Dva mýty o festivalu UNITED

Před pár dny mi přišla pozvánka na festival UNITED do Vsetína. Když jsem pročítal program, pak mě napadlo, že je třeba zbourat dva mýty, které se kolem UNITED vznáší. Jednak že se jedná o hudební festival a jednak, že se jedná o festival pro mladé.

Hudby je na UNITED sice hodně, ale, myslím, že není moc masových křesťanských akcí tohoto typu, kde by bylo tolik seminářů, ale zároveň i workshopů, divadel, filmů, veřejných rozhovorů atd. I kdyby byl člověk na hudbu alergický a nechtěl na UNITED slyšet ani pípnutí, měl by co dělat, aby oběhl další – nehudební produkci. UNITED se rozhodl nejít pouze cestou hudby a dle mého je to dobře, jakkoli hudbu poslouchám rád. Několikrát jsem se setkal s postojem typu „já tam nejedu především za hudbou“. Asi není třeba dodávat, že dotyční jeli za kvalitním slovem a semináři. A toho se na UNITED dočkají. Jména jako Kateřina Lachmanová, Marek Orko Vácha, Pavel Hošek, Vítek Vurst, Marek Macák, Jakub Limr a další a další jsou zárukou (nezlobte se, prosím, že jsem někoho nenapsal) kvality, zároveň kdokoli ze jmenovaných, ale i další by mohl přednášet a přednáší i na jiných fórech, kde jsou starší a staří. Slyšel jsem mírnou kritiku, že semináře nevedou mladší a více cool řečníci. Pár mladších tam jednak je, jiným důvodem ale je, že přece jen kvalita roste i s věkem a zkušenostmi. Pochopitelně věk není záruka a jistota, ale přece jen… Jiným důvodem – a teď píšu jen za sebe je, UNITED není jen pro mladé.

Druhá oblast je hudba. Zde je to citlivější… Nevím, kde je ona pomyslná hranice, co ještě poslouchají mladí a co již ne. Dnes ráno jsem např. sklidil lehce pohrdavý úsměv svého mladšího syna, který slyšel, jak se z počítače line hudba Pink-Floyd. Pronesl cosi o tom, "že je to ukňučený a pro důchodce" stejně tak chvály typu Hillsong ho moc neberou (prý málo tvrdý) atd. O klasické hudbě ani nemluvím. 

Lehce jsme se popichovali, která hudba je správná. Já mám zase někdy problémy s jeho stylem a poslouchat to na sluchátkách jako on, asi bych skončil na psychině. Ale nechci psát o hudbě, ani která je pro mladé či staré. Vkus prostě nelze omezit roky, něco posloucháme celý život, něco se mění, mnoho hudebních žánrů se v posluchačstvu prolíná. Nicméně když se podíváte na rozsah hudebních žánrů na UNITED, pak ten je tak široký, že si vybere skutečně každý. Od milovníků písničkářského stylu, přes worship, rapp, raggae, po propojení klasické a populární hudby. Snad jen příznivci pořádné dechovky si na UNITED na své nepřijdou (-:  Je mi spíše líto kapel a hudebníků že jedou takovou dálku, aby zazpívali jen jednou zhruba hodinu. Ale byl jsem poučen, že takto na festivalech chodí.

Každopádně nenechme se vázat předsudky typu staří – mladí. Na UNITED to tak prostě není. V jeho případě se jedná o festival multigenerační a je to tak dobře. Tento festival totiž "není jen pro mladý"!

Smrtící a životadárná síla jazyka

Myslím (ale nemám to přesně spočítané, proto jen myslím, nikoli vím), že jedním z údů našeho těla, před kterým Pán Bůh ve svém slově nejvíce varuje, je jazyk a jeho používání. Jinými slovy to popsal L. Feuchtwanger: „Člověku je třeba dvou let, aby se naučil mluvit a šedesáti let, aby se naučil držet jazyk za zuby.“

Stále více si uvědomuji, jeho pozitivní, ale zároveň i ničící sílu. Jazyk nám totiž vykresluje to, kdo jsme. Jinými slovy slyšíme-li o sobě, že jsme tlustí, hubení, pyšní, hloupí, pak tak sami sebe s největší pravděpodobností budeme vnímat. Pokud o druhých slyšíme, že jsou… dosaďte si, co chcete, pak je tak budete vnímat. A to platí jak pozitivně, tak negativně.

Nakonec i staročeské dobrořečit nebo zlořečit v sobě spojuje požehnání nebo prokletí s řečí. Stejné je to v latině (bene-dictuc, male-dictus). V tomto případě prokletím nemusí být jen přímo vyřčené „proklínám tě“, ale i zlá, „maligní“ slova o někom. Naopak požehnání není jen vyslovené slovní spojení „žehnám ti“, ale i když o někom nebo s někým dobře mluvím.

Prostě slova mají obrovskou moc a někdy tuto realitu bereme na lehkou váhu, anebo to naopak dobře víme a proto jazyk používáme jako kladivo. Když nikoho nemůžeme „sejmout“ skutečným kladivem, použijeme jazyk. A dodejme… ono to funguje.

Problém je v tom, že hříchy jazyka bývají v našich společenstvích trpěny. Ukážu to na příkladu. Představte si, že by na bohoslužby někdo ze známých členů sboru nepřišel do sboru, ale připotácel se, protože by byl opilý. Asi bychom ho, až by se probral, napomenuli. Nebo že by vám matka od tří dětí oznámila, že čeká dítě s jiným mužem, než je její manžel nebo že by někdo sdělil, že Tesco je fajn obchod, protože se tam nejlépe krade… K těmto a dalším věcem jsme nesmlouvaví mnohem více, než k pomluvám nebo tvrdým a zraňujícím slovům. Nechci zde psát o alkoholu, krádežím nebo mimomanželskému sexu a srovnávat co je horší. Chci napsat, že ke špatnému používání jazyka jsme na rozdíl od jiných přestupků či hříchů někdy hodně „velkorysí“. Jenže jeho špatné používání je stejně a někdy i vice devastující.  Jakub to shrnuje slovy: „Je to svět zla mezi našimi údy“.

V minulých dvou letech jsem se s několika dalšími kolegy zabýval otázkou duchovní obnovy sborů. Jedná se o zajímavý projekt, který se mj. pomocí několika ukazatelů snaží postihnout jak moc je sbor zdravý a kde potřebuje pomoc. Jedna z oblastí, kterou bych mezi ukazatele (ne)zdravého přidal, zároveň oblast těžko podchytitelná, je „kultura jazyka“ toho kterého sboru. Pokud jsou totiž ve sboru tolerovány pomluvy, tvrdá slova při sborových schůzích, odsuzování, vyřizování si účtů z kazatelny atd. pak se obávám, že sbor je odsouzený k postupnému umírání. Je to podobné jako chtít vypěstovat zdravou květinu v kontaminované půdě.

Co se vlastně v takto kontaminovaném sboru děje? Ztrácí se spontaneita, odvaha, radost, spontánnost, otevřenost a chuť ke službě. Převládá strach, nejistota a pocit, že se z toho nelze vyhrabat.

Oproti tomu tam, kde je slyšet povzbuzení, slova o naději, kde chyba neznamená zdrcující kritiku, se dýchá a slouží úplně jinak.

Protože Písmo bere jazyk tak vážně, je třeba, abychom jeho sílu nepodceňovali ani my. Jedním ze způsobů je nastavení kultury používání jazyka, což konkrétně znamená, že se zdržuji pomluv, že nehodnotím motivy druhých, že bolestivé věci se učím řešit tváří v tvář, nikoli přes druhé, že dokážu udržet tajemství a že dokážu ty, kdy s jazykem nakládají špatně, zarazit. Když už se mi stane, že na někoho vyletím, pak se dokážu omluvit. Dále že dokážu odpustit a danou věc nepřipomínat.

Jak jsem psal, pokud ve sboru (ale i v rodině a vlastně v jakémkoli společenství) neovládáme jazyk, v podstatě není moc šance se posouvat nikam dál. Stejné ale platí i opačně. Tam, kde se dobře mluví, tam je potenciál k dobrým věcem. Proto berme jazyk vážně a učme sebe i druhé, aby se stával, řečeno s Jakubem, zřídlem života, nikoli smrti.

Vytrácí se z naší země demokracie a máme být nervózní?

V poslední době se na mě jako na předsedu CB obrací znepokojení lidé – většinou členové naší církve s tím, že bychom se měli jako církev vyjádřit k nastalé politické situaci. Mnozí jsou znepokojeni tím, že dochází k postupnému otupování demokracie a plíživému odklonu od některých svobod, které jsme jako národ po roce 1989 nabyli. Hovoří se o tom, že církve údajně mlčeli při komunistickém puči v roce 1948 a že příliš nereagovali ani v roce 1968. nevím, toto nedokážu posoudit, ale kladu si otázku, jak se k nastalé situaci postavit dnes.

Dle mého se církev nemá příliš vyjadřovat k politickému dění a to nikoli proto, že nemá co říct, ale proto, že z principu má být otevřená pro všechny hledající a to nezávisle na té které stranické příslušnosti.

Jiná otázka ale je, kde je ona mez, kdy už nelze mlčet, protože se za některými nepohodlnými lidmi začínají zavírat brány vězení, nebo když se začínají pošlapávat některé základní pojistky demokracie. Tak daleko ještě, myslím, nejsme, ale…

V Radě CB jsem (tuším) 16 let a zdá se mi, že nikdy nebyl tak silný tlak na Radu, aby se postavila k politické situaci. Interpretuji si to tak, že určitá nezanedbatelná skupina lidí v naší zemi, nikdy nebyla po listopadu 1989 tak znepokojena stávající situací. A to i v dobách opoziční smlouvy nebo různých korupčních nebo jiných skandálů, které byly někdy dost šílené. V čem je stávající situace jiná? Proč takové znepokojení? Za sebe ještě dodám u lidí, kterých si díky jejich morálnímu profilu, ale i vzdělání, rozhledu, toho, čeho v životě docílili, prostě musím vážit?

Nedávno jsem mluvil s jedním z příznivců A. Babiše a ten mi řekl, že blbneme, že se nic neděje a že naše demokracie normálně funguje dál. Myslím, že mi onen člověk otevřel oči. Ono znepokojení mnohých lidí je proto, že demokracie v ohrožení je a toto mnozí vycítili. Co se tedy děje?

Byl to W. Churchil, který napsal následující: „V tomto hříšném a žalostném světě se zkoušely a budou zkoušet mnohé způsoby vlády. Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.“ Demokracie se nakonec otiskla i do zprávy naší církve a to třeba v tom, že vedení sboru je volené, že volená je i Rada, že o rozpočtu a klíčových oblastech rozhodují členové sboru a konference atd. Na rozdíl od světského vládnutí se to děje s modlitbou, zároveň ale se tak děje. Někteří v tomto CB kritizují s tím, že by preferovali více autoritativní model, v kterém má mnohem větší pravomoci pastor nebo vedení denominace, ale tento systém jsme přebrali od našich otců a alespoň mě se zdá velmi dobrý.

Jedním z pilířů demokracie (a nyní nepíšu o církvi), je tzv. princip brzd a protivah (podle anglického check and balances), který reguluje čertovo kopyto každého vládnutí. Oním kopytem je moc. V praxi to znamená dělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Tyto tři prvky se jednak vyvažují, jednak kontrolují a jsou na sobě nezávislé. Dalším důležitým prvkem jsou média, která všechny tři zmíněné pilíře kontrolují a občanská společnost, která nesmí být spojená se státní mocí. Eroze demokracie začíná v okamžiku, kdy se tyto pilíře začnou dostávat pod vliv jednoho člověka nebo jednoho mocenského centra anebo pokud se dokonce některé z těchto pilířů začnou likvidovat. Pak totiž kontrolní instituce již více nekontrolují, ale vytváří jednolitý systém, tak jak tomu bylo v době komunismu a v každé totalitě.

Jak to souvisí s nástupem ANO. V posledních měsících či letech jsme svědky toho, jak lidé propojení Agrofertem jsou zároveň v ANO, pracují na ministerstvech, zasedají ve státních firmách, v dozorčích radách atd. V podstatě dochází k prorůstání státu a firmy, což se nedělo u žádného klíčového politika před Babišem. Situaci vystihl sám Babiš v rozhovoru pro list The Financial Times (https://www.ft.com/content/83908fd2-d4a5-11e5-829b-8564e7528e54), když (v šestém odstavci od zdola) říká: „Strana je spojena s mojí osobou. Strana jsem já.“  Jedná se o poruchu osobnosti? Egománii? Pocit bohorovnosti? I kdyby si toto někdo o sobě myslel, je normální to takto veřejně sdělovat? Stejně nabubřele o sobě uvažovali i jiní vůdci, jejichž jména ani nemusím uvádět… Rozdíl byl v tom, že tito vůdci si svojí moc většinou urvali skrze násilný převrat, to, co děje u nás, se děje bez krveprolití.

Ono strana jsem já se ukázalo např. v roce 2017, kdy sněm hnutí ANO odsouhlasil Babišovi právo zasahovat do kandidátek, což je ale zásadní problém, protože jak můžete kritizovat svého šéfa, když ten vás následně může vyhodit z kandidátky?

Nekritická loajalita poslanců demokratického hnutí ANO se ukázala mj. tehdy, když se Babiš ve sněmovně obhajoval ohledně Čapího hnízda. Pár vteřin poté, co pronesl projev plný výmluv a nepravd vyskočili jeho poslanci z lavic a začali mu tleskat. (Tabery E., Opuštěná společnost) Nepřipomíná vám tento potlesk jistou historickou paralelu?

Dalším zásadním problémem je, že si Babiš nakoupil některá média. E. Tabery píše: „Poprvé se to výrazně ukázalo ve chvíli, kdy šéfredaktor MF Dnes J. Plesl po komunálních a pro ANO vítězných volbách 2014 vykreslil ve svém komentáři Babiše jako hrdinu stojícího proti „kartelu korupčníků“, kteří se ho marně snaží zastavit. V roce 2017 šéfredaktoři Lidových novin a MF Dnes opět svého majitele hájili tezí, že stojí proti politickému kartelu.“ Někdo mi argumentoval tím, že např. i Bakala vlastní též média, jenže Bakala není v nejvyšších politických kruzích.

Když k tomu navíc přičteme, že za Babišem stojí i prezident, pak moc, která se soustředí do jeho rukou je obrovská. Zatím se nic fatálního neděje, zatím… Jenže jeho moc roste do rozměrů, se kterými v naší zemi nemáme zkušenosti. Je to moc nejen uvnitř jeho hnutí, ale, a to je mnohem horší, v nabourávání systému brzd a protivah.

Někteří tvrdí, že Babiš si nahrabal dost, a že to nedělá pro peníze. Nikdo neví, proč dělá, co dělá, jenže moc je opojnější než peníze.

Snad dnes či včera vyšla zpráva, že Babiš vydal etický kodex pro vládu. Po tom všem, co má za sebou to zní jak vtip. Jenže kdo ztratil soudnost a kdo okolo sebe nemá kritiky, ten je schopen i podobných absurdit.

Abych se ale vrátil k úvodu článku. Zcela chápu, že nemálo lidí se obává o demokracii. Tak obrovskou moc prostě nikdo v naší zemi od roku 1989 neměl a zároveň nikdy se pilíře demokracie v takové míře nesoustředili v rukou jednoho člověka. Odolat tomu není, myslím, v lidských silách.

Zpátky k církvi. Brzy se bude církev opět přetřásat kvůli zdanění restitucí. Je to škoda, protože je to negativní téma a církev pro tuto společnost dělá mnoho skvělé a pozitivní práce. Často za málo peněz odvádí mnoho muziky. Stejně jako lidé z neziskového sektoru. Jen se o tom mlčí anebo se možná „neumíme prodat“. Nevím. Dále část křesťanstva bude slyšet, žel, díky svým jednoznačným ne. Ne migrantům, EU, islámu atd. Zde je problém, že neexistují černobílé odpovědi, jakkoli jsou svůdné. Jenže kvůli blížícímu se tématu ohledně zdanění restitucí, nebo dalším nadhozeným tématům by nám nemělo uniknout téma eroze demokracie v ČR. Na to bychom v těchto dobách  i jako křesťané měli být velmi ostražití. Tlak na tuto erozi pak není z EU, jakkoli nám v ní právem vadí některé věci, ale z naší země…

Vím, že tímto článkem nikoho nepřesvědčím a kdo je v jiné sociální bublině, se mnou nebude souhlasit. Jen jsem chtěl napsat, že zcela chápu obavy mnohých. Zároveň nemusím dodávat, v kom je naše naděje. To nás ale nezbavuje odpovědnosti za svojí zemi.

Když člověka svírá bolest a nemoc a jak může pomoci místní církev?

Nikomu nepřeji, aby zažil to, co budu  popisovat. Jenže s největší pravděpodobností to většina z nás zažije – pokud nebudeme mít to štěstí, že zemřeme ve spánku nebo že nás „klepne“. Píšu tento blog především proto, aby ti, kdo jsou zdraví, lépe chápali ty, kdo jsou nemocní, a také hlavně proto, aby nemocné mezi sebou dokázal přijmout sbor (farnost, místní církev).

Je jistě dobře, když do sboru chodí mladí a zdraví lidé, ale je stejně tak dobře, pokud do něj chodí lidé staří a nemocní. Síla sboru se mj. pozná podle toho, jak se dokáže postarat právě o slabé, o ty, kteří jsou na pomyslném chvostu, kteří jsou nemocní. Právě o nich bych chtěl psát.

Čeština má geniální slovo pro nemoc: ne-moc. Tedy najednou nemám moc. Moc nad svým životem, časem, budoucností, někdy vzhledem, okolnostmi atd. To, co si častokrát, když jsem zdravý, ani neuvědomuji, protože to ovládám, mám nad tím moc, se najednou rozpadá a nemám to v hrsti, což je dost šílený pocit. Nepíšu o chřipce, ani angíně, ale o vážnějších chorobách.

To, co vážně nemocný člověk prožívá, když se dozví špatnou zprávu, výborně popsala americká psycholožka Elizabeth Kübler-Rossová (Popírání – Hněv – Smlouvání – Deprese – Smíření. Více jistě najdete pomocí Googlu). Nejen pracovníci v sociálních profesích, ale i pastoři a pochopitelně poradci by popsaných pět fází měli znát a hlavně s nimi pracovat.

Pokusím se na základě svých zkušeností a zkušeností jiných, kteří prošli těžšími nemocemi než já, popsat, co se s vámi děje, a hlavně jak může komunita církve být pomocí.

Oznámení diagnózy. Toto může být pořádný šok. Problém někdy je, že ty nejlepší otázky vás začnou napadat až tehdy, když doktor, který vám diagnózu sdělil, je pryč. Máte najednou tisíce otázek, ale není se koho zeptat. Obecně platí, že lékaři - specialisté bývají hodně přetížení a že není tak snadné si s nimi sjednat schůzku na další den s tím, aby vám vše dovysvětlili. Tedy z mojí zkušenosti je to skoro nemožné. Vězte, že jednou z chyb je hledat odpovědi na internetu. Jsou tam dobré rady, ale také mnoho blbostí, které vás uvrhnou do úzkostí. Co dělat? Jakkoli to nemusí být vždy možné, pokuste se jako sbor rozhodit sítě a skrze známé najít nějakého doktora – specialistu, anebo „jen“ doktora, který nemocnému dá alespoň základní informace o jeho nemoci. Fakt to pomůže.

Strach ze smrti. Vím, že mi jistě vysypete pár příběhů o křesťanech, kteří se těšili na setkání s Pánem, ale prostě ne všichni jsou v takovéto duchovní kondici. Respektujme to! Jakkoli věříme ve vzkříšení těla, v setkání s Pánem, smrt zůstává nepřítelem a strach z ní je přirozeným instinktem. Proto se varujme bagatelizovat tento strach, kterým někteří vážně nemocní prochází. Zároveň jejich strach nepřičítejme jejich malé víře. Někdy se stává, že se vážně nemocný člověk tématu smrti vyhýbá. Zde je třeba citlivě toto téma otevřít, jakkoli se jedná o oblast, která je v naší společnosti tabu.

Změna vzhledu. Tento problém se vůbec nemusí týkat jen mladých a dospívajících lidí. Najednou vám padají vlasy, mění se barva kůže, kroutí končetiny, zmenšují svaly, dělají podivné boláky, je vám něco amputováno, prudce hubnete nebo naopak tloustnete atd. Tuto realitu psychicky ustát není vůbec snadné ať je vám 20 nebo 50 nebo 70. Máte tak trochu pocit, že jste jiný člověk, navíc netušíte, zda budou změny pokračovat a přiznejme si, že i estetické změny k horšímu nejsou příjemné v žádném věku. Protože většinou nemáte nablízku lékaře, hledáte odpovědi na internetu a tam se často dozvídáte dost šílené věci… Zde je naprosto nutné, aby byl na blízku někdo, komu o svých trápeních můžete povědět a hlavně před kým se o těchto věcech nestydíte mluvit. I zde vnímám klíčovou roli místního sboru.

Dlouhodobá bolest. Vážnou nemoc někdy doprovází neustupující bolesti, bezesné noci, kdy čas plyne nekonečně dlouho, vlny, kdy vás to někdy nebolí, kdy zaberou léky a vlny další bolesti. Není divu, že nemocný po probdělé noci nebo při dlouhodobých bolestech reaguje jinak, než když je v pohodě. Někdy reaguje podrážděně, je negativisticky nastavený, ztrácí zájem o dění kolem sebe atd. Nedivme se a hlavně to nezduchovňujme. Na bolest se nedá zvyknout, dá se s ní jen žít, protože není jiné cesty. Píšu to proto, abyste měli s trpícími trpělivost a to, co byste vnímali jako „krizi víry“ někdy raději viděli jako normální reakci na nastalou životní situaci.

Rozpad životního rytmu. S nemocí souvisí to, že se dostáváte do soukolí nekonečného čekání v nemocnicích, kdy často jste to vy, kdo musíte svoje časové možnosti přizpůsobit doktorům a chodu nemocnice (což není kritika nemocnice). Dále může být problém s hlídáním dětí, vařením, nemocenskou a s tím souvisejícím případným splácením hypotéky, chozením s dětmi do školky, na kroužky, vyřizováním různých věcí na úřadech. Při některých nemocech může být problém vůbec dovléci se do nemocnice. Prostě najednou si uvědomíte, že tisíce drobností, které vám jako zdravým lidem ani nepřišly na mysl, nezvládáte. Zde musí zabrat nejen rodina, ale i sbor a v těchto drobných i velkých věcech a oblastech života pomoci a to někdy od nákupu, přes hlídání dětí, po zajití k doktorovi a zde společném vysezení fronty. Zároveň na nemocných je nechat si pomoci. Určitě je dobré organizovat modlitební řetězy, ale stejně dobré je organizovat třeba nákupní řetězy (kdo ten či onen den nemocnému nakoupí).

Deprese. Dlouhodobá zátěž, strach, bolest, nejistota, úzkost, změna životního rytmu se někdy může překlopit do depresí nebo jiných psychických stavů. Asi nemusím psát, že deprese je něco jiného než „blbá nálada“. Jedná se o stav, který se nevyřeší jedním sezením a ani jednou společnou modlitbou. Může být, ale většinou tomu tak není. Zde je třeba, abyste dotyčnému pomohli vyhledat odbornou pomoc a to jak od psychologa, tak psychiatra. Skutečně to není známka malé víry a skutečně někdy psychiatra a/nebo psychologa potřebují i křesťané. V našem sboru odbornou pomoc z řad psychologů někdy kombinujeme s pomocí spirituální a snad to docela funguje.

Krize víry. Bolest člověka někdy posílí, někdy ale zlomí. Bolest a nemoc nás může přivést k hlubokým pochybnostem o Boží lásce, dobrotě, péči. O tom, že Bohu na nás záleží a že „nedopustí zkoušku, kterou bychom neunesli“ (upřímně řečeno tento text jsem nikdy nepochopil). Najednou řešíte otázku smrti nebo dlouhodobého handicapu, což jste před tím nikdy neřešili. Toto může působit jako bomba, která odpálí těžkou duchovní krizi. Je nezbytně nutné, aby dotyčný měl někoho, s kým svoje existencionální otázky bude řešit a jednak aby ten, kdo pomáhá, skutečně pomáhal. Nejsem schopen na tomto krátkém prostoru popsat, jak jednat s nemocnými a s lidmi procházejícími krizí, navíc sám se v tomto učím a nemám konečné odpovědi. Každopádně naslouchejte, nedávejte laciné odpovědi typu „to bude dobrý“, „Pán tě uzdraví“, plačte s plačícími, je-li to možné, nabídněte praktickou pomoc, nabídněte modlitbu, čtení Písma. Zároveň dnes existuje skvělá literatura na toto téma a tak se zajímejte. Anebo se ptejte jak s nemocnými nemocničních kaplanů, kteří alespoň v CB (jiné neznám) konají vynikající službu!

Pocit neužitečnosti. V našem někdy aktivisticky pojatém křesťanství a ve společnosti obdivující výkon se krize z bolesti a nemoci násobí pocitem, že jsem neužitečný a že vlastně spíše překážím. Sbor si žije svoje „vize“, společnost obdivuje „úspěch“, obecně se cení “výkonnost“. Jenže nemocný ničemu popsanému nevyhovuje a postupně se propadá na chvost. Cítí, že svět ho nepotřebuje a cítí se sám, strašně moc sám. Lidé ve sboru se postupně přestávají zajímat, kazatel a starší mají plné ruce práce s vedením sboru a svými rodinkami, věnují se lidem „ve službě“, navíc někdy platí, sejde z očí, sejde z mysli. Na Facebook se přece dávají plné modlitebny, vysmáté tváře, úspěchy… nikoli nemocní. Je vám trapné si říkat o návštěvu, protože nechcete otravovat. Pokud toto dopustíte na svém sboru, selháváte. A stane se to tak snadno…

Pocity viny. Někdy se v nemocných začne ozývat pocit, zda to, co se jim stalo, není Boží trest, zda něco v životě neudělali špatně, zda jejich nemoc není důsledkem nesprávné stravy, přetěžování organismu, stresu atd. Prostě začnou velmi silně řešit svoji minulost, co by bylo kdyby, co měli dělat jinak. Zde platí to, co u předešlých bodů. Je strašně těžké, když na to jsou sami. Dále pozor, aby se nedostali do rukou různých šarlatánů, kteří jim pochopitelně za tučnou provizi začnou slibovat zázračné uzdravení a to od zázračných bylinek až po vesmírné čakry. Nemocný je někdy schopen dát cokoli na svoje uzdraveni, proto snadno naletí komukoli. Je třeba, abyste ho před různými šarlatány chránili. Je jich skutečně hodně. 

Rodina. Nemoc nikdy není záležitostí jen nemocného, ale celé jeho rodiny. Trpí s nemocným, byť jiným způsobem. Jsou to oni, kdo s ním jsou v každodenním kontaktu, koho se nejvíce týkají následky jeho nemoci, kdo slyší a vidí z první ruky jeho zápasy. Jednou, když jsem byl na návštěvě u nemocného, jsem mluvil i s jeho ženou, která mi později řekla, že jsem byl první, kdo se i jí zeptal, jak to nese. Z vlastní zkušenosti vím, jak se prudce zhoršil zdravotní stav jednoho z mých synů, když jsem procházel vážnou nemocí. Z největší pravděpodobností jeho tělo reagovalo na dlouhodobý stres, kterému byl v rodině vystaven. Chci tímto napsat, věnujte pozornost nejen nemocnému a trpícímu, ale celé jeho rodině. 

Závěrem: Jak jsem psal na začátku, něco z popisovaného jsem mohl prožít na vlastní kůži, něco jsem vypozoroval a něco vyčetl. Dovolil jsem si různé oblasti jen naťuknout s nadějí, že si možná více začneme vnímat slabých a nemocných mezi námi. Patří do církve a tvoří církev. Teoreticky to všichni víme, ale jak známo jedna věc je teorie, druhá pak praxe. Jako sbor, církev máme těmto lidem nabídnout jak evangelium v podobě dobré zvěsti, tak evangelium v podobě dobrých skutků. Právě v této oblasti jedno bez druhého nedává smysl. Navíc, jakkoli to nikomu nepřeji, skoro KAŽDÝ z nás si mnohými popisovanými body jednou projde. Nebudu nic zakrývat – je to někdy hrozné. Ale když funguje rodina a církev, je to méně hrozné. Tvořme společenství, kde to bude méně hrozné. Navíc právě v těchto situacích poznáváme, kdo je Pán Bůh, který nás provede i stínem bolesti, nemoci a který jednou setře každou slzu z očí.