Média, válka o naší mysl a dezinforační kampaň

Vyrůstal jsem polovinu života ve světě propagandy, která se šířila především z tehdejšího SSSR (Sovětského svazu). Na kdejakém kopci byl plakát vybízející, aby se dělníci a rolníci spojili a zaslibující, že ze SSSR bychom rádi zůstali navěky. Nějak jsme si tehdy zvykli, že režim lže, zároveň toto jen málokdo vyřkl nahlas. Postupně se k nám ale začala dostávat západní demokracie, která se projevovala mj. tím, že se dala nahlas říkat beztrestně pravda. Vzpomínám si, jako kdyby to bylo včera, jak zhruba měsíc po listopadové revoluci přijel na Václavské náměstí náklaďák s plnou korbou Solženicinova Souostroví Gulag. Tehdy se jednalo o dvě knížky, které stály 150 Kč, což nebylo úplně málo. Lidé se ale o to skoro prali. Chtěli jsme si přečíst do té doby zakázanou pravdu o represích v Rusku. Zároveň jsme se opájeli pocitem, že nás nikdo za koupi této knihy nebude uzurpovat. Tehdy bych nevěřil, kdyby mi někdo řekl, že po 25 letech budou ve vládě komunisté zpochybňující vraždu M. Horákové, že mluvčím prezidenta bude bývalý redaktor komunistických novin a že nemalá část České společnosti ale i politické reprezentace bude koketovat s bývalým důstojníkem KGB – současným ruským prezidentem. Už nad námi nevládnou výzvy, aby se dělníci a rolníci spojili, slova o „věčných časech“ najdeme spíše ve Zjevení než na rudých plakátech, ale něco se pokazilo. Dostáváme se do vlivu podobné, zároveň ale mnohem rafinovanější desinformační kampaně, která má svoje zdroje na sociálních sítích a různých pochybných webech.

Bývalý redaktor Týdeníku Respekt M. Šimečka přirovnává současnou dezinformační kampaň k „vynálezu“, který se zrodil v Německu dávno před Hitlerem – tzv. lžitisku (Lügenpresse). Hitler z něj pak udělal nástroj hromadného ničení pravdy a demokracie. Zdroje této kampaně namířené především proti zemím EU vidí autor v Putinově Rusku, které si v uvnitř EU buduje tzv. trojské koně, přes které si může snadněji prosazovat svoje zájmy a např. ovlivňovat volby aby se k moci dostali politici přiklonění k Rusku (Respekt, mimořádné vydání, březen 2017, s. 9)

Sport, víra a další souvislosti

Když zavzpomínáme na největší setkání lidu od sametové revoluce, potom zřejmě dojdeme k naplněné letenské pláni pár dní po pádu komunismu a potom již jen vítání fotbalistů (po návratu z Eura v Německu) a hokejistů (po návratech z vítězných mistrovství světa). Zcela ojedinělá kapitola je potom návrat hokejistů z Nagana.
Podobné sportovní šílení se ale zdaleka neděje jen u nás. Když pozoruji popisovaný  fenomén, potom se nutně musím ptát, proč je zrovna sport tak sledovaný? Proč se již dávno nejedná pouze o sport? Co dokáže milióny lidí při sledování sportu téměř hypnotizovat? Proč zástupy nevítají jiné lidi, kteří něco dokázali a kteří proslavili svoji vlast v zahraničí?

Sport jako náboženství
Pokud se podrobněji podíváme na sport, potom zjistíme, že mezi sportem a náboženstvím, je mnoho podobností.
Každý sport, stejně jako náboženství, má pevně stanovená pravidla, kdy se očekává, že je účastníci budou dodržovat.  Ten, kdo je nedodržuje, je potrestán. Navíc každý divák i hráč je velmi háklivý na to, když jeho tým prohraje nespravedlivě. Jako by nám sport dával možnost nahlédnout do jakéhosi ideálního světa – náboženskou terminologií světa bez hříchu – kde se musí dodržovat určitá daná, pokud možno pevná pravidla. Sport v nás probouzí skrytou touhu po spravedlnosti, která když není dostupná v dennodenním životě, je dostupná (v ideálním případě) alespoň ve sportu.

Modlitba sportovce

Modlitba, která mě napadá, když roste adrenalin před závody....

Děkuji ti Pane za dar hry a sportu.

Děkuji ti, že jsi mi dal takové zdraví, které mi umožňuje sportovat.

Děkuji ti za to, že jsi mi dal čas, který nemusím trávit zoufalým bojem o přežití, ale který mohu věnovat tréningu a závodům.

Byl Ježíš pacifista? Je víra pacifistická?

Nedávno mi tuto otázku položil jeden můj přítel. Než se dostanu k odpovědi, popíšu svůj osobní příběh. Jsem ještě z generace, která rukovala na vojnu v době studené války, a občas se mluvilo o blížícím se vojenském konfliktu. Tehdy mě poprvé napadlo, co budu dělat, kdyby konflikt skutečně vypukl. Zároveň jsem si ale byl skoro jistý, že se nic takového nestane. O něco složitější byla otázka Afghánistánu. V době, kdy jsem byl v armádě, tam bojovala Ruská armáda a na některých útvarech se mluvilo o tom, že určité jednotky tam budou poslány. Mluvilo se i o jednotkách, kde jsem byl. Nevím, zda to bylo myšleno vážně, ale to už se nedozvím nikdy. Každopádně jsem si kladl otázku, co bych měl dělat kdyby… Odmítnutí vojenské služby se trestalo vězením, nevím, jak by se trestalo odmítnutí nastoupení do války.