Před několika dny (2. 7. 2016) zemřel ve věku 87 let jeden z mých oblíbených autorů Elie Wiesel. Jedná se o autora, který pro mě znamená celoživotní výzvu. Mnohokrát jsem se vracel k jeho pronikavým myšlenkám, zvláště pak k otázkám, které se týkají zla a Boha. Ve Wieselovi se kloubil pronikavý intelekt, geniální schopnost psát a zároveň i autentická zkušenost ze zlem v nezředěné podobě, které prožil v Buchenwaldu a Osvětimi. Nejznámější je zřejmě jeho kniha Noc, kde mj. popisuje i svoji hlubokou náboženskou krizi. Uvedu jeden odstavec z knihy:
„Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře (v Osvětimi), jež proměnila můj život v jedinou dlouhou, nasedmkrát zamčenou temnotu. Nikdy nezapomenu na ten kouř. Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“ 
