Pravidla dialogu a komunikační fauly v diskusích

Jedna z nepochybných výhod internetových článků, je možnost diskuse. Pokud píšete do tištěných médií, pak se reakce čtenářů nedozvíte a pokud ano, potom za příliš dlouhou dobu. Číst reakce nebo vidět diskuse je někdy zajímavé. Někdy se ovšem jedná o pěknou stoku, která je dána především anonymitou.

Když sledujete diskuse v televizi, na internetu, bloggerské diskuse pod články, různé politické kampaně, potom možná vypozorujeme některé „fauly“, kterých se zřejmě podvědomě dopouštíme jak my tak i ti, které pozorujeme. Tyto fauly plynou jednak z toho, že se jen málokdo učil jak vůbec dialog či diskusi vést, jednak z toho, že zřejmě podvědomě kopírujeme některé naše představitele a komunikační styl některých médií. S politiky souhlasit nemusíme, některé periodika či masmédia nám mohou připadat špatná, stejně ale do jisté míry obojí (politika a média) udávají kulturu dialogu. Je-li tomu tak, potom se jisté způsoby komunikačních faulů přesouvají i na ostatní.

Jaké tedy jsou nejčastější „fauly“, kterých se v diskusích dopouštíme? (S tím, že zajisté najdete i jiné)

1. Útok na člověka. Konkrétně se jedná o to, že nediskutuji o názoru druhého, ale napadnu jej jako člověka. Začnu zpochybňovat jeho zaměstnání, víru, inteligenci, pohlaví, rasu, věk, motivy a nevím co ještě. Chyba tohoto přístupu je v tom, že pokud někdo má hloupé nebo zavádějící názory, potom je třeba diskutovat o jeho názorech, nikoli zpochybňovat jeho povolání, vyznání, pohlaví, vzdělání, zkušenosti atd. Narážek na výše popsané a mnohé další jsem si všiml v mnohých diskusích. Proč by ale např. matka v domácnosti nemohla napsat dobrý článek o ekonomice? Proč by student nemohl napsat dobrý článek o hospicovém hnutí? Co víme o tom, čím se ve volných chvílích zabývají, co studovali, co četli, co zažili? Prostě zpochybňovat něčí názor, myšlenku proto, kým je, nikoli kvůli názoru samému, je nejen hloupé, ale diskusi to nijak nepomůže.
    
2. Zevšeobecnění či anonymní zdroj.  V některých diskusích, ale i článcích se operuje termíny jako „říká se“, „každý to přece ví“, „v poslední době se říká“ atd. Je pravdou, že blog není odborný článek, kde je třeba vycházet z jistých zdrojů, stejně tak do diskuse může přispět každý, ale přesto bychom těmito obecnými výroky měli šetřit a je-li to možné, potom napsat, kdo to říká, píše či tvrdí. Stejně tak je zavádějící tvrzení, které s oblibou používají media typu „jak nedávno uvedl dobře informovaný zdroj“. Jaký zdroj? Jak byl dobře informovaný? Kdy to uvedl?
    
3. Pitvání motivů. Pokud někdo napsat článek a my ho neznáme, zřejmě nevíme, proč to či ono napsal. Komentovat články stylem „asi máte moc času, že píšete takové blbosti“, „asi máte nějaký problém“, „potřebujete se zviditelnit“, nikam nevede. Stejně tak je nesmyslné tvrzení, že např. „někdo vstoupil do politiky, aby si nakradl“, „učitelé učí, aby měli prázdniny“. Může být, ale nemusí, proto je hloupé podsouvat druhým zlé věci. 
    
4. Jev má více příčin. Jsou určité jevy, které jsou složitější. Např. když někdo tvrdí, že imigranti jsou svalnatí mladí hoši volající alláh abkar, pak jedná se jen o část pravdy. Pokud někdo tvrdí, že nepřizpůsobivé obyvatele je třeba vyhnat za hranice, potom „kouzlo“ těchto a dalších podobných tvrzení je v jejich jednoduchosti a černobílosti. Jednoduchá řešení a vysvětlení na jednu stranu mají u mnohých lidí úspěch, na druhou stranu jsou mnohé jevy složitější (a někdy ne). Pochopitelně nemůžeme v každém článku či diskusi postihnout celou pravdu, je ale dobré přinejmenším o tomto vědět, a pokud argumentujeme, na jistá zjednodušení někdy poukázat nebo hovořit či psát o vzorku, který popisujeme.
    
5. Z jednoho jevu nebo malého vzorku děláme obecný závěr. Na jednom blogu jsem se dočetl, že jakási rodina, která praktikovala domácí školu, týrala děti. Závěr zněl – provozovat domácí školu je nebezpečné. Určitě máme s lecčím negativní či pozitivní zkušenost, ale je třeba si dát pozor, abychom z ní neudělali obecný závěr – tedy je-li tato zkušenost příliš omezená. Možná některé rodiny provozující domácí školu selhávají, možná opak je pravdou a vše je v pořádku... Jisté je, že pravdu nenajdeme na základě týrání domácoškoláků v jedné rodině.
    
6. Klamy vyplývající ze záměny platnosti obecných pravidel a jejich výjimek. Zde je několik příkladů: Můj děda kouřil jak komín a dožil se sta let. Pásy v autě jsem nepoužil a bouračku jsem přežil. Moji rodiče se o mě téměř nestarali a kam jsem to dotáhl!  Asi víte, kam mířím. Děda musel mít skvělou tělesnou konstituci, dotyčný měl při nehodě štěstí a toho, kdo se probil životem, aniž by zakusil rodičovskou péči, můžeme obdivovat. Problém je, když těmito výjimkami někdo začne operovat jako argumentem. Je třeba si být vědom, co je obecně platné pravidlo a toho, že výjimka ho, jak říká jedno přísloví, pouze potvrzuje, nikoli vyvrací.
    
7. Dovolávání se autority, která není kompetentní. Ani slavní nebo chytří lidé nemají kompetenci vyjadřovat se ke všemu. Je třeba odlišovat, kdy hovoří člověk kompetentní a kdy člověk známý. Že něco říká i… Jaromír Jágr, Karel Gott, Václav Klaus a mnozí další je určitě zajímavé, nicméně pokud chceme zjistit pravdu, potom je třeba dát přednost kompetentnosti před popularitou. Stejně tak tvrzení „i vědci to říkají“ nemusí vždy znamenat, že to tak je. Ani věda nemá totiž odpovědi na všechny oblasti života. To jí nijak nediskvalifikuje, jen to vymezuje rámec jejích kompetentnosti.

Klamů či faulů v komunikaci je v literatuře popsaných mnohem více, vybral jsem jen ty, které se mi zdají nejčastější. Sám u sebe vnímám, že se diskusi a dialogu neustále učím a zároveň si myslím, že zřejmě nejsem jediný, kdo se v této oblasti učit potřebuje. Navíc někdy vědomí těchto klamů může pomoci nenechat se až tak snadno oblbnout některými „zaručenými pravdami“. Třeba jen otázkou „a kdo tedy za tuto pravdu či tvrzení ručí (je-li za-ručená) a čím“?