Reakce na článek v Respektu (20, 2011)

Před pár dny vyšel v Respektu (č. 20, 2011) článek, kde je mj. i rozhovor se dvěma instruktory Atletů v Akci. Hlavním tématem je potom růst malých církví. To, co mě ovšem zaujalo, jsou komentáře autora článku – zvláště ve druhé části článku. Autor dochází k závěru, že se nakonec církev moc neliší od klubu hodně výkonných zahrádkářů a nazývá nás „přísnými aktivisty“.

Realita vs. ideál a jak do toho zapadá kazatel?

Když přemýšlím nad rolí kazatele/pastora, potom se zde tradičně kloubí tři funkce, které se od něj obyčejně očekávají. Jedná se o toho kdo káže, dále kdo se věnuje pastoraci a nakonec kdo vede. Pochopitelně jsou i další oblasti (práce s věkovými generacemi, alespoň základy administrativy, schopnost komunikovat v písemné podobě atd.), které by měl zvládat, zároveň ale kázání, vedení a pastorace je základ. Pochopitelně, že v některá z těchto tři oblastí může být silnější nebo naopak slabší, nicméně asi si lze jen těžko představit kazatele, který přijde na sbor s tím „že nebude kázat“, nebo „nebude mít rozhovory s lidmi“ nebo se odmítne podílet na vedení.