Chvály nebo zpěv nebo zpěv a chvály nebo?

Během svojí práce v církvi, jsem nahlédl do desítek sborů, konal mnoho vizitací a nepamatuji si, že by si lidé příliš stěžovali na kázání. Pokud ano, potom se nejednalo o něco, co by rozdělovalo sbor. O to více emocí jsem zažil ohledně hudby nebo tzv. chval. Tam někdy vztek a emoce tekly. Proč? Přece klíčové by mělo být slovo, nikoli hudba. Je to proto, že hudba má obrovskou moc a to dokonce takovou, že někdy převyšuje slovo.

Domnívám se, že je to proto, že hudba oslovuje především city, kdežto slovo rozum. A city s námi často cvičí mnohem více než rozum. Několikrát jsem byl svědkem toho, jak duchovně vyzrálí lidé zarytě mlčeli při tzv. chválách, čímž ostentativně dávali najevo svůj nesouhlas nebo naopak příznivci chval se přiblbe pochichtávali nebo zarytě mlčeli při tzv. klasických písních. Oba tábory ukazovaly, že ten druhý styl hudby je nepřijatelný a zároveň oba tábory ukazovaly svoji zabedněnost, co se hudby v církvi týká. Ani tzv. chvály ani kancionály totiž nejsou automaticky "tou pravou hudbou".

Všimněme si i jazykového posunu, který ukazuje zmatek v pojetí zpěvu v některých církvích a sborech. Máme vedoucího chval (když dotyčný vede předzpěvující skupinu) a dirigenta (když vede pěvecký sbor). Jeden zřejmě vede „pouhý“ zpěv, druhý chvály… jen nevím, jaký je mezi tím rozdíl. Někdy „zazpíváme“ - většinou to platí o kancionálové hudbě, jindy „budeme chválit“ – to když se zpívají nekancionálové písně. Někdy jsem dokonce slyšel následující nesmysl: „Po úvodní písni budeme chválit“. Konkrétně to znamenalo, že se nejdříve zpívalo z kancionálu, pak ze zdi se skupinkou. Hudba z kancionálů je většinou spojována se zpěvem, hudba nekancionálová s chválou. Když se používají kancionály, většinou jsou lidé vyzýváni ke zpěvu, když se zpívá jiný druh písní, jsou vyzýváni ke chválám. Asi není třeba dodávat, že je to nesmysl. Obojí je hudba, obojí je chvála. Tvrdit, že jedna hudba je duchovnější, je nesprávné. Můžeme hodnotit texty, harmonii, složitost, nikoli co je duchovnější.

Když porovnáme kancionálovou hudbu s většinou současných písní, pak lze vypozorovat několik rozdílů.

Klasické	Současné
Složitější, propracované texty	Jednodušší, přímočařejší texty
Složitější harmonie	Jednodušší harmonie
Sdělující příběh o Bohu	Sdělující prožitek Boha
Více rozumové	Více citové
Náročnější na zpěv	Jednodušší na zpěv
Propojující nás s tradicí	Většinou bez delší historické tradice
Složitější teologické pravdy	Přímočařejší, jednodušší teologické pravdy
Většinou složitější na zapamatování	Jednodušší na zapamatování
Archaický jazyk	Současný jazyk
	Oslovují více současnou generaci

Jistě byste našli více rozdílů, jistě se jedná o schéma, které neplatí absolutně. Neplatí, že tvz. „chváliči jsou primitivnější“ už jen proto, že mnozí z nich mají výborné hudební vzdělání. Určitá jednoduchost některých (zdůrazňuji některých) chval nemusí znamenat nic degradujícího. Lidé si je snadno pamatují, mnoho z nich se dá hrát někde u ohně a jistě osloví mnoho lidí. V tom je jejich síla, ale i slabina zároveň. Kancionálové písně si většinou nezapamatujete a pokud nejste hudebníci, častokrát ani nezahrajete. Ani to ale není nutně mínus. Je dobře, že existuje obojí a je škoda, že v mnoha sborech se na klasické písně rezignovalo. Skvělá by byla kombinace obojího se zajímavými aranžemi. Myslím, že důvod není složitost „klasických“ písní (všechny tak složité nejsou), ale to, co se poslouchá za hudbu ve světě. Některé staré písně jsou již za zenitem, některé by se ale zpívat daly.

Nechci nadřazovat jeden styl nad druhý. Obojí má svoji sílu, ale i slabiny. Proč ale vůbec v církvi zpíváme? Proč rovnou nekážeme?

Někteří chváliči by mi asi řekli, že chvály nás vedou do Boží přítomnosti. Nevím… jistě ale zpěv - a to jakýkoli, vede k určitému emocionálnímu nastavení. Kde je hranice mezi duchem s velkým D a duší není vždy snadné určit. Mám ale pocit, že čím více se je snaha Ducha přivolat skrze chvály, tím více se ocitáme v oblasti manipulace a duše. Co tím myslím? Mnohokrát jsem měl masové evangelizace a snad jsem se rozhodl nechat Ducha působit, jak on chce. Co to znamenalo? Pokud někoho osloví Duch svatý, pak k tomu nepotřebuji přítmí, mlhu, probouzení pocitu viny atd. Co to znamená při chválách? X opakování jedné fráze, mlha, svělomety atd. skutečně není zaručená cesta k „Božímu trůnu“, stejně tak není automatická cesta k Bohu mohutný zvuk varhan a melodie J. S. Bacha.

Proč tedy zpíváme? Protože máme emoce a ty potřebujeme vyjádřit. Zde je možná síla tzv. chval. Církev, která se emocí bojí nebo je potlačuje či ignoruje, není zdravá. Bůh k nám hovoří jak v emocích, tak skrze rozum. Otázka jaká hudba je lepší je do jisté míry otázka estetiky a ta se posuzuje těžko.

Na závěr ještě jedna věc. Pokud hovoříme o chválách nebo písních v kontextu bohoslužeb, zkuste se vžít do situace, že by mezi vás přicházeli nevěřící. Pak byste je asi nenechali „chválit“ 40 minut, stejně tak byste zvažovali styl písní i slovních obratů, která v nich jsou. Problém a možná i tragédie mnoha sborů je v tom, že se smířili s tím, že nevěřící k nim nechodí a ani chodit nebudou. Proto „chvály“ nebo “zpěv“ jsou jen pro nás, my si chceme užít. A my sneseme všechno. I archaické obraty i hloupé opakování jedné fráze. Hlavně když se „cítíme dobře“. Nakonec přece když Pán bude chtít, tak si pohany přitáhne navzdory našemu zpěvu či chválám… jenže možná by měla být církev i pro ty venku...

Na závěr jedna dobrá a jedna špatná zpráva. Před Boha se neprochválíte (to je ta špatná zpráva), ale budete-li mít čisté srdce, uzříte ho a pak i naše chvála nebo zpěv, bude mít jinou dimenzi (to je ta dobrá zpráva).