Malý průvodce demagogií a poučení od Adolfa s Josefem

Zanedlouho nás čekají volby, o kterých mnozí hovoří jako o klíčových. Zda budou klíčové, nevím, co ale vím, je, že pro mnohé je představa, že tuto zemi nadále povede nikoli ANO, ale Andrej Babiš, hrozná. Zároveň jsem předcházející větu zvolil záměrně, protože ANO je (podobně jako SPD) tzv. strana autoritářského a vůdcovského typu, kde alespoň navenek neexistuje vnitřní opozice. V religionistice tento styl vedení vidíme u sekt a někdy i u některých církevních uskupení.

Autoritářské uskupení vůdcovského typu se projevuje následujícími třemi monopoly. Monopolem vůle, kdy je to vůdce, který stanovuje dynamiku své strany, určuje její orientaci a taktické manévry. Dále monopolem vědění, kdy vůdce má všechny potřebné kompetence. Není nikomu ve straně zodpovědný, tedy není nikomu povinen skládat účty a sdělovat důvody svého jednání. Snaha vůdce korigovat je vykládána jako vzpoura, nebo dokonce úchylka. A nakonec se jedná o monopol zdůvodnění, kdy pouze vůdce nebo jím pověření lidé jsou oprávněni v rámci organizace něco vysvětlovat. Ostatní musí mlčet.

Ve stranách vůdcovského typu nejsou do čela vybíráni lidé především podle odborné kvalifikace, speciálních znalostí, či dokonce podle osobní integrity, ale podle ochoty se podřídit a být loajální vůdci. Pak není divu, že strany vůdcovského typu trpí nekonečným proudem skandálů, protože jim chybí odborníci, interní kontrolní mechanismy, stejně tak rozumná personální politika. I když se ve straně odborník vyskytne, stejně jeho názory a rady podléhají schválení vůdce (to jsme v plné nahotě viděli v obrovských zmatcích v době covidu). Problém je, že vůdce svoje postoje řídí podle nálad lidu, resp. v politice podle nálad voličů.

Pochopitelně je otázka, jak je možné, že strany vůdcovského typu mají tolik voličů? Jak je možné, že jejich vůdcům prochází jeden skandál za druhým? Někteří tvrdí, že je za tím geniální PR. Osobně mám za to, že je za tím především propaganda a demagogie. Jak to funguje? A. Hitler v knize Mein Kampf napsal: „Vnímavost velké masy je velmi omezená, schopnost porozumění malá, zapomnětlivost velká. Vzhledem k těmto skutečnostem se musí účinná propaganda omezit vždy jen na velmi málo bodů a tyto heslovitě opakovat tak dlouho, až si určitě i poslední mezi adresáty dokáže představit, oč jde.“ Jinými slovy nemusíte mít program, ale musíte donekonečna omílat pár bodů, které jsou nabité emocemi.

Kdybych se chtěl dostat do parlamentu, vybral bych uprchlíky, korupci a zvrácenou EU. To zabírá! Případně bych rozdával peníze skupině, která je početná a od které bych chtěl získat hlasy. „Detaily“ jako exekuční hydru, hrozivě narůstající státní deficit či vzdělání bych neřešil, protože toho se lidé tolik neděsí.

Dalším důležitým heslem demagogů je opakovat, opakovat, opakovat. Žel jsem na to nepřišel já (byť bych se tím rád pochlubil), ale J. Goebbels, kterého asi nemusím představovat. Ale v propagandě se fakt vyznal a to dávno před založením první PR agentury. Goebbels napsal: „Je třeba donekonečna opakovat totéž v nekonečně mnoha obměnách. Lidé musí být díky neustálému opakování zcela prostoupeni našimi názory. Dokud to nesedne.“ Jinými slovy pokud jste obviněni z defraudace a korupce, pak nic nevysvětlujte, ale donekonečna opakujte, že je to spiknutí. Stále dokola, až vám lidé uvěří. Nebo šiřte nesmysly o tom, že vaši političtí odpůrci chtějí do vašich bytů nastěhovat utečence. Že je to mnohokrát vyvráceno? Nevadí! Když to lid uslyší posté, uvěří tomu! Nebo o sobě vytvořte srdceryvnou story, že kdybyste chtěli, do politiky byste nešli, ale vy politiku děláte pro lidi nebo ještě lépe zabírá slovo národ. Nebo vytvořte příběh o tom, jak jste zvládli covid. Že jsme jedni z nejhorších na světě? Ale o pravdu a přesná čísla přece opravdu propagandě nejde! Demagog totiž pracuje s emocemi.

Existuje totiž termín „demagogický trans“. Donekonečna omílané polopravdy mění lidem jejich porozumění světu. Fakta ztrácejí na významu a propadají se do mlhy pocitů. Čím více se lidé ponoří do demagogického emočního oparu, tím je fantazijní obraz, který demagogie vytváří, reálnější.

Další velmi důležitý způsob, jak demagogové manipulují s emocemi, je, že se staví do role obětí. Jak jsem již psal, mnoho lidí si klade otázku, jak to může u voličů… jméno si dosaďte sami, procházet.

Může, protože každé další odhalení jejich podvodů je lež, kterou šíří zkorumpovaní novináři, které řídí ještě zkorumpovanější elity. Proč o vás novináři píší negativní věci? Protože hájíte zájmy lidu. Proč vás EU obviňuje z defraudace? Protože bráníte přílivu uprchlíků, a tedy islámských teroristů! Proč nebylo zajištěno dost vakcín? Protože neschopná EU! Proč je rozpočet v krizi? Protože covid a ti, kdo zneužívají dávky. A když není už žádné proč, pak je zde vždy Kalousek…

To bylo jen pár myšlenek o tom, na co se v příštích týdnech můžeme těšit. Bude to „hustý“. Proto neztrácejme kritické myšlení a nenechme se oblbnout demagogy a demagogií. Ona totiž nefungovala jen v době pánů, které jsem citoval, ale funguje i dnes. A to na všech stranách politického, názorového a ideového spektra.

Hradní tragédie očima archetypů...

 V nedávných dnech jsme byli svědky snahy několika senátorů sesadit M. Zemana z postu prezidenta z důvodu, že není schopen vykonávat funkci. Miloš Zeman ve své funkci zůstane, zároveň v jeho osobě vidíme tragédii člověka, který neumí stárnout a který naplňuje jistý archetyp… sami posuďte podle následujícího textu.

V mnoha mytologiích, pohádkách a příbězích se odráží prastará touha po starých mužích, kteří předávají moudrost, kteří si již nepotřebují nic dokazovat, kteří sice postrádají fyzickou sílu, ale mají vnitřní autoritu, která neplyne z jejich síly nebo společenského statusu, ale z toho, kým jsou. Jsou to muži, kteří žehnají a rozpoznávají v druhých to, co je dobré. Jejich energie je klidná a bezpečná. Místo snahy intrikovat, nebo si něco dokonce dokazovat, podporují snahu jiných, kteří si ještě nejsou jisti sami sebou. R. Rohr píše: „Jejich silná a stabilní energie dokáže v úžasné míře držet pohromadě chaos, strach a pochyby.“ Když takovýto muž přijde do místnosti, svět se najednou stává bezpečným. Ještě jednou Rohr: „Být lidským je pro něj bezpečnější než vlastní image, role, moc a prestiž.“ S archetypem „moudrého starce“ se setkáváme u K. G. Junga, na kterého v něčem navazuje R. Rohr, který píše o archetypu „krále nebo otce“.

Protikladem moudrého starce/krále/otce je temný stařec či temný král. Takovýto člověk se vyznačuje zatrpklostí a cynismem. Svoje zkušenosti využívá k tomu, aby ponižoval svoje okolí. Nedokáže žehnat a rozpoznat v druhých dobro. Jeho energie je zlá a šíří okolo sebe strach. Místo toho aby spojoval, rozeštvává, jeho postoj je plný zahořklosti. Rány, které během života obdržel, nebyly přetvořeny v cosi posvátného, něco, z čeho se on i jeho okolí může učit, ale ve snahu mstít se těm, kteří mu v životě ublížili. Nedokáže přijmout svoje omezení a limity. Jeho humor je prosycen urážkami, zlobou a ponižováním. Jakoby mu tyto odporné vlastnosti dávaly energii prodloužit svůj uhasínající život… Již nemá přátele, ale jen nohsledy.

Pokud máte pocit, že tyto řádky píšu o někom konkrétním, do koho se trefuji, pak vězte, že jen volně cituji z několika knížek, jejichž autoři dotyčného nemohli znát. Archetypy se totiž opakují.

Já sám mám obrovské požehnání, že jsem byl a stále jsem obklopen moudrými starci. Tedy laskavými staršími muži, kteří mě čas od času povzbudí, vyjádří vděčnost za můj život, někdy mě napomenou a zároveň se mnou nesoupeří. Jejich obrovské životní zkušenosti, tříbené hlubokým vztahem s Bohem, jim v mých očích dávají autoritu, která není dána statusem. Ten už totiž nepotřebují. Jsem sice „předseda Rady CB“, „administrátor sboru Praha 13“, tedy jistou autoritu mám, ale díky těmto moudrým starcům se cítím bezpečněji. Čas od času potřebuji vidět jejich laskavé pokývnutí, že jdu správným směrem. Stejně tak laskavě zdvižený prst.

Strašně bych přál i našemu národu, aby takovýto moudrý stařec nebo moudří starci byli v jeho čele. Starci, jejichž moc plyne zevnitř a za nimiž se chodí především kvůli jejich moudrosti.

To, co popisuji, souvisí i se stárnutím. Jeden z velkých myslitelů minulého století R. Guardini o stárnutí napsal: „Za prvé je třeba konstatovat zásadní fakt, který je základem veškeré životní moudrosti. Správně zestárne pouze ten, kdo stárnutí vnitřně přijímá. Ti, kdo to nedokáží, dělají všechno možné a nemožné, aby proces stárnutí zamaskovali, a předstírají mladistvost, kterou už nemají. Takový trik se samozřejmě nemůže podařit, neboť zkušenější oko prohlédne komedii a k nepravdivosti se ještě přidruží směšnost. V té míře, v jaké se uskuteční přijetí stáří, se také mění vztah starého člověka k okolí. Ztrácí zášť k životu, která ho ze společnosti vyčleňovala. Mladé lidi uznává, učí je milovat a pokouší se jim pomáhat. Nečiní to však z vůle ovládat, kdy pomoc je jenom přestrojenou závistí…“

U některých starých lidí jsem vypozoroval nádhernou věc: to, čemu přikládali v životě veliký význam, se najednou ukázalo jako nedůležité, a naopak to, co považovali za bezvýznamné, na co neměli čas, dokázali přehodnotit. Této schopnosti se říká moudrost stáří. Naopak pokud toto starý člověk nedokáže, stává se nesnesitelným, nebo řečeno jazykem archetypů, stává se temným starcem.

Pavel Říčan v knize Cesta životem píše, že „stáří je tvrdou zkouškou, ve které neobstojí životní nepravda, neupřímnost k sobě i k jiným, neobstojí ani celoživotní úsilí o vyniknutí a tím méně celoživotní boj o vládu nad druhými.“

Není tajemstvím, že ve stáří se často mění osobnost. Říčan píše, že člověk se někdy stává karikaturou sebe samého a začnou se projevovat nepěkné vlastnosti a sklony, které se v mládí a středním věku dařilo tlumit. Proto je úžasné, pokud se starý člověk, někdy i s pomocí okolí, naučí laskavě zacházet s mezemi svých možností.

Když toto čtu, nějak více mi je smutno a trapně zároveň, když vidím, co se odehrává na Hradě.

Když jsem byl malý, někdy jsem se starým lidem smál a vzpomínám si, že mi za to táta dal pár facek. Pro tento druh humoru absolutně neměl pochopení. Ano, bylo to dětsky zlé a facku jsem si zasloužil. Našemu prezidentovi bychom se smát neměli, protože je neuctivé dělat si legraci ze starých lidí. Jenže zároveň by staří lidé měli někdy mít někoho, kdo jim laskavě sdělí, že prostě už jsou na některé věci… staří a že je třeba žehnat, předávat moudrost, a ne intrikovat a šířit okolo sebe nenávist a strach.

Toto je běh života. A kdo tento běh nerespektuje, škodí sobě i svému okolí. A čím si stojí výše, tím více může škodit. Zároveň čím méně dotyčný realitu stáří s jeho omezeními respektuje, tím je vše jaksi trapnější a směšnější.

Závěrem… prosím, až některé výše popsané znaky uvidíte u mě, sdělte mi to. Lidsky, citlivě, ale sdělte. Také stárnu.