Má mít sbor, církev vizi?

Vize je pro církev slovo kontroverzní. Na někoho působí jako červený hadr na býka, protože přece „bez vize se nikam nepohneme“, druzí vizi pro sbor nepotřebují. Jedni argumentují tím, že cpát vizi do sboru je snaha propašovat management do církve, jiní argumentují tím, že vizi nepotřebujeme, protože základní obrysy vize pro církev jsou popsány v Písmu a není k tomu co dodat. Všichni víme, že máme kázat evangelium, pomáhat potřebným, vychovávat učedníky a modlit se (a asi bychom našli i další věci). Dávat si tyto výzvy, byť jinými slovy vyjádřené, do vize sboru, je snad efektivní, ale zbytečné.

Ježíšova modlitba za nás: Paradoxy Velekněžské modlitby

Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. J 17, 11 - 15

Možná jste sami zažili, nebo slyšeli následující příběhy. Nasloucháte rodičům, kteří řeší problémy svých malých dětí, které někdo odstrčil na pískovišti, jenže vy řešíte, že vaše ratolest před svatbou s někým spí. Nasloucháte, jak někdo řeší problémy, jakou pro svoje dítě vybrat střední nebo vysokou školu, jenže vaše dítě končí základku se čtyřkami a nemůže se dostat ani na střední. Nebo po dvaceti letech výchovy ve vaší křesťanské rodině vám vaše již pokřtěné dítě oznámí, že s Bohem už nechce mít nic společného. Nechápete, kde jste udělali chybu, nechápete, proč se to stalo zrovna vám, když jiní lidé se sboru vždy dávali přednost chalupě a závodnímu sportu svých dětí, sbor pro ně byl tím posledním, co řešili, a přesto se jejich děti na rozdíl od těch vašich následují Krista. Nechápete, nevidíte v tom všem logiku a cítíte vinu. Nebo jednoho dne na adresu svých dětí slyšíte diagnózu „nemoc vašeho dítěte je neléčitelná“. V těchto a mnoha dalších příkladech se zračí hluboká bezmoc. Už svým dětem nemůžete pomoci. Už je neochráníte jako kdysi na pískovišti nebo když doslali rýmu. Nechci vzbuzovat pochmurnou náladu. Jen chci ukázat na následující, co mi vrtá hlavou, když čtu následující dvě záhadné věty z Velekněžské modlitby:

Změny ve sborech?! Kde brát inspiraci? V Bibli? Ve světě? Na co narážíme?

                                                                                                                                                                      

To, že článek „Tahle církev není pro starý“, někoho vytočí, jsem čekal. To, že vyvolá takovou vlnu diskusí, souhlasných a nesouhlasných reakcí jsem nečekal. Nečekal jsem ani to, že se za pár dní článek stane druhým nejčtenějším blogem, který jsem kdy psal (nejčtenější je recenze knihy Chatrč). Jak kritici tak ti, kterým se článek líbil, se shodnou minimálně na jedné věci – článek otevřel bolestivé téma starých, slabých a nemocných v církvi. Téma, které se v něm otevřelo, tnulo do oblastí, které mnozí prostě prožívají a trápí je. Pokud jste četli pozorně, tak část článku se snažila vnímat sbor optikou starého člověka. Nešlo o kritiku chval, ani nových forem církve, ani změn. Nakonec pokud jen trochu něco víte o sboru, kde jsem kazatelem a o mojí mnohaleté službě mládeži, pak mi lze těžko vyčítat, že bych nebyl otevřený novým věcem. Pokusil jsem se pouze popsat, jak některé změny může vnímat starý člověk, který jednak vyrůstal v hodně jiné době a jednak má jisté fyzické indispozice, které více či méně zasahují do jeho vnímání reality. Závěr pak není „udělejme církev pro starý“, ale ani „udělejme církev pro mladý“. Je-li církev přirovnávána k tělu, pak platí, udělejme ji pro všechny údy, tedy i zdravé i trpící nebo v kontextu našeho přemýšlení pro všechny generace.