Když čteme některé komentáře o válce na Ukrajině, občas ve slově Rusko nebo Rusáci autoři použijí dvě S a nacistické blesky jako symbol toho, že Ruská agrese a její styl se příliš neliší od toho, co dělal Hitler. V tomto článku se pokusím ukázat, že toto tvrzení je hluboce pravdivé. Vycházet budu z myšlenek J. Sackse a T. Snydera a jejich vynikajících knih „Ne v Božím jménu“ a „Cesta k nesvobodě“. Článek píšu jednak proto, že považuji za potřebné o ruské agresi psát a mluvit, ale i proto, že můj poslední článek na podobné téma vyvolal u některých pro-ruských komentátorů silnou nevoli. Doufám, že tento článek v nich vyvolá nevoli ještě silnější.
J. Sacks v knize „Ne v Božím jménu“ tvrdí, že k přetvoření morálky národa vůdcové často používají vzpomínky na zašlou slávu (Ne v Božím jménu, s. 60 – 65). Cituje V. Volkana, který tento koncept aplikoval na mezinárodní konflikt a ukázal na nevyhnutelný důsledek takového počínání. Píše o „zvoleném traumatu“, což je událost, která „přivodila velké skupině lidí společné ztráty, vyvolala v nich pocit bezmocné oběti, pronásledované jinou skupinou, a způsobila jim společně sdílené ponižující ublížení“. Například v Bosně a Hercegovině Miloševič a Karadžič oživili vzpomínky na šest set let starou bitvu na Kosově poli v roce 1389, v níž muslimští Osmané porazili Srby. Pro Hitlera byla zvoleným traumatem porážka Německa v první světové válce a potupné podmínky versailleské mírové smlouvy. Zároveň z porážky Německa a z následných ekonomických útrap obvinil Židy. Putin zvolil trauma, jímž je napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Jakmile dokážete identifikovat nepřítele, oživit zvolené trauma a sjednotit národ ve strachu a nenávisti vůči obecné hrozbě, stává se najednou násilí oprávněnou pomstou a nezbytnou ochranou vaší skupiny. Tak jako Hitler bránil Německo před Židy, tak brání Putin Rusko před nacisty z Ukrajiny. Najednou se role obrací a agresor se stává obětí.
Po tomto začátku následují tři fáze porážky jakékoliv mravnosti. První fází je odlidštění, kdy už vaši protivníci nejsou lidé. Pro nacisty byli Židé hmyz, paraziti, rakovina, jíž je třeba se zbavit. Goebbels popisoval vyhlazení Židů jako „sociální hygienu“ a přirovnával ho k situaci, kdy „lékař zamezí bacilu dále kolovat“. Podobných odporných přirovnání si lze najít celou řadu. Začtěme se do toho, jak o Ukrajincích mluví ruští představitelé. Jeden z Putinových poradců, S. Glazjev, nazval Ukrajinu „fašistickým státem se všemi příznaky fašismu, které věda zná“. (Cesta k nesvobodě, s. 144) Podobné výroky pronášel i Putin a další okolo něj. Další hlásná trouba Kremlu – Dugin (vyjadřoval jsem se o něm jinde) – psal o ukrajinských obráncích vlastní země jako o „žoldácích junty z řad ukrajinských svinských fašistů“. Fáze odlidštění dává legitimitu k zabíjení, protože najednou nezabíjíte lidi, ale vši, bacily, svině, fašisty…
Druhá fáze je fáze oběti. Poté, co odejmete vašim nepřátelům lidství, musíte najít způsob, jak ze sebe sejmout odpovědnost za zlo, které pácháte nebo se páchat chystáte. A to se děje tak, že obětí jste vy a vámi páchaná zvěrstva jsou tedy ospravedlnitelná. Deset dní po obsazení Československa publikoval Goebbels esej, v němž napsal: „Vinu nesou Židé! (Nepřipomíná vám to něco? Kdo podle Putina a jeho okolí nese zodpovědnost za agresi na Ukrajině???) Pokud by jedné temné hodiny měla v Evropě vypuknout válka, musí toto zvolání zaznít všemi kouty naší země. Vinu nesou Židé!“ V novoročním projevu roku 1940 Hitler tvrdil: „Židovský kapitalista, nepřítel světa stojící proti nám, má jediný cíl: zlikvidovat Německo a německý národ.“ Rusové pocit oběti vytvářeli a vytváří trochu jinak, ale v principu se jedná o stejné postupy. Poté, co v roce 2014 Rusko zahájilo ostřelování Ukrajiny, ruská televize odvysílala působivý a zároveň zcela vylhaný příběh tříletého ruského chlapce, kterého prý ukrajinští vojáci ukřižovali ve Slavjansku. Sice neexistovaly žádné důkazy, nikdo z těch, o kterých se v šotu mluvilo, reálně neexistoval, dokonce neexistuje ani Leninovo náměstí, kde se údajně vražda udála. Když byl na tyto rozpory upozorněn ruský ministr pro komunikaci Alexej Volin, opáčil, že záleží jen na sledovanosti. Kruci-fikce upoutala pozornost, a tudíž bylo vše v nejlepším pořádku. Historku s ukřižováním si zřejmě vymyslel A. Dugin, který ji v mírně odlišné verzi již předtím vyvěsil na svém profilu. Obraz zavražděného nevinného chlapce učinil dle Dugina z Ruska Krista národů a z jeho agresivní války odpověď na ďábelskou krutost. Cílem ruské intervence pak bylo, jak prohlásil Putin, ochránit ruský svět. (Cesta k nesvobodě, s. 173) Jinými slovy Rusko si vytvořilo mýtus oběti, stejně jako tomu bylo s nacistickým Německem. Oběma to dalo plné právo se bránit, případně bránit „svou krev“. Podobně jako nacisté "bránili" "Němce v pohraničí, když Hitler hledal záminku pro rozpoutání agrese vůči naší zemi nebo jako když bránili svět před „židovským morem“, "brání" Putin krajany na Ukrajině a hrozí tím, že bude chránit i další krajany za hranicemi Ruska. Paradoxně to říká představitel země, kde lidský život měl a stále má jen malou hodnotu.
Poté, co dojde k dehumanizaci a démonizaci spojené s pocitem oběti, může nastoupit třetí fáze: páchání zla z altruistických pohnutek (altruismus – jednání ve prospěch druhého člověka). Hitler v Mein Kampfu napsal, že vyhlazením Židů „koná Hospodinovo dílo“. Nacismus se navenek prezentoval jako hluboce mravní hnutí s cílem očistit národ od cizorodých prvků, indoktrinujících jeho krevní řečiště, obnovit velikost árijské rasy, zbavit svět falešných doktrín, jako je kapitalismus a komunismus. Smyslem národního státu pak byla ochrana původních rasových skupin, které jsou nositeli kultury.
Když Rusko poprvé vpadlo na Ukrajinu, Noční vlci pak uspořádali se svými motorkami exhibici v Sevastopolu. Exhibice se konala v ohromné hale. Předák Nočních vlků A. Zaldostanov přečetl manifest „Náš nový den vítezství“, který o několik měsíců dříve zveřejnil ruský fašistický publicista A. Prochanov (Snyder, s. 60). Ten ve svém textu obhajoval napadení Ukrajiny tvrzením, že je analogické s napadením Sovětského svazu nacistickým Německem. Zároveň válku vnímal jako zápas mezi ruskou nevinností a západní dekadencí. Západní dekadenci pojal sexuálně slovy, že sní o rozkvětu, který nebude zmařen (západní) deflorací. Jinde psal, že Evropa zabíjí Rusko: „My se AIDS nenakazili – to oni nás nakazili záměrně jako důsledek biologické války. Jedinou obranou je ruský vykupitel. Spása nastane splynutím Ruska, Ukrajiny a Běloruska.“ Nakonec Prochanov při popisované show řekl, že černé sperma fašismu vyšplíchlo na Kyjev, matku všech ruských měst. Stejně jako německý nacismus i ruský nacismus se zde prezentoval jako mravní hnutí, které očišťuje Rusko od cizorodých prvků. (Snyder, s. 178) Podobná slova byla a jsou vysílána na ruských státních kanálech s cílem dehumanizovat Ukrajince a stejně tak celý Západ.
Německý nacismus byl pojmenován, Němci se nespočetněkrát káli. Ruský nacismus vidíme v přímém přenosu, jen nám někdy nedochází, že se jedná o velmi podobné kořeny a myšlenkové vzorce, jako tomu bylo kdysi.
Význačný historik umění Gombrich analyzoval německou válečnou propagandu a došel mj. k závěru, že nacistická propaganda byla účinná ani ne tak zásluhou svých lží, ale díky tomu, že světové události vsadila do paranoidního vzorce. Do patologického dualismu dobra a zla. Přesně to dělá Putin a jeho okolí. Nebojuje jen s Ukrajinou, ale se zlým a dekadentním Západem, který to vše vlastně rozpoutal, a tím chrání „tradiční hodnoty“. Z toho plyne, že čím méně shovívavosti projevíte, tím lépe, protože obhajujete dobro.
Myslím, že nám úplně nedochází, s kým nebo s čím máme na Východě co do činění. O to více se modleme za ukončení konfliktu a za to, aby tento konflikt vedl svět k hluboké reflexi.
Článek byl napsán pro magazín Proboha
