Nemusíme být bezvýznamní

Čas od času čteme životopisy slavných lidí, kteří díky svým schopnostem a píli něčeho velkého dosáhli. Možná si někdy pokládáme otázku, co velkého mohu dokázat já? Začtěme se do následujícího textu, který možná trochu mění pohled na to, o čem je velikost.

V roce 1966 se jedenáctiletý afroamerický chlapec přestěhoval s rodinou do bílé čtvrti ve Washingtonu. Seděl se svými sourozenci na schodech před domem a čekal, jak je přivítají. Kolemjdoucí se na ně otáčeli, ale nikdo jim nevěnoval úsměv nebo dokonce uznalý pohled. Zdálo se, že se naplnily všechny děsivé historky, které chlapec slyšel o tom, jak se běloši chovají k černochům. Po letech popsal svoje první dny v novém domově takto: „Věděl jsem, že tu nejsme vítáni. Věděl jsem, že nás tu nebudou mít rádi. Věděl jsem, že tu nebudeme mít přátele. Věděl jsem, že jsme se sem neměli stěhovat.“

Zatímco jsem nad tím přemýšlel, po druhé straně ulice procházela žena. Otočila se k nám, dětem, a se širokým úsměvem řekla: „Vítejte!“ Zmizela v domě a po několika minutách se vynořila s tácem obloženým nápoji a sendviči se sýrem a džemem, které dětem přinesla, aby se tu cítily jako doma. Tento okamžik – jak mladý muž později napsal – změnil jeho život. Dal mu pocit sounáležitosti tam, kde ho předtím necítil. Díky němu si uvědomil, že v době, kdy byly rasové vztahy ve Spojených státech stále napjaté, se černošská rodina může v bělošské oblasti cítit jako doma a že mohou existovat vztahy, které nesouvisí s barvou pleti. Později se ve Spojených státech rasové poměry zlepšily a on si v této zemi zvykl ale tato první spontánní událost, kdy ho někdo pozdravil, se pro něj stala klíčovou vzpomínkou. Prolomila zeď odloučení a z cizích lidí se díky ní stali přátelé.

Ten mladý muž se jmenoval Stephen Carter. Později se stal profesorem práv na Yaleově univerzitě a o tom, co tehdy zažil, napsal knihu, kde mj. napsal: „Když zavřu oči, dodnes na jazyku cítím jemnou chuť sladkých sendvičů s krémovým sýrem a džemem, které jsem hltal onoho letního odpoledne, kdy jsem zjistil, jak může jediný projev opravdové a neokázalé zdvořilosti navždy změnit život.“

Jediný život, říká Mišna, je jako vesmír. Změňte život a začnete měnit vesmír. Nikdy dopředu nevíme, jaký dopad může mít jediný dobrý čin. Někdy to nevíme vůbec. Ta žena, která Cartera přivítala, se jmenovala Sára Kestenbaumová. Nikdy neměla příležitost přečíst si knihu, která vypráví o dlouhodobých důsledcích toho, co vykonala, protože zemřela mladá. A přesto jednala. Každý náš dobrý čin může vychýlit rovnováhu života někoho jiného a také našeho vlastního.

Nejsme bezvýznamní, protože můžeme změnit svět ve svém okolí, protože právě ten můžeme ovlivnit. Když tak učiníme, staneme se Božími partnery v díle vykoupení a svět, který je, přiblížíme světu, který by měl být. (Inspirováno Sacks J., Jak změnit svět)

Blahoslavená vina

Po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 Američané věděli, že vstoupí do války proti Japonsku, jehož kultuře nerozuměli. Proto pověřili jednu z největších antropoložek dvacátého století, Ruth Benedict, aby jim vysvětlila mentalitu Japonců. Po válce publikovala své myšlenky v knize Chryzantéma a meč. Jedním z jejích hlavních poznatků byl rozdíl mezi kulturami studu a kulturami viny. 

V kulturách studu je nejvyšší hodnotou čest. V kulturách viny je to spravedlnost. Stud je špatný pocit z toho, že jsme nesplnili očekávání, která od nás druzí mají. Pocit viny je to, co cítíme, když se nám nedaří žít podle toho, co od nás vyžaduje naše svědomí a Pán Bůh. Stud je zaměřen na druhé. Pocit viny je zaměřen dovnitř. Stud souvisí s tím, jak se jevíme, nebo si představujeme, že se jevíme v očích druhých lidí. Instinktivní reakcí na stud je přání, abychom se schovali a ocitli se někde jinde. 

Naproti tomu pocit viny je mnohem niternější. Nemůžeme muuniknout tím, že se staneme neviditelnými nebo se někam přemístíme. Naše svědomí nás doprovází, kamkoli jdeme, bez ohledu na to, zda nás vidí ostatní nebo jsme v nějaké skrýši. Kultury viny jsou kulturami ucha, nikoli oka. S ohledem na tento kontrast můžeme nyní pochopit příběh prvního hříchu. 

Vše se v něm točí kolem studu, vidění a oka: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ 

Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listya přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3, 1 – 9).

Všimněme si několika na první čtení nenápadných detailů. Had říká ženě: "Bůh ví, že v den, kdy ze stromu budete jíst, se vám otevřou oči a budete jako Bůh, budete znát dobro i zlo" (Gn 3,5). To se následně skutečně stane: "Oběma se otevřely oči a uvědomili si, že jsou nazí" (v. 7). Všimněme si navíc, že Písmo zdůrazňuje vzhled stromu: "Žena viděla, že strom je dobrý k jídlu a žádoucí pro oči" (v. 6). Klíčovou emocí v příběhu je stud. Než Adam a Eva ovoce snědli, byli "nazí ... ale nestyděli se" (2,25). Po jeho konzumaci pociťují nikoli vinu, ale stud, a snaží se proto skrýt. Každý prvek příběhu - ovoce, strom, nahota, stud - má vizuální prvek typický pro kulturu studu. 

V Písmu je ale ve vztahu s Bohem primární sluch, nikoli zrak. V desateru je zákaz si Boha zpodobňovat. Čteme, že Boha nikdo nikdy neviděl. První lidé "slyšeli Boží hlas, který se pohyboval v zahradě s denním větrem" (3,8). V odpovědi Bohu člověk říká: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, protože jsem byl nahý, a tak jsem se schoval" (v. 10). Jenže před hlasem se nelze skrýt. Nejen před hlasem, který slyšíme, ale i před hlasem svědomí. 

Vina nemá nic společného se zdáním, co vidíme, co na nás vidí druzí lidé, ale s tím, co souvisí se svědomím, s hlasem Božím v lidském srdci. Hřích prvních lidí v rajské zahradě spočíval v tom, že se řídili očima, nikoli ušima. Jejich jednání bylo určováno tím, co viděli, tedy krásou stromu. Nikoli tím, co slyšeli, totiž Božím slovem, které jim přikazovalo, aby ze stromu nejedli. 

Vina se týká vnitřního hlasu, který vám říká: "To je správné, to je špatné" nebo "to je pravda, to je lež". Stud se týká společenské konvence, kdy jde o to, zda splňujete, nebo nesplňujete očekávání svého okolí. Stydíme se proto, že nás druzí vidí jinak, než bychom si přáli. Pokud nesplňujeme jistý společenský status, pak necítíme pocit viny, ale stud. 

Písmo nás ale učí něčemu jinému. Základní rozměr biblické etiky zní „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“. Pavel nabádá nepřizpůsobovat se tomuto věku (Řím 12, 1). Ježíš říká svým následovníkům: Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa (J 15, 19)Co všechny tyto výzva znamenají? To, že víra je vlastně protestem proti stádnímu instinktu, ke kterému vede stud a někdy mínění většiny. 

Jak to souvisí s naším životem? Řešit stud je snazší, než řešit vinu, protože se stačí buď schovat nebo se přizpůsobit okolí,  abychom neztratili čest. Adam a Eva svoje selhání řešili tím, že se schovali a že se zakryli. Když je Bůh ale najde a ptá se jich co provedli, svádí svoje selhání muž na ženu, žena na hada. Jinými slovy tvrdí: Ano stal se problém, zhřešili jsme, a tak jsme se to nejdříve snažili zakrýt a když to nepomohlo, pak za to může někdo jiný. 

Je to řešení, které volí ten, kdo nelituje, kdo necítí vinu, jen se stydí. Mysleli si, že pokud by Bůh uvěřil jejich vysvětlení, vše bude jako dřív. Jiné řešení, které v našem příběhu nevidíme, je přiznání viny a prosba za odpuštění. Vina je nepříjemná, bolí, protože nám ukazuje na naše selhání, se kterých nelze vinit jiné. Je ale řešitelná. Vina přichází s hříchem, proto někteří hovoří o tom, že nejlepším řešením je pocit viny popřít, vytěsnit, skrýt se nebo se prostě přizpůsobit očekávání druhých. 

Vina bolí, ale  také nás nutí věnovat pozornost těm složkám života, které bychom nejraději skryli. Tak, jako bolest upozorňuje tělo napostižené místo, se kterým je potřeba něco dělat, tak vina mě povzbuzuje, abych podnikl kroky k vysvobození svědomí. A to se děje skrze přiznání viny a pokání. Pochopitelně kdo necítí žádnou vinu, nemůže se nikdy uzdravit - stejně jako ten, kdo se bezmocně utápí v pocitech viny. 

Norma dobra a zla je daná okolím. Stud plyne z toho, když se nepřizpůsobím, když nesplním očekávání, nějakou nepsanou nebo psanou normu, nějaký standart. Otázka je, o co mi jde, zda o to, abych se líbil okolí, nebo se líbil Pánu Bohu. Všichni známe správnou odpověď, ale není to vždy tak jasné a snadné.

Bůh k nám především mluví a to nikoliv skrze vnitřní hlasy, ale skrze svědomí, srdce, Boží slovo. Těžko se to popisuje, ale často v Písmu čteme, že Bůh mluví a člověk naslouchá. Od slova slyšet je pak slovo poslušnost – v kontextu víry je poslušnost snaha líbit se Bohu, hledat a dělat, co Bůh ode mě chce.Jenže abychom slyšeli, musíme se zastavit, ztišit se. Nejde běžet a přitom naslouchat. Naslouchat je třeba se učit. Je třeba učit se naslouchat Bohu i druhému člověku. Je k tomu zapotřebí trénink, soustředění a schopnost vytvořit v duši ticho. 

Rabbi J. Sacks napsal: Vidění nám ukazuje krásu stvořeného světa, ale naslouchání nás spojuje s duší druhého, a s Bohem, který nás povolává nás k našemu úkolu ve světě. Kdyby se mě někdo zeptal, jak najít Boha, řekl bych: Naučte se naslouchat. Naslouchejte zpěvu vesmíru ve volání ptáků, šumění stromů, šumění a vlnobití vln. Naslouchejte poezii modlitby, hudbě žalmů. Hluboce naslouchejte těm, které milujete a kteří milují vás. Naslouchejte Božím slovům v Písmu a slyšte, jak k vám promlouvají. 

Pokud se naučíme naslouchat Bohu, možná si začneme dělat méně starostí s tím, jak vypadáme my nebo ostatní. Svět je často zdáním falešných svět masek, převleků a skrývání. Naslouchání není snadné. Přiznám se, že je to pro mě nesmírně těžké. Ale jen naslouchání překlenuje propast mezi duší a duší, já a druhým, já a božstvím. Židovská spiritualita znamená umění naslouchat

Je tedy zásadní rozdíl mezi studem a vinou. Stud není pokání, ale jen pocit smutku nebo trapnosti, že mě někdo odhalil nebo že jsem nesplnil něčí očekávání. Vina,  o které čteme v Písmu, se týká svědomí, které cítí vinu kvůli hříchu. Vychází zevnitř, ze spojení s Bohem. Zároveň vede k vyznání vin, k pokání a k osvobození. K nové svobodě. Nic nemusím skrývat, na nic si nemusím hrát. (Psáno pro magazín Proboha)