Fundametalismus a církev

Slovo fundamentalismus má řadu významů a možná, že to, co budu popisovat, byste nazvali jinak. Nevadí. Pokusím se nadhodit jeden z možných pohledů na tuto oblast a to v pohledu na církev a vlastně jakékoli křesťanské skupiny.

Pokud bychom vycházeli z původního významu, pak fundamentalismus znamená základ. Být fundamentalistou pak znamená vracet se k základům, což v křesťanství mj. znamená vracet se ke Kristu jako základu naší víry a k Písmu jako základním měřítku života. Jenže fundamentalismus má i jiný, negativní, význam a to tehdy, když se nám základem stávají různá lidská ustanovení, která postupně nahrazují Hospodina. Jak se něco takového stane? Jak se to projevuje?

Každý sbor, církev, křesťanská organizace někdy musely vzniknout. Na počátku je ať vědomě, tak nevědomě ovlivnilo několik faktorů. I kdyby se jednalo o sebe-bibličtější společenství, nikdy se nejednalo pouze o faktor Božího slova.

Společnost a kultura

Každý z nás je nějak ovlivněn kulturou, ve které vyrůstá. A nejen to. Pokud chce ve společnosti žít, musí jisté kulturní prvky akceptovat. Nechovat se podle určitých kulturních daností, někdy znamená i někoho urazit. Když jsem byl v Indii, pak alespoň v oblasti, kde jsem se pohyboval, tolik neřeší čas. Proto nebyl problém, když shromáždění, které začínalo oficiálně v devět ráno, začalo v deset. Konec se pak neřešil vůbec. (I když biblické texty mluví o vykupování času). Bylo-li shromáždění pod širým nebem, nebyl problém, že se mezi lidmi procházeli posvátné krávy a nikdo je neodstrkoval. (I když biblické texty mluví o tom, abychom se oddělili od duchovně nečistých sil). Bylo běžné, že svobodné ženy - křesťanky měli zahalenou tvář, tedy nejednalo se o specifikum islámu a hinduismu. (I když biblické texty mluví o nepřizpůsobování se světu). Bylo nemyslitelné, že by ženy ve sboru byly oblečeny v košili a kalhotech. Ženy vždy sedí odděleně od mužů, všichni pak na zemi. Porušit některá tato kulturní pravidla by znamenalo narušit i chod sboru, protože by se jednalo o neslušnost. Zároveň vidíme, že v našem kontextu bychom asi některá pravidla dokázali vyargumentovat Písmem (byť asi dost šroubovaně). Jenže nemusíme chodit až do Indie.

Když vidím na starých fotografiích sjezd mládeže naší církve těsně po válce, pak všichni mladíci jsou v kravatách a všechny dívky mají sukně. Většina dívek, pokud ne všechny, mají dlouhé vlasy spletené do copů. Před pár dny jsem šel s několika muži ze sboru do hospody. Pochopitelně jsme nešli chlastat, ale tím, že se v hospodách nekouří, stávají se z některých z nich dobrá místa k rozhovoru. Jenže v době mého otce by toto bylo pro křesťany nemyslitelné. Před zhruba třiceti lety by bylo v naší církvi nemyslitelné, aby kazatel kázal jinak, než v obleku. I to se změnilo. Dalším kulturním fenoménem je hudba. Kdo jste např. byl někdy v černošském sboru a zároveň nepovažujete tanec v církvi za přijatelný, asi jste pak museli změnit názor. Asi nadále ve vaší církvi netancujete a je to v pořádku, ale najednou již neodsuzujete jiné křesťany, pro které je hudba spojena s pohybem. Představa toporně sedících černochů zpívajících svoje nádherné gospely k sobě moc nepasuje. Tyto a mnohé další věci mají co do činění především s kulturou. V mnohém jsme děti své doby, a pokud nechceme vypadat jako odpudiví blázni, některé kulturní normy musíme přijmout. Kultura by pak pochopitelně neměla jít proti Písmu. Zároveň bychom ale Písmem neměli argumentovat tam, kde to prostě nemá oporu. Tetování, kravatu, délku vlasů, piercing, sukni, styl hudby, druh hudebních nástrojů, Biblí zřejmě neobhájíte… mimo případy pohoršení. Nežádoucí fundamentalismus nastává tehdy, když se kultura stane základem, na němž stavíme svojí víru, podle kterého posuzujeme sebe i druhé, od kterého odvozujeme identitu našeho sboru a církve a když se snažíme Písmo nacpat do našich kulturních vzorců.

Bible a minulost

Další oblastí, která nás formovala, byly určité specifické důrazy z Písma, které si každý sbor i především církev s sebou nese z minulosti. I když si myslíte (pokud si to myslíte), že jste skutečně bibličtí, stejně zjistíte, že to, jak se díváte a jak se dívali na Bibli vaši otcové – zakladatelé, bylo formováno určitými životními, historickými a kulturními zkušenostmi, které více či méně zabarvily vaše vnímání Pána Boha a skrze které na vás více či méně „vyskočily“ některé biblické pasáže jako důležité. To, co v jedné církvi řeší jen okrajově, je pro druhou církev téměř klíčové (druhý příchod, křest Duchem, sobota nebo neděle, některé etické důrazy, někdy se jedná o určitou osobu, která stála u vzniku té které církve, svátosti, křest dětí, vzdělání duchovních, co jíst a co nikoli atd.) Mám za to, že často je ten či onen důraz hluboce spojen s historií a vznikem té které církve. Na tom není nic špatného, pokud se ale nestane tento důraz základem pravověří a někdy i spasení. Zde je potřeba rozlišovat, co je skutečně podstatné, kde nelze slevit a co je pouze důležité.

Tradice

Někdy používáme termín „tradiční sbor“. Chápu (tedy myslím, že chápu) co toto slovní spojení znamená, zároveň každý sbor je svým způsobem tradiční v tom smyslu, že si časem vytvoří svoje tradice. Například v některých sborech je zvykem (tradicí), že skoro všechna kázání má pastor, někde se pravidelně střídají starší a kazatel. Někde se při zpěvu stojí, někde sedí. Někde je besídka pro děti během bohoslužeb, někde po bohoslužbách a někde vůbec. Někde káže kazatel v taláru, někde v obleku, někde v džínách a v tričku. Někde mají při večeři Páně alkoholické víno, někde džus. Někde kazatelna vypadá jako malá pevnost, někde kazatelnu nemají. Asi řeknete, že se jedná o detaily. To sice ano, ale zkuste v některých společenstvích na tyto detaily sáhnout. Okamžitě bude oheň na střeše. S tradicí bojoval nakonec i náš Pán, kdy nešlo až tak tradici za každou cenu rušit, ale ukázat, že tradice se stává nežádoucí, pokud nahrazuje Boha. Mnoho věcí totiž děláme proto, že se tak dělali vždycky a tato neměnnost nás naplňuje pocitem jistoty. To je v pořádku, protože kdybychom žili ve společenství, kde je každý týden vše jinak, tak se zblázníme. Pravidelný rytmus je žádoucí, jenže pokud pohřbí jakoukoli možnost změny, je to špatné. Třeba dodat, že změna do církve patří, že slova já jsem stejný včera, dnes až navěky platí o Bohu, nikoli o církvi. Zároveň někdy je dobré uznat, že něco je jen tradice, která je z nějakého důvodu pro nás dobrá a není třeba jí obhajovat Písmem – pokud to nejde.  Fundamentalismus ve špatném slova smyslu pak znamená lpět na tradici za každou cenu, přikládat jí větší význam, než ve skutečnosti má.

Pokusím se ukázat na některé další rysy nezdravého fundamentalismu

Měřítkem se stávají vnější formy, které většinou nevycházejí z Písma ale mixu výše popsaných oblastí.

Z toho plyne další bod a to ten, že fundamentalismus vidí více soubor pravidel, než konkrétního člověka s jeho zápasy. Druhým extrémem ale je, když člověku přizpůsobujeme Písmo a v posledku Pána Boha. Ani to není cestou.

S fundamentalismem je strašně těžká domluva. Lpí na svojí pravdě a svém jediném pravém výkladu Písma, někdy i tradici a ostatní považuje za nepřátele a nebo i někdy odpadlíky.

Rysem fundamentalistických skupin je izolovanost a uzavřenost vůči ostatním církvím a křesťanským skupinám. Jedním z důvodů je strach, že by členové mohli být nebezpečně indoktrinováni jinými názory a pohledy a poznat, že naše tradice a systém věrouky je na hliněných nohou.

Asi bychom našli různých rysů více, omezil jsem se na tyto. Na závěr snad ještě osobní zkušenost. Nejhrubější a nejsprostější dopisy a reakce na některé svoje články i postoje jsem dostal od těch, kteří se považují za opak fundamentalistů. Možná by je někteří zařadili mezi liberály (používám to s vědomím, jak zavádějící mohou být tyto nálepky). Jakkoli se snaží vidět svět hodně zeširoka, vnímat mnohé souvislosti, neomezovat nikoho přísnými pravidly, často reagují ještě fanatičtěji než tzv. fundamentalisté. A tím se nevědomky s nimi dostávají do stejné řady. Jsou ve svých liberálních postojích vlastně velmi fundamentalističtí. I to je, trochu paradoxně, jeden rys fundamentalismu…

Autorita – požehnání nebo prokletí?

Je jen málo oblastí, které by byly v církvi tak zneužity, jako oblast autority. Je jen málo oblastí, které by v církvi byly takovým požehnáním, jako autority. Díky špatným autoritám byly podnikány křížové výpravy, moudré a zbožné autority stály v čele mnohých duchovních probuzení…  Autorita je totiž spojena s mocí. A moc je jako dynamit. Může zničit a může nesmírně pomoci. Jde o to, jak jí využijeme.

Každý nad sebou nějakou autoritu potřebuje a je v pořádku, že autority existují. Jenže jaká je zdravá míra autority? Jaká jsou nebezpečí? Přednosti?

Nebezpečí autority v jakékoli křesťanské skupině je v tom, když se její hlas ztotožní z Božím hlasem. Zjednodušeně řečeno, když si nevím rady, autorita mi radu poskytne. Toto je v pořádku, pokud si jak tázající se jedinec, tak člověk v pozici autority jsou vědomi, že jakákoli lidská autorita je chybující. Na první čtení je toto samozřejmostí, všichni lidé přece chybují, jenže realita někdy bývá, žel, jiná. Občas jsem se setkal s lidmi, kteří utekli ze společenstvích, kde neuposlechnutí autority se vyhodnocovalo jako neuposlechnutí Boha. NIKDY to nebylo takto interpretováno, ale realita byla taková, jakou popisuji. 

Dobrá autorita je ochotná nechat si dávat zpětnou vazbu a dokonce i zdravě si nechat zpochybňovat svoje rozhodnutí. To neznamená, že se otáčí podle toho či onoho názoru, ale že naslouchá a nejen to – když vidí, že někdo přichází s lepším pohledem na věc, je ochotná i něco začít dělat jinak. Opakuji, že to neznamená dělat vždy to, co chce okolí, ale je třeba druhým bedlivě naslouchat. I proto jsem proti pyramidálním systémům vedení, pokud tom znamená, že na vrcholu je jakýsi (skoro)dokonalý jedinec nebo „on a jeho parta“, kteří nemají nebo nepřijímají korekci nebo korekci považují za vzpouru. Jistě, v čele musí být tým s někým v čele, ale i ti, které vedou, mají mít možnost nějak vstupovat do rozhodovacích procesů.

Ideální autorita je taková, která svojí autoritu odvozuje od životních zkušeností. Například budu-li chtít být nemocničním kaplanem, je ideální, když mě na tento úkol bude připravovat někdo, kdo má s nemocničním prostředím zkušenosti. Sice se o psychice nemocných dá dnes již leccos vyčíst, ale přesto autorita daná zkušeností má sílu. Vím, že tento ideál není vždy realizovatelný, ale někdy ano. Zároveň to, co píšu, nevylučuje teoretickou znalost reflektující zkušenosti. Každopádně žvaněním nebo diskusemi na internetu se autorita většinou nezíská (i když…)

V jakékoli křesťanské organizaci bývá velmi ošidná míra toho, jak moc mají ti, kdo jsou v pozici autority, zasahovat jiným do života. Je zcela správné si do života v nějaké míře nechat zasahovat nebo méně vyhroceně napsáno, nechat si poradit. Toto je dokonce známka duchovní vyzrálosti. Díky Bohu za dobré rádce, za ty, kdo mi dokáží dát někdy i nepříjemnou radu! Jenže když vám někdo příliš moc mluví do výběru partnera, do toho, jak a s kým budete trávit volný čas, jak utrácet peníze, kdo bude vaším „duchovním rádcem“, pak je někde problém. Vůbec tím netvrdím, že o těchto a dalších oblastech spolu nemáme mluvit. Že se nemáme napomenout, poslechnout, jenže vše má svoje hranice a proto jsem dal slova příliš moc do kurzívy. Dám příklad. Mám za to, že není moudré, aby věřící chodil s nevěřícím. Vidím to jako nemoudré rozhodnutí, které má potenciál oběma dvěma zkomplikovat život (pokud to vidíte jinak, respektuji to). Nemám problém o tom ve sboru otevřeně hovořit, zároveň pokud si někdo zvolí jinou cestu, nebudu ho vylučovat ze sboru a už vůbec kvůli tomu nepřestanu mít s dotyčnými dobrý vztah. Stejně tak bych vnímal jako osobní selhání nevarovat např. před chozením s alkoholikem. Tedy do takovéhoto vztahu promluvit. Jenže jsem slyšel o takových bizarnostech, že v některých společenstvích bylo téměř nebo skutečně zakázáno chodit s partnerem, který nebyl ze stejné církve nebo organizace. Autority si to prý nepřály… Tedy je dobré nechat si poradit, jak jsem psal, je to i výraz duchovní zralosti, ale je třeba najít míru.

V křesťanských kruzích někdy slyším slova „neberu ho jako autoritu, protože se o mě nezajímá“. Chápu, kam tento povzdech míří, zároveň ale ne vždy musím k tomu, abych někoho bral vážně, mít s ním vztah. Někdy je dobré důvěřovat těm, kteří dotyčného zvolili nebo jinak rozpoznali jako autoritu. Občas může být to, že spolu nemáme hlubší vztah, i pomocí. Čas od času za mnou chodí různí lidé a s tím, abych jim poradil. Důvodem je právě to, že spolu vztah nemáme. Jednak v jejich problémech nejsem citově namočený, jednak rada, která jim nebude zrovna příjemná, nijak nenaruší naše vztahy, jednak moji autoritu neodvozují z našeho vztahu. Stejné to mám já k některým lidem, které hluboce respektuji, nechám si od nich poradit, ale moc je neznám.

Každá moudrá autorita má za cíl především naučit druhé samostatnosti. Tedy nejde především rozdávat rozkazy a čekat jejich tupé plnění, ale pomoci těm, které vedu, v samostatnému rozhodování a myšlení. Problém je tom, že lidé v každé sektě nebo sektářsky vedeném společenství křesťanů budou tvrdit, že jsou samostatní a že je nikdo neovlivňuje. Jenže skutečně objektivní hodnocení mohou poskytnout jen vnější pozorovatelé. Ten, kdo je součástí systému, většinou nevidí a neslyší.

V dnešní době se často hovoří o krizi autorit. Spíše „frčí“ dělat si, co chci a co cítím, a když už někoho budu brát jako autoritu, pak toho, kdo mi říká to, co chci slyšet. V tomto článku spíše varuji před nesprávným pojetím autority, tedy to může vypadat, že se k tomuto trendu připojuji. Nikoli. Vnímám, jak moc je důležité ve svém životě nějakou autoritu nejen mít, ale i jí respektovat. Jen proto, že autorita je (stejně jako cokoli) zneužitelná, nelze model autority devalvovat nebo tvrdit nesmysly typu "já respektuji jen Pána Boha". Navíc platí, že pokud já sám žádnou lidskou autoritu neuznávám, popřípadě uznávám, ale jen formálně, jen stěží mohu vyžadovat, aby někdo bral vážně mě.

Na závěr tolik, že být v pozici autority je kříž a je docela správné se v tom moc nevyžívat. Dobře je to vidět na Mojžíšovi, kterému se nechce do vedení a který i později v této pozici úpí. Moc dobře poznal, že autorita mu nebyla svěřena především proto, aby vládl, ale aby byl obětujícím se vedoucím. V tomto roli splnil. Přístupem obětující se autority se stává určitým předobrazem Krista, který se stal vzorem i pro nás.

Každopádně se jedná o zapeklitou oblast, se kterou má asi úplně každý jak dobré, tak špatné zkušenosti.