Ruská agrese a naše modlitby

Asi mnozí s obavami sledujeme eskalaci napětí na ukrajinsko-ruských hranicích a stále výhružnější rétoriku prezidenta Putina. Věta „Evropě hrozí válka“ se ještě před pár měsíci zdála nereálná. Každý myslící člověk ví, že tato válka by byla děsivá, stejně tak přepadení Ukrajiny Rusku nijak nepomůže. Jenže diktátoři typu Putina a jemu podobných nemyslí jako normální lidé. Žijí ve svých bublinách, následováni svými patolízaly, kteří se díky nim vyšvihli do vysokých pozic, a pokud se v nich chtějí udržet, nesmí diktátorům odporovat. Příznačné zároveň je, že to jsou právě diktátoři, kteří si slovo „lid“ rádi berou do úst. Vyvolávají války „ve jménu lidu“, aby „ochránili svůj lid“ atd. Když se ale někdo z lidu ozve, pak dříve či později zmizí ve vězení nebo na popravišti, často „ve jménu lidu“. Pro mnohé z nás je hrozící agrese Ruska na Ukrajinu bolestivá i proto, že na Ukrajině známe řadu lidí.

Pokud máte žaludek (ale skutečně ho musíte mít silný), mrkněte na některé ruské dezinformační servery, kde se např. dočtete, že „oddíly DLR v noci nad ránem v prudkém boji odrazily polský žoldácký útvar, který měl zinscenovat chemický útok, aby mohl být potom západními médii vykreslen jako útok ze strany DLR proti Ukrajině! Vlády Doněcké a Luhanské lidové republiky vydaly příkazy k evakuaci obyvatelstva, které nyní prchá do Ruska! Rostov na Donu hlásí první stovky uprchlíků. Ukrajinská armáda se pozičně chystá k útoku.“ Ano i těmto nesmyslům lidé věří a sdílí je. Je to vlastně Ukrajina, která ohrožuje Rusko!

Pro naší zemi má současná ukrajinsko-ruská realita specifikum v tom, že na Hradě stále sedí jeden z Putinových obdivovatelů. Je dobře, že v parlamentu už alespoň nejsou komunisté, stačí totiž poslouchat nechutné výplody Okamury, který obvinil Ukrajinu z porušení Minských dohod a opět vsází na hrůzu z migrantů s tím, že pokud budou utíkat lidé kvůli válce z Ukrajiny, „podsekne to mzdy našich manuálních pracovníků. Taky bude problém s bezpečností.“ Jinými slovy Rusko má u i nás svoji pátou kolonu. Zároveň jsem vděčný za jasný postoj premiéra a předsedy Senátu.

Dnes nikdo netuší, kam se situace zvrtne. Není pravda, že válku nikdo nechce. Někdo ji chce. Někdo, koho ovládá zlo. Zatím jsme „jen“ uprostřed války dezinformací, na východě Ukrajiny se opět rozhořívá i válka skutečná. Jako křesťané jsme voláni, abychom se modlili, a to nejen aby k válce nedošlo, ale také aby Pán Bůh zarazil diktátory šířící zlo a smrt, stejně tak jejich pohůnky…

 

Stvoření a věda

Jedním z vděčných témat k diskusi je vztah víry a vědy. Asi se většina z nás shodne na tom, že vztah mezi vírou a vědou je možný, pokud se definují hranice obojího. Tyto hranice jsou zjednodušeně vymezeny tím, že víra si klade primární otázku proč, zatímco věda jak. Problém občas nastává jinde. Konkrétně když se dostaneme k otázce stvoření.

Zastánci sedmidenního stvoření zastáncům jiných pohledů někdy předhazují, že podlehli evoluční teorii, která je s křesťanskou vírou v příkrém rozporu. Dále se pak pokouší vědecky dokázat, že sedmidenní stvoření je „vědecky dokázáno“. Problém je v tom, že se jedná o hrubé neporozumění. Když se zahloubáme do příběhu stvoření a chceme ho číst jako doslovnou výpověď, pak nám mnoho věcí nehraje a nemá to nic společného s evolucí. Důvod, proč někteří křesťané nepovažují sedm dní za doslovný popis, není v tom, že něčemu podlehli, ale v tom, jak čtou Bibli.

Pokusím se ukázat na několik skutečností, které mi brání, abych příběh o stvoření v sedmi dnech bral doslovně (vybírám záměrně jen některé).

Jednak máme v Bibli příběhy dva, které se od sebe dost liší. V prvním se píše o sedmi dnech, v druhém se o žádném sedmidenním cyklu nepíše. V prvním příběhu je stvoření světa a vesmíru ukončeno a do rajského stavu je stvořen muž a žena, v druhém je země pustá a do této pustiny je stvořen pouze Adam, který až později dostane Evu. Děj příběhů tedy jde proti sobě. Jednou ráj a potom člověk, podruhé člověk a potom ráj. Když čteme první příběh, pak brzy narazíme na zásadní problém. Světlo je stvořeno první den, ale chybí slunce, které je stvořeno až čtvrtý den. Navíc jsou ještě před stvořením slunce stvořeny stromy a byliny, které ale bez slunce nemohou existovat... Až čtvrtý den jsou stvořena světla na nebeské klenbě, aby byla na znamení dnů. Tedy o 24hodinovém cyklu lze hovořit až od čtvrtého dne. Co bylo předtím? Dalším problémem je, že Bůh netvoří slunce, měsíc a hvězdy, ale doslovně světla. Samozřejmě chápeme, že se jedná o metafory, ale pokud mám brát Bibli doslovně, pak… ji mám brát doslovně. Pisatel pravděpodobně použil světla místo slunce a měsíce proto, aby jeho příběh o stvoření nedal záminku k modloslužbě (okolní národy měsíc a slunce uctívaly), ale to je už teologická nebo religionistická výpověď. V druhém příběhu vidíme totální pustinu, do které je stvořen muž, a až poté je vytvořen Eden. Jenže jak mohl člověk přežít v tak nepřátelsky nastaveném prostředí?

Mohl bych pokračovat (např. řada slovních hříček, které mají za cíl hlubší sdělení, než jen reportáž o stvoření) ale toto je jen pár postřehů. (Pro hlubší porozumění příběhu stvoření doporučuji např. Pradějiny od J. Beneše a P. Vaďury nebo Ztracený svět od J. Waltona, dovolím si doporučit i svojí diplomovou práci Demiurgos vs. Stvořitel, kterou jsem psal pod vedení prof. Jana Sokola, skvělé pohledy na vztah vědy a víry pak přináší J. Sacks v knize Velké partnerství)

Co s tím? Dva uvedené příběhy mi nevadí, protože každý se snaží příběh popsat z jiné perspektivy a evidentně se nesnaží se ve všem sladit.

Máme se pokoušet nacpat do příběhu stvoření vědecké poznatky? Pokoušet se o to můžeme, ale bude to skřípat. Je tedy řešením evoluce jako údajný útěk před doslovným výkladem Bible? To ale vůbec není otázka, kterou by měla řešit Bible nebo teologie. S tím ať si poradí vědci.

Jedná se tedy o mýtus? Ne! Co to tedy je? Když prof. Heller popisoval literární kategorie Bible, napsal: „Bible není ani reportáž (ať přesná či nepřesná), ani ovšem výmysly (ať zbožné či svévolné). Jsou tu děje, ale nejsou to dějiny – v našem běžném smyslu. Jsou tu básně, a přece to není jen to, čemu říkáváme poezie (od poiein – tvořit, tedy lidská tvořivost). Mluví se tu o Bohu, který jedná, a přece to není bájesloví, mytologie, vzniklá jako výron lidských náboženských potřeb. Přistoupíte-li k Bibli a pokusíte se postihnout ji běžnými literárními kategoriemi, vidíte, že se nehodí, že praskají, čím pečlivěji je na ni přikládáte.“ Dodal bych, že některé literární kategorie Bible někdy používá, a někdy nikoliv.

V souvislosti se stvořením mám za to, že není třeba smiřovat vědu a stvoření. Nijak tím příběh stvoření neponížíme. Jedná se o výpověď, která pro původní posluchače, ale i pro nás svým jedinečným způsobem zachytila pravdu o tom, že Bůh stvořil svět, že člověk se pokusil stát se Bohem a doplatil na to, že svět má řád a strukturu, že Pán Bůh stvořil muže a ženu, aby si pomáhali a stáli při sobě atd. Výpovědí o člověku, Bohu a světě je v prvních kapitolách Bible mnoho. Říct, že jsou tyto výpovědi nevědecké, je stejná hloupost, jako pohrdat básní, protože se v ní píše, že duha rozepjala svoje křídla nad horami. Ano, dá se to povědět i tak, že náš zrak zaznamenal nad výraznou vyvýšeninou kuželovitého tvaru široce rozeklaný fotometeor projevující se jako skupina soustředných barevných oblouků, které vznikají lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Proč ne, ale zřejmě tomu něco chybí.

Kdybych si měl z Bible vybrat dvě nejoblíbenější pasáže, byly by to Lukáš 15 a Genesis 1–3. Mám za to, že k pochopení víry a setkání se s Kristem najdeme v těchto příbězích téměř vše potřebné. A vůbec mě u toho neruší, zda to tak doslova bylo či nikoli. Doslova ale platí, že dárcem a tvůrcem života je Bůh a že cesta k němu je otevřená tehdy, když vyznáme svůj hřích a necháme se jím oslovit.

Nakonec ještě jedna poznámka. Píšu specificky o stvoření, nikoli o mnoha jiných textech Písma, které z důvodů, které přesahují možnosti tohoto textu, chápu doslovně, kdy je nejdůležitějším z těchto příběhů zpráva o vzkříšení.

Pokud někdo chápe zprávu o stvoření doslovně, proč ne… nevidím důvod, proč bychom kvůli tomu nemohli vyznávat stejného Krista.

 

O vzdělání, intelektuálech a moudrosti

Před pár dny jsme si připomínali kulaté výročí konání konference ve Wannsee v lednu 1942, kde se rozhodlo o tzv. konečném řešení židovské otázky, které mělo za následek smrt miliónů evropských Židů. Z čeho ale jde mráz po zádech, je fakt, že více než polovina všech účastníků této konference měla doktorský titul. Buď se jednalo o držitele doktorátu nebo o lékaře. Jinými slovy jednalo se o intelektuální elity tehdejšího Německa a tedy i světa. Jakkoli víme, že vzdělání z nás nedělá lepší či morálnější lidi, přesto nás tato čísla zřejmě překvapí.

G. Steiner v eseji Řeč a mlčení napsal, že „člověk dokáže večer číst Goetha a Rilkeho, hrát Bacha a Schuberta a ráno si jít po své každodenní práci v Osvětimi“. Možná víte, že J. Mengele byl držitelem dvou doktorátů, a to z filozofie a medicíny. O jeho pokusech na lidech není třeba psát… Podobných příkladů bychom našli mnoho a to nejen mezi nacisty. Výše popsané nic nevypovídá o vzdělání jako takovém ani o Němcích, ale o člověku a o nás. Ano, o tom, čeho jsme schopni, když naši mysl zatemní… a teď co?! Nenávist? Propaganda? Demagogie? Rasismus? Davová psychóza? Možná od každého kousek. Pokud něčemu z uvedeného člověk podlehne, pak mu vzdělání nepomůže, a zároveň nikdo není vůči uvedenému imunní.

Vzdělání z nás totiž neudělá lepšího, moudřejšího, vyspělejšího ani morálnějšího člověka. Je hodnotou, nikoli ale hodnotou mravní. Dokonce bych řekl, že bez pevné mravní zakotvenosti je vzdělání nebezpečné, protože dává tzv. vzdělancům nad jinými lidmi pocit převahy a moci. A zvládnout moc není snadné. Navíc k zvládání této převahy vám vzdělání nepomůže. Na vzdělaných lidech bývá provokující, pokud na základě své vzdělanosti hovoří o tom, co by se mělo. Pokud radí v ekonomice, politice, medicíně, literatuře, teologii a dalších oborech, kde jsou znalí, nemusíme či můžeme s nimi souhlasit, ale neprovokuje to tak, jako když radí ve věcech morálky a etiky a prosazují to, co sami nežijí.

Možná jste četli knihu Intelektuálové od P. Johnsona. Autor sleduje životy mnoha slavných vzdělanců a srovnává je s tím, jak se chovali ke svým přátelům, kolegům, a především ke svým rodinám. Asi netřeba dodávat, že srovnání je tristní. Johnson v závěru knížky píše, že pozoruje nedůvěru veřejnosti k tomu, když intelektuálové vystoupí, aby kázali. V kontextu knihy je ona nedůvěra dána jejich pokleslou morální integritou. Pochopitelně tomu tak není u všech, ale když už ve věcech morálky, etiky a pravdy vystoupí, není nic divného na tom, když tuto integritu veřejnost hodnotí.

V životě jsem pracoval s lidmi vzdělanými i nevzdělanými a pochopitelně mnohé poznal. Když zpětně hodnotím, kdo byl slušnější, poctivější, moudřejší, pak je to zhruba jedna ku jedné. Nesmírně mi to pomohlo v tom, abych akademické úspěchy bral se stejnou vážností, jako třeba řemeslnou zručnost, abych to, co jsem vystudoval nebo napsal, nebral příliš vážně a nakonec abych svoje děti nevedl k tomu, že musí mít vysokou školu, ale jen mohou. Je to osvobozující. Jak pro mě, tak pro moje ratolesti.

Ono totiž v životě jde především o důvěru v Pána Boha, charakter, moudrost a to vám vzdělání, jakkoli může být pomocí, dát nemůže.