauzalita buď dobrý a Bůh tě odmění, moc nefunguje.
Moc bych si přál, aby i tito zlomení našli cestu i do církve. Navzdory své zlomenosti anebo raději kvůli své zlomenosti… a i navzdory tomu, co i ve výchově udělali špatně.
A aby ti šťastnější byli více Bohu vděčni a přiznali si, že měli požehnání a měli velikou modrost kdy radit a kdy držet jazyk za zubama.






4 komentáře:

Radovan Klabník řekl(a)...

Moc hezky jsi to napsal. Vytrvalost přináší růže a růže mají trny. Proto i přez všechna úskalí vidím cíl a starosti odevzdávám Jemu. On ví. Neodsuzuji jen miluji a to dá někdy zabrat. Výsledek i když jej teď nevidíme může být úplně jiný než současná realita. A to stojí za to vytrvat a běžet až do cíle.

Karel Konečný řekl(a)...

To je krásný popis toho v čem si lidé "plácají". Jáký je žebříček životních hodnot? Nejsou to iluze? Skutečnost proti iluzi je vždy zklamání. Čtyřka je krásná známka, připomíná židličku. V Indii mají v kategorii hodnocení jen soubor stupňů pod názvem super pěkné. Kritické myšlení je důležité. Lidé jsou především materialisté a požehnání je vnímáno jako materiální a společenský úspěch.
Ve vzdělání, kde si děláte žebříček hodnocení tak, že na nejnižší stupeň dáváte učiliště a na nejvyšší stupeň prestižní univerzity nemusí být vůbec pravda, může to být jen vaše iluze, protože jste si vytvořil nějakou představu z chiméry.

Unknown řekl(a)...

Rozhodně bych (můžeme to pracovně nazvat "dětská selhání") v podobě nechození do sboru, vztahů (i fyzických) s nevěřícími neviděl tak černě. Prostě v životě každého mladého člověka přijde chvíle, kdy začne cítit potřebu rozhodovat sám za sebe. Už nechce vědět CO je správně, to by se správnou výchovou již vědět měl, ale PROČ je to správně. A cesta k pochopení PROČ podle mého může vést přes špatná rozhodnutí. Ale věřím, že se správným základem se takovýto mladý člověk dostane zpět na správnou cestu. S tím rozdílem, že nyní to již bude jeho rozhodnutí plynoucí z pochopení a ne ze strachu z trestu, či odsouzení.

Daniel Čmelík řekl(a)...

Já mám děti, jak se říká v pohodě, a podle některých i závidění hodné. Jenže já sám se cítím zahanben, vždyť si to nijak nezasloužím. Společné domácí pobožnosti by se dali spočítat na prstech a pominuli pravidelnou účast na sborových shromáždění, nemám moc pocit, že bych nějak idylicky a v duchu církevních tradic, děti nějak k víře vedl.
Děkuji Bohu za dobrou besídku, dorost i mládež, který pomohly formovat naše děti.
Díky Ti Bože, že jsi naše děti k sobě přivedl, a nebzaránila Ti v tom ani má špatná navigace.