Když jsem se minulý rok probíral některými knihami, blogy a články na téma církev a víra, vnímal jsem dva extrémní póly. Na jednom stáli „nekriticky milující“ a na druhém „nemilující kritikové“ přičemž ani u jedněch o nějaké lásce nemohla být ani řeč. Ti první si odmítají klást složitější otázky, jen těžko přijímají komplexitu a často nejednoznačnost současného světa, druzí naopak zabředají do snahy dekonstruovat a někdy uměle komplikovat takřka vše, co dekonstruovat a komplikovat lze.
První vidí ve druhých rozbředlé liberály, druzí mají pro první přezdívku netolerantní fundamentalisté. Z jistého odstupu se mi s jistým zjednodušením zdá, že nevyřčeným heslem prvních je: vše, co potřebujeme, je pravda, druhých pak: vše, co potřebujeme, je láska. Obě strany moc dobře vědí, že potřebujeme obojí, ale když na sebe narazí, jako by to nešlo smíchat. Dle mnoha reakcí, a to jak veřejných, tak na vlastní kůži, pozoruji, že oba krajní póly (zdůrazňuji krajní) jsou v mnoha ohledech nakonec stejně nesnášenlivé a ke svým oponentům nekompromisní.
Do této situace mi hluboce promlouvají slova B. Manninga, který píše, že „opravdový prorok volí úzkou cestu – odmítá jak slepou poslušnost, tak smrtící cynismus. Kritici bez lásky odmítají přítomnost Ducha svatého uprostřed lidských selhání. Jejich hněv pozřel veškerou naději. Konfrontace má smysl, jen pokud ji doprovází duch přijetí a naděje. Pokud se prorok odděluje od církve, už ji nemůže vést k naději – může se pouze přidat k lidem zoufalým nebo skončit v samospravedlivé izolaci.“
Manning pokračuje, že křesťanský prorok vede „mileneckou hádku s tímto světem“ a já bych dodal, že i s církví. Bojuje o naději, ale v láskyplném konfliktu, přičemž jeho kritika je mírněna loajalitou. Nikoli loajalitou zbabělou a nekritickou, ale takovou, která nehledá svoje vítězství, ale jde jí o poctivý střet názorů, hledání porozumění a schopnost přijmout druhého třeba i s vědomím, že si prostě neporozumíme. Je to láska, která proměňuje hněv konfrontace v ducha smíření. Zároveň je to láska, která konfrontaci umožňuje tak, že druhého neničí.
A tak bych chtěl na závěr tohoto krátkého postu ještě jednou volně citovat B. Manninga, který následující text psal o „své“ církvi, se kterou vede dle svých slov „mileneckou hádku“. Já to mám s cébéčkem stejné, ale vlastně nejen s ním: „Miluji tuto církev, pulzující, hřešící Boží lid. Miluji ho vášnivě a bolestně. Proč? Přes všechnu někdy nesnášenlivost zde zakouším obecenství lásky a dýchám zde vzduch svobody. Přes některé instituční překážky zde nacházím rozumnou tradici. Přes všechno neporozumění v oblasti sexu zde nacházím vykoupení těla. V tomto nelidském světě se zde setkávám se slzami soucitu. Svět je chmurný a chybí mu humor, zde se těším z bohaté radosti a zemitého smíchu. Uprostřed smrti slyším úžasný důraz na život. Přes všechny chyby zde vnímám reálnou přítomnost Kristovu.“
Přál bych nám, abychom v příštím roce dokázali nacházet onu úzkou cestu proroků a ve svých sborech a církvích nacházeli výše popsané, navzdory nejen druhým, ale často i nám samým.
