Tahle církev není pro starý!!!

Nové sbory, které založí mladí lidé, nasazení, vize, mocné chvály, sborový facebook, práce s lídry, prezentace, tematická kázání na aktuální témata jako např. identita křesťana, jak mít v životě cíl, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle, leadership, moderní církev, mladí pastoři zaměření na vedení, investování do „efektivních služebníků v kterých je potenciál“… zní to skvěle ne? Kolikrát jsem tato a podobná slovní spojení v poslední době v kontextu církve slyšel a četl… a přemýšlel, jak se to poslouchá těm, pro koho výše zmíněná spojení jsou nesrozumitelná a kdo se cítí čím dál více mimo mísu. Zdá se mi, že určitý nezanedbatelný proud evangelikálních kruhů se šine směrem, který R. Rohr nazývá „teologií první poloviny života“. Nechci opisovat Rohra, jen chci napsat, že teologie, tedy to, co říkáme a myslíme o Bohu, vždy více čí méně ovlivňuje to, v jakých podmínkách žijeme. Teologie první poloviny života odráží, že více či méně život funguje a že leccos ještě máme pod kontrolou včetně některých schémat, jaký je Bůh. Jenže…

Evangelium pro Narcisy

Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Jk 4,6

Snad ještě moje generace byla vychovávána v tom, že jedním z velkých nebezpečí pro dobrý charakter je nedostatek pokory. Ve škole, doma i v církvi jsem slýchával, že si o sobě nemám moc myslet. Pokud jsem byl pochválen, pak za věci, které dávaly podle světa dospělých smysl. Určitě tedy ne za to, když jsem sjel nějaký kopec na lyžích, vstřelil gól nebo si spravil kolo. Tyto a podobné věci patřily do světa her, a z pohledu dospělých se tedy nejednalo o nic významného. Když se podívám na dnešní trendy,  leccos se změnilo. Za chybu není považováno, když si o sobě dítě (ale i dospělý) moc myslí, ale spíše když si o sobě myslí málo. S jistým zjednodušením lze říci, že pokud dříve platilo: moc si o sobě nemysli, dnes platí, že velikou pohromou je mít nízké sebevědomí.

Proč a k čemu vlastně žít?

Když se na podobnou otázku ptali Freuda, shrnul odpověď do slov „milovat a pracovat“. Známý americký psycholog L. Crabb to vyjádřil podobně. Hovořil o dvou největších lidských potřebách – potřebě milovat a být milován a potřebě důležitosti, kterou mi často dává práce. Na první pohled tedy není o čem psát. Největší hodnota je zakořeněna „v miluj a pracuj“ nebo miluj a najdi pocit důležitosti. Heidelberský katechismus cíl křesťanova života popisuje jako „oslavit Boha a navěky se radovat se vztahu s ním“. Je to hezky řečeno, ale vkrádá se otázka, co se pod těmito slovy skrývá.     O co tedy v životě běží?