Po posledních hrůzných událostech (v Sydney a v Péšáváru)
opět propukají diskuse nad mírumilovností Islámu. Mnozí muslimové se distancují
od radikálů, kteří pod praporem islámu páchají různá zvěrstva, jiní tvrdí, že
islám je násilný ve své podstatě…
Určitě je pravda, že nelze podle několika šílenců soudit
celou skupinu (to pochopitelně neplatí jen o islámu). Na stranu druhou je třeba
posuzovat z jaké ideologie či jakého zdroje tito lidé vychází. Pokud zdroj
samotný vede k násilí, máme „zavařeno“ na zásadní problém… Myslím, že někde zde
je jádro problému. Islám vychází ve svém učení z Koránu a pro mnohé je otázkou,
zda islám některé lidi nevede k násilí právě kvůli Koránu a jeho učení.
Na rozdíl od Bible, která je dílem mnoha osob, je Korán
dílem jediného muže. I když ani to úplně neplatí… Muhammad pouze odposlouchal
poselství „ducha“ někdy ztotožňovaného s andělem Gabrielem, který mu donesl
poselství Alláha pro budoucí muslimské obce. Tradice zdůrazňuje, že Muhammad
byl negramotný, tedy nebyl závislý na nějakých literárních předlohách. To, co
si zapamatoval, bylo později zapsáno. Zde se Korán zásadně liší od Bible, kdy
Bibli psali lidé, ovlivňováni Bohem, ale stále lidé, kteří do psaní vnášeli
svoji kulturu, zkušenosti atd. Tedy Bible má svoji božskou a lidskou stránku.
Proto je stále znovu vykládána za pomoci literární a historické kritiky. Oproti
tomu Korán nemá být vykládán, protože tak jak je formulován, je už výklad. Má
být hlásán a přijímán. Lidská účast na tvorbě Koránu je popřena. (více a
podrobněji viz. Milan Balabán, Bible a Korán, Kostnické jiskry 1/2006)
Muslimové věří, že Muhammad, jak jsem psal, byl pouze
prostředníkem a tedy že pokud člověk čte Korán, je to jakoby k němu promlouval
samotný Alláh. Korán nenabízí stejný prostor pro interpretaci jako Bible.
Rozdílů mezi Koránem a Biblí je celá řada, nicméně pro naši
potřebu zůstaňme u výše popsaného.
Z toho totiž vycházel i Salman Rushidie, když se pro The
Times vyjádřil, že Korán by měl být vnímán jako historický text, a ne jako
neomylná kniha, jejíž poselství je předem dané. Tedy by měl být vykládán s
ohledem na dobu, ve které vznikl a být interpretován s ohledem na současnost.
Problém totiž je, co si počít s verši, které vyzývají k
násilí, pobíjení nevěřících, ke svaté válce atd. Je pravda, že v Koránu jsou i
verše, které ctí život a které citují obhájci mírumilovnosti islámu (např. „...ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv jako trest za vraždu anebo
za to, že šířil pohoršení na zemi – bude souzen, jako by zabil lidstvo
veškeré.“ (Korán, 5:32), ale i texty agresivní a je
otázkou, co s nimi. Máme je brát stejně, jako křesťané a židé dnes interpretují
některé starozákonní násilné texty? Tedy vzít z nich jen určité obecné
principy, v žádném případě ale jako návod hodný následování?
Muslimové Korán interpretují. Platí, tzv. nahrazení staršího
verše veršem novějším. To však neznamená, že by Alláh udělal v Koránu chybu,
tento princip chápou jako proces, kdy zákony a nařízení v raných fázích islámu
mají omezenou časovou relevanci a museli být tedy nahrazeny vhodnějšími
nařízeními ve verších pozdějších. Korán je rozdělen na tzv. Mekkánské a
Medínské súry, kdy Medínské jsou mladší. Jedna z posledních súr Medinského
období nazvaná Pokání, patří k dost krvelačným textům. Např. zde čteme: A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte
modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte
proti nim všemožné nástrahy… 9:5.
Vy, kteří věříte!
Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou
tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných! 9:123
Uvádím pouze dva texty z Medínského období, nicméně
agresivních textů přikazujících likvidaci nevěřících je v Koránu mnohem více.
I V Bibli čteme o vyhlazovacích válkách, nicméně se jedná o
specifickou historickou situaci, podle které se řídit by bylo hrubým
nepochopením Bible a Ježíšova učení. Zároveň při interpretaci těchto textů standardně
používáme historicko-kritickou metodu.
Problém s tím, jak interpretovat Korán s jeho agresivními
texty má mnoho těch, kteří Korán četli.
V současné době je více než kdy jindy třeba vést dialog
(nejen) s muslimy, zároveň pokud ho povedete, ptejte se i na tyto texty. Na mě
při čtení Koránu „vyskakovaly“ dost často. A není pochyb, že k nenávisti vedou,
pokud nejsou jasně interpretovány.
Katolický teolog H. Kung v souvislosti s Koránem a možností
dialogu s muslimy napsal: „V křesťansko-islámském dialogu nebudeme moci jít
skutečné dál, nebudeme-li si skládat účty z pochopení pravdy, jehož je
zapotřebí k užití nástrojů historické kritiky. Možná není z dlouhodobého
hlediska zcela vyloučeno, že v sebevědomějším islámu bude postupem doby
povoleno a realizováno i historicko-kritické zkoumání svaté knihy.“ Zároveň
Kung dodává, že distance mezi současným postojem k Bibli a tradičním postojem
ke Koránu je nesmírná… (Kung, van Ess, Křesťanství a islám)
V duchu Kungových slov nezbývá než doufat, že
historicko-kritické zkoumání Koránu povoleno bude a to nejen mezi úzkou
skupinou islámských intelektuálů…