Chvála "fanatismu"

Přemýšleli jste někdy nad tím, co slovo fanatik znamená? Kde se vzalo? Původ tohoto slova je z  latinského fanum, což znamená svatyně nebo bohu zasvěcené místo. V Římě byli fanatiky nazýváni kněží cizích božstev. Protože jejich kult připadal Římanům divoký a vášnivý, přenesl se tento vedlejší význam později do dalších jazyků. Když se dnes o někom řekne, že je fanatik, vybaví se někdo, kdo se neohlíží napravo, nalevo a jde slepě za svým cílem, který je špatný. Na jednu stranu je pravda, že pokud jde člověk slepě za svým, někdy „přes mrtvoly“, potom mu nepochybně hrozí fanatismus, na druhou stranu si kladu otázku, zda nenazýváme fanatismem oblasti jako oběť, nasazení se pro věc, vytrvalost, statečnost atd.

Kdysi jsem četl rozhovor s autorem knihy „Utekl jsem z Osvětimi“ Rudolfem Vrbou. (Mimochodem velmi vám tuto knihu doporučuji, jedná se o strhující čtení.) Podívejme se, co Vrba odpovídá na jednu z otázek: Setkal jste se v Osvětimi s knězi nebo s někým, komu pomohla víra v Boha přežít nebo slušně obstát?
Jediní, kteří obstáli ve strašlivé zkoušce, a to je zajímavé, byli Svědkové Jehovovi. V Ravensbrücku jich byly vězněny tisíce. Často to byly i matky vojáků, kteří bojovali na frontě. Stačilo jen jít k bráně, kde byly formuláře, na nichž mohli podepsat, že nebudou dál dělat mírovou propagandu a vyznávat svou víru, a mohli být propuštěni. A nestal se jediný případ, že by někdo z nich šel a podepsal. Naopak. Ti, kteří slíbili, že podepíší, a potom viděli, že ti, kdo odmítli, byli zavražděni, zrušili svůj slib a nepodepsali. Morální síla těch lidí, kterým se dnes kdekdo vysmívá, se ukázala být nesmírná a já si jich vážím.

Možná, že se někteří z vás nad Vrbovou odpovědí ušklíbnou s tím, že se jednalo v případě Jehovistů o fanatismus. Myslím, že nikoli. Svým rozhodnutím – na rozdíl od skutečných náboženských fanatiků – totiž nikoho neohrožovali. Jediné, co ohrožovali, byl jejich život. Ponechme ale stranou diskuse o Jehovistech. Raději se zamysleme nad tím, o co více by měly být naše postoje rozhodnější, když jsme uvěřili Ježíši – jako Bohu a Spasiteli. V současné době po nás Bůh nežádá, abychom nasazovali život. Chce mnohem méně – třeba náš čas, peníze, přiznání se k víře, myslet a žít pro druhé… domyslete si, co se týká vás.

Problém nastává tehdy, když se křesťanská víra scvrkne na to, mít „správný názor“. Mít správné názory bez toho, že se promítnou do života a do konkrétních rozhodnutí, je strašně málo. Sice nám nehrozí, že budeme vypadat jako fanatici, ale hrozí nám opak. Tedy že slovy Zjevení „nejsme studení ani horcí“, nebo slovy Nietscheho „vypínáme prsa, ale žádná nemáme“. Nebo jinými slovy – jsme jaksi bez tvaru. Sice dokážeme k mnoha věcem zaujmout postoj, ale zaujímat postoje nic nestojí.

Obávám se, zda někdy nevidíme fanatismus ve věcech, jakými jsou nadšení, optimismus, jednoznačný pohled na věci víry, oddání se Kristu, evangelizace atd. Moc dobře vím, že život mnohokrát není černobílý, že věci nejsou jasné, jak bychom chtěli, to ale neznamená zůstávat jen kdesi uprostřed. Nakonec nejlepším příkladem byl sám Kristus, který šel až na kříž. Možná by ho mnozí přiřadili do kategorie fanatiků. V jistém slova smyslu fanatikem byl – pokud fanatismus znamená oddanost Otci, odvaha a obětující se láska. Dobře ale víme, že fanatikem nebyl, protože jeho chování bylo regulováno – oním regulativem byla láska.

Moc bych si přál, aby se mezi námi našli mnozí „fanatici“ – v Ježíšovském slova smyslu – tedy ti, kdo šíří světlo. Pokud se nám do toho nechce, potom bych poradil jeden citát, který vyřkl údajně A. Einstein: „Nemáš-li sílu, abys hořel a světlo šířil, alespoň nezacláněj.“