Umění být spokojený

Ve slově spokojenost se skrývá slovo pokoj, ale i spojení po-kojení. Tedy vidíme obraz dítěte, které je nasyceno, protože dostalo nezbytnou potravu od nejbližší osoby na světě. Vidíme dítě, které prožívá pokoj, protože je po-kojení. Stačí mu k tomu dvojí – základní strava a milovaná bytost. Co víc si přát, a to nejen v dětství, ale i v dospělosti?

Problém je, že spokojený člověk je nepřítelem konzumu, který je postaven na touze mít neustále víc. A tak jakkoli žijeme v bohaté společnosti, jsme obklopeni nespokojenými lidmi, sami se nespokojenými stáváme a otravujeme život sobě i druhým. Základem konzumní společnosti je stimulace poptávky, která generuje výdaje, které následně vedou k ekonomickému růstu. Jsme ohlupováni reklamou, která v nás stimuluje pocit, že ke štěstí a pokoji potřebujeme tisíce věcí a zážitků.

Sice víme, že to tak není, ale… tohle bychom si přece jen měli na sebe pořídit, koupit do bytu, do auta, do této destinace bychom určitě měli zajet, tohle bychom měli zažít, vidět. Nakonec si to či ono pořídíme, to či ono zažijeme a náš pocit štěstí vydrží další měsíc, abychom si následně uvědomili, že potřebujeme něco dalšího.

Neuvědomujeme si, že neustálým generováním nespokojenosti je konzumní společnost sofistikovaným mechanismem hnána nikoliv ke spokojenosti, ale k nespokojenosti. Rabbi Sacks píše, že „ještě žádné otroctví nebylo tak příjemné jako konzumerismus. Ale pořád je to otroctví, protože navzdory automatizaci a užívání počítačů a dalších zařízení, jež nám šetří čas a práci, pracují dnes lidé více než před padesáti lety, aniž by měli pocit štěstí. To je syndrom zlatého telete naší doby.“ Dále pokračuje: „Náboženství naší doby se jmenuje konzum, jeho katedrály jsou nákupní střediska a největším hříchem je mít loňský model. Nakupováním či cestováním se nám má zlepšit nálada, v obojím nalézáme spásu. Hříchy budou smazány prostřednictvím kreditní karty.“ Jenže jak praví rabi Ben Zoma: „Kdo je bohatý? Ten, který se raduje z toho, co má.“

Paradox naší doby dobře vystihuje následující rčení: „K finančnímu krachu došlo proto, že si lidé půjčovali peníze, které nemohli splácet, aby si koupili věci, které nepotřebovali, aby dosáhli štěstí, které netrvá.“

Pochopitelně že tento konzumní styl se někdy přenáší i do církví, kdy je úplně jedno, zda se jedná o církev „moderní“ či „tradiční“. Oba „druhy“ mají společné, že do nich lidé chodí především konzumovat. Kde je lepší nabídka, tam jdou. Jen změnili hypermarket. Jednou je to chrám konzumu, pak chrám ducha. Výsledek někdy bývá stejný jako u materiálního konzumu – prázdno. Člověk byl totiž stvořen tak, aby konzumoval až poté, co dal.

Možná, že skutečně šťastní budeme, až nám dojde následující: „Štěstí nespočívá v tom, co kupujeme, kde jsme byli, ale v tom, kým jsme. Skutečné spokojenosti nedosáhneme tím, že budeme hledat a trápit se tím, co nám chybí, ale že budeme děkovat za to, co máme. Nikdy nesmíme dovolit (pokud to jen trochu půjde), abychom byli tak zaměstnání živobytím, že zapomeneme na život a bytí…

Když se vrátím k původnímu obrazu dítěte po kojení, pak konzum říká, že naplnění základních potřeb a milující člověk prostě k pokoji a štěstí nestačí. Možná že jednou z velkých výzev naší doby je poznat, že to stačí.