Istanbulská úmluva jako šibolet víry

Když jsem četl některé diskuse k textu Istanbulské úmluvy, pak mi došlo, že podobné dokumenty, ale i komentáře mají potenciál docela slušně rozdělit církev. Stejně jako třeba diskuse ohledně LBGT. Zvláště mě v diskusích dostávaly „preambule“ některých komentářů, které začínaly zhruba slovy „správný křesťan nemůže souhlasit…“, anebo „správný křesťan musí souhlasit…“.

Jinými slovy kdo není s námi, je proti nám a pokud se diskuse odehrává mezi křesťany, kdo není se mnou, není křesťan. Zjednodušeně – jedni jsou liberálové, schvalující zánik tradiční rodiny a dle apokalyptických vizí kněze Piťhy podporující ovládnutí společnosti homosexuály, druzí fundamentalisté, malující čerty na zeď a schvalující násilí na ženách.  Obě strany si pak vzájemně přeposílají z internetu stažené články, podporující jejich postoj. Nutno dodat, že munice podporující obě strany barikády je dostatek a alespoň dle mého, jistě omezeného chápání, nelze jen tak snadno odepsat některé argumenty jedné i druhé strany. Argumentaci z obou stran jsem četl, tedy vím, o čem píšu, i když připouštím, že nemusím všemu rozumět (tedy tím jsem si skoro jist).

Problém, který v celé diskusi vidím, je v tom, zda si skutečně myslíme, že na druhé straně pomyslné barikády už nemůže být bratr či sestra v Kristu, ale jen zabedněný fundamentalista nebo sluníčkářský liberál. První je úzkoprsý křesťanský fanatik, druhý bezbřehý křesťanský fanatik. Výsledkem je, že jedni s druhými se nechtějí více bavit, protože kdo by se přece bavil z fanatikem.

Obávám se, aby se IÚ nestala jakýmsi křesťanským šiboletem, měřítkem pravověří, krumpáčem, kterým se začnou kopat příkopy. Navíc podobných dokumentů bude zřejmě přibývat a v budoucnu budeme stále více konfrontováni s tzv. etickými neostrostmi. To všechno zřejmě bude klást zvýšené nároky na jednotu církve a na jednotu mezi křesťany.

Jedním z problémů našich diskusí je v tom, jaká volíme slova, která se navíc ještě zesilují, když jsou napsaná. Ať máte na IÚ jakýkoli pohled, zkuste si představit, že nositel opačného pohledu četl stejný dokument stejně pozorně jako vy, je stejně inteligentí jako vy, je následovníkem Ježíše a svojí víru myslí stejně upřímně jako vy. Pokud nevěříte, že je to možné, pak se domnívám, že problém je na vaší straně.

Chápu, že přes některé věroučné a etické oblasti „nejede vlak“ a že se v něčem jako křesťané asi nemůžeme shodnout. Jenže bychom spolu měli být schopni mluvit. IÚ má zřejmě zvláštní schopnost, že některým onu schopnost spolu mluvit odebrala. Tedy pokud za mluvení nepovažujeme nadávky nebo různá invektiva.

Jak jsem psal, v budoucnu podobných dokumentů bude zřejmě přibývat a některé z nich budou klást nároky na naší jednotu. Mám za to, že IÚ by důvodem k rozdělení nebo ztrátě korektních vztahů být neměla.

Poslední volby a křesťané v politice

I když to nemám přesně spočítané, mám za to, že při posledních volbách šlo na kandidátky hodně křesťanů. Alespoň z těch, které znám. Chtěli změnu a to nejen skrze statusy na FB ale především tím, že se dali k dispozici voličům. Někdy někteří kandidovali za strany, které bych já nevolil, ale šli to do toho a alespoň o těch, které znám, vím, že jsou to lidé charakterní. A jak se zdá, charakter je někdy větší záruka než stranická příslušnost. Některým to vyšlo a byli zvoleni, čímž jim přibude hodně práce, jiným nikoli. Ale mělo význam, že kandidovali. Chtěl bych jim i tímto způsobem poděkovat a sdělit, že si vaší odvahy vážím! Jak zvoleným tak nezvoleným.

Právě příklad křesťanů, kteří kandidovali, ukázal dalším křesťanům, že má smysl se aktivně zajímat o věci „tohoto světa“ a aktivně do nich vstupovat právě třeba skrze politiku. Jako kazatelé toto můžeme opakovat z kazatelen a při osobních rozhovorech, ale to co křesťany a vlastně všechny nakonec přesvědčí, je konkrétní vzor. Není problém si připravit kázání na téma „křesťan a politika“, ale když ten stejný program bude mít… a teď si dosaďte někoho z vašich věřících známých angažujících se politice, má to úplně jiné grády.

Na církvi a zvláště na jejích vedoucích pak je, aby křesťanské politiky podpořili. Mám za to, že budou prožívat různé tlaky a že nebude snadné v nich obstát. A právě církev může v tomto být jejich oporou. 

Když jsem četl analýzy různých představitelů politických uskupení, měl jsem pocit, že někdy žijí na jiné planetě. Dost času totiž opakovali, že prohráli, „protože voliče neoslovil jejich program“. Jakkoli netvrdím, že na programech vůbec nezáleží, předvolební programy dnes podrobně čte stále méně lidí, protože jsme se přesvědčili, že papír snese všechno. To, že někdo má v programu, že vysází novou trávu v parku, postaví školku nebo postaví parkovitě je sice hezké, ale klíčové nakonec je, kdo to tvrdí.

Problém nejen naší politiky je nikoli až tak v programech, ale někdy v lidech bez charakteru. A právě několik mých známých z řad křesťanů, kteří kandidovali, jsou lidé charakterní a to mi dalo naději. Kéž by jejich rozhodnutí jít do mlýnice voleb nastartovalo další! Nezmění se hned všechno, ale mohou nastat malé změny třeba na regionální úrovni. A to není málo.