Bože můj proč jsi mě opustil a ztráta smyslu hřích

Jedny z posledních slov Pána Ježíše na kříži jsou Bože můj, proč jsi mě opustil. Jednak Ježíš poprvé a naposledy nazve Boha Bohem a nikoli otcem, jednak poprvé a naposledy řekne, že ho Bůh opustil. Porovnejme si Ježíšova slova s posledními slovy jiných mučedníků.

T. Moore před popravou prý odrhnul svůj dlouhý vous a řekl: „Bylo by škoda, aby byl sťat, nikdy nikoho nezradil.“ J. Hus údajně na hranici zpíval. D. Bonhoeffer krátce před smrtí píše: „Netrapte se kvůli mně a nestrachujte se o mě, jen se, prosím, nezapomeňte za mě modlit – jsem si jist, že nezapomenete. Jsem si jist vedením Boží ruky a doufám, že tuto jistotu nikdy neztratím. Nikdy nesmíte pochybovat, že cestou, po níž jsem veden, putuji vesele a s jistotou. Můj dosavadní život až po okraj naplňuje Boží dobrota.“ Známá jsou statečná slova M. Horákové před její popravou „jdu s hlavou vztyčenou“. Proti těmto slovům zní Ježíšovi výkřiky poněkud nedůstojně a zoufale. V čem byl rozdíl? V míře bolesti? V tom asi správná odpověď není.

Ježíš byl totiž na rozdíl od nich a mnohých dalších sám a Bůh byl daleko. V okamžiku, kdy na sebe Ježíš vzal lidský hřích, vzal na sebe i důsledky lidského hříchu a tím je odloučení od Boha. V tom byl důvod hrůzy, kterou Ježíš prožil. Přišel o nejhlubší vztah, který měl. I z naší pozemské existence víme, že peklo je často tam, kde se hroutí vztahy a to platí jak mezi lidmi, tak i mezi člověkem a Bohem. A o tento vztah s Bohem kvůli hříchu člověk přišel a vlastně neustále hledá, jak jej najít a získat zpět. Jak najít Boha.

Jenže slovo hřích se nerado slyší. Vyšlo z módy a to někdy i mezi křesťany. Mluvíme raději o nemoci, o momentální indispozici, o shodě okolností, o ztrátě příčetnosti, o potřebě kompenzace stresu, o špatné rodinné konstelaci a nevím co ještě. Toto vše může být důvodem selhání, ale hřích zůstává hříchem. Když se někdy bavím s lidmi o víře, ptám se, proč věří. Odpověď často bývá, pomáhá mi to, Bůh mne miluje, má pro mě pochopení, dává mi smysl života. Slova o tom, že mi Ježíš odpustil hříchy, že jsem prožil pokání, že prožívám pokání, moc častá nejsou. Tak nějak konstatujeme, že všichni chybujeme, což bývá považováno jako vrchol tzv. pokání. Kdosi napsal, že největším hříchem dnešního člověka je ztráta smyslu pro hřích, což vede ke ztrátě smyslu pro pokání, obrácení a nápravu života.

Jenže kde není uznání a vyznání hříchu, tam kříž postrádá smysl. Tam se kříž stává jen prázdným symbolem a Ježíš jakousi happeningovou či muzikálovou postavičkou.

Jedním z problémů některých proudů současného křesťanství je, že se smrsklo do slov, že je príma uvěřit v Pána, který nám dá radost, pokoj, vlastně vše, co chceme, a s kterým navěky budeme trávit věčnost v nebi. Je to pojetí Boha, které popsal teolog H. Richard Niebuhr: „Nerozhněvaný Bůh přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání Krista bez kříže.“ Bůh je jistě milující Otec, jistě mu na nás záleží, jistě nám nabízí věčný život, zároveň ale Bůh se i hněvá a soudí. A právě Boží trest na sebe Ježíš vzal a s ním i odloučení od svého otce. Zároveň až když si toto nejen uvědomíme, ale i prožijeme, kříž a Boží milost nám začne dávat smysl.

O manželství, volném svazku a nejen citovém závazku

Před pár týdny jsem četl rozhovor s jakýmsi duchovním, v kterém se redaktor ptal, jak se slučuje jeho duchovenský stav s tím, že žije se svojí partnerkou ve volném svazku. Už si přesně nepamatuji odpověď, každopádně dotazující se redaktor vyjádřil radost nad tím, že se dotyčný „nedrží církevních dogmat a že jde s dobou“. Tento rozhovor mě přivedl k tomu, že se jako kazatel chci zamyslet nad těmi, které jsem oddával a proč jsem přesvědčen, že manželství a s ním spojený závazek je sice těžký úkol, zároveň však stále ten nejlepší. Pan redaktor by ale ze mě moc radost neměl, asi bych v jeho očích nebyl dostatečně kráčející s dobou.

Možná někteří znáte slavnou píseň Simona a Garfungela „I Am A Rock“, kde zpívali, „kdybych nikdy nemiloval, nikdy bych nemusel plakat. Nikoho se nedotýkám a nikdo se nedotýká mě… Jsem skálou, jsem ostrovem… a skála necítí žádnou bolest a ostrov nikdy nepláče.“ Četl jsem myšlenku od amerického psychologa H. Hendina, který jinými slovy popisoval něco podobného. Popisoval strach ze skutečné intimity u dnešních dospívajících, kteří se bojí, že vážný vztah by omezil jejich možnosti.

Hendin dále píše: „Před dvaceti lety byly citový odstup a neschopnost cítit radost považovány za příznaky schizofrenie. V dnešní době jsou lidé přesvědčeni, že citovou angažovaností si říkají o katastrofu, a že naopak citový odstup pro ně znamená nejlepší prostředek, jak přežít.“ Nevím, zda se jedná jen o fenomén poslední doby, ale na tom nakonec nezáleží. Zajisté se ale jedná o fenomén dnešní doby. Prostě trochu se možná vázat, ale zas ne až tak moc a zachovat si určitý odstup a to včetně vztahů.

Rabín Kushner (z jehož myšlenek čerpám podklad i pro tento článek) popisuje svoji zkušenost z jakého předmanželského setkání, které dobře doplňuje to, co popisuji, zároveň to je i moje občasná zkušenost. Kushner popisuje, jednou za ním přišla dvojice, kterou měl oddávat. V jednom okamžiku mu mladý muž řekl: „Rabbi, namítal byste něco proti drobné změně ve svatebním obřadu? Místo abyste nás prohlašoval za manžele tak dlouho, dokud nás smrt nerozdělí, mohl byste to formulovat, že jsme manžely tak dlouho, dokud potrvá naše láska? Mluvili jsme o tom a oba jsme měli pocit, že kdyby se náhodou stalo, že kdybychom se spolu už nemilovali, že není morálně správné, abychom spolu dále setrvávali.“ Kushner na to odpověděl: „Ano, namítal bych proti tomu něco a nic se měnit nebude. Vy i já víme, že existuje taková věc, které se říká rozvod, a vy a já víme, že v této době mnoho manželství netrvá až do smrti jednoho z manželů. Pokud ale vstupujete do manželství s přístupem, kdyby to nevyšlo, můžeme se vždycky rozejít, pokud duševně nevybalíte všechna svá zavazadla, potom vám mohu zaručit, že to zaručeně nebude fungovat. Cením si vaší touhy nebýt pokrytci, ale musíte pochopit, že manželský závazek znamená nejen vzájemnou ochotu spolu spát, ale závazek přijímat frustrace a zklamání, jež nevyhnutelně patří ke dvěma nedokonalým lidským bytostem. Pokud je část z vás angažovaná ve vztahu a část se nachází venku, mimo něj a posuzuje ho, rozhoduje se, zda za to ještě stojí, potom prakticky nemáte šanci.“

Tito mladí lidé zřejmě měli špatné zkušenosti s tím, co okolo sebe viděli a tak si chtěli nechat otevřená zadní vrátka. A ta jsou buď vůbec do manželství nevstupovat a žít jen tak volně, nebo vstupovat, ale jen do doby, kdy se milujeme, kdy jsme spolu v dobrém.

Ještě jednou již citovaný Hendin. Autor přišel se zajímavým nápadem jak změnit pohádku o krásném princi, který políbí žábu a z žáby se stane princezna. Pointa je, že láska mění i ošklivou žábu. Co ale příběh změnit na to, že princezna políbí žabáka a stane se z ní žába! Hendin to interpretuje tak, že citové vydání se je v něčem nebezpečné, riskantní a může nám ublížit. A asi i někdy ublížilo. Jenže pokud si myslíme, že aby byl život podle našich představ, tak se musíme naučit vyhýbat se bolesti, za chvíli nebudeme cítit ani radost, ani lásku, ani naději a staneme se citově mrtvými.

Ve vztahu pak mylně uvěříme tomu, že pokud se nedaří, nejlepším lékem je změna partnera. A aby tato změna nebyla složitá, je lepší se k partnerovi nevázat manželstvím. Jenže chyba někdy bývá v nás. Kusher píše: „Vzhledem k našemu strachu z toho, že budeme zranění nebo zklamaní jsme si vybrali život citové plochosti. Vybudovali jsme si pro sebe emoční podlahu, aby nás nic nezranilo ani nedeprimovalo, a emoční strop, nad který se nemůžeme povznést, protože riziko pádu by bylo příliš velké.“

Jedním z přirovnání vztahu Krista a nás je vztah ženicha a nevěsty, tedy manželství. Jedná se o něco krásného ale i bolestivého a do jisté míry i nepopsatelného, proto to Pavel nazývá tajemstvím. Jedná se o cosi, z čeho se jen tak nedá vyskočit a proto vám nezbývá, než bojovat. A boj někdy bolí a někdy přináší vítězství. Kdo si ale chce ponechat citový odstup, otevřená zadní vrátka, ať se manželství vyhne a žije jen tak volně. Možná – pokud jste křesťané, budete navíc vypadat, že jdete s dobou a nepropadli jste nudným trendům některých úzkoprsých fundamentalistů.

Zároveň jsem rád, že si to byl Kristus, který si od své nevěsty odstup neponechal a nese to s ní v dobrém i ve zlém. A po pravdě když nás křesťany pozoruji, toho zlého je spíše více než méně. A on nás přesto miluje.

Že by byl Ježíš úzkoprsý fundamentalista? To asi ne. Možná spíše vášnivě milující ženich.

Covid - 19 a krize vedení

Nebyli jsme v Čechách zvyklí, aby se nás dotýkaly světové katastrofy. Slova jako terorismus, uprchlická krize, hlad, nedostatek, pandemie, války pro Čechy znamenala nepříjemné informace, ale nic víc. Někteří si dokonce gratulovali k naší holubiččí povaze, díky které se tady nemlátíme, jiní k tomu, jakou výhodu má naše švejkovská povaha, která problémům čelí příslovečným humorem. To, jak jsme skvělí a jedineční se nakonec potvrdilo ve sloganu „best in covid“. První dny a měsíce pandemie optimistům potvrdili, „že prostě jsme nejlepší“. Náš premiér se pasoval do role špičkového krizového manažera, který po světě rozdával rozumy jak zvládnout covid a kterého by nám mnozí mohli závidět.

 Když na konci léta přišlo od mnohých odborníků i od tehdejšího ministra zdravotnictví varování, že se pandemie vrací, že je třeba nasadit opět roušky, vrchní krizový manažer a premiér v jedné osobě tato varování odmítl a následky na sebe nedaly dlouho čekat. Po pár měsících je všechno jinak a jako národ jsme v situaci, na kterou nejsme absolutně zvyklí. Najednou se katastrofa týká i nás a to dokonce nejvíce na světě. Už to nejsou „ti druzí“, ale my! Jakkoli mnoho lidí v naší zemi prožívalo svoje osobní dramata, jako národ tuto situaci neznáme a dlouho jsme jí nezažili.

V těchto a podobných situacích více než kdy jindy vyniká, kdo je ve vedení. Z dějin ale i ze současnosti jsou známé slavné proslovy k národům, ve kterých velcí lídři dávali naději a šli příkladem. G. L. Flynn, generálporučík Námořní pěchoty USA napsal: „Pravou cenou vedení je ochota klást potřeby ostatních nad své vlastní. Velkým vůdcům opravdu záleží na těch, které mají tu čest vést, a chápou, že skutečnou cenou privilegia vést je potlačení vlastních zájmů“. Sami si odpovězte, zda toto lze povědět o vedení naší země…

 Problém naší země totiž není jen problém s virem, možná stejný problém je s vedením. Vedoucí mohou chybovat a lidé jim jsou ochotni leccos prominout, pokud vidí příklad, zájem, ochotu k oběti, pokud slyší slova, která sjednocují a dávají naději. Naše země toto vedení postrádá a v době pandemické krize tato realita vyvstává velmi zřetelně. Jenže řečeno s knihou Přísloví „kde není vedení, rozptýlen bývá lid“. Souběh papalášství, chaotických, nelogických a nejasných rozhodnutí, podivných zakázek od ještě podivnějších firem, pohrdání skutečnými odborníky, chřadnoucí a podivnými individui obklopený prezident, na sebe strhávající pozornost premiér...

Toto vše a mnohé další v mnohých lidech budí nejen pocit marnosti, ale i strach a nedůvěru co bude dál. Slovy Přísloví tato realita „rozptyluje lid“. Pokud je slabé, arogantní či zkorumpované vedení, společnost se rozpadá, „rozptyluje“ na malé jednotky, které bojují o přežití. Došli jsme do stavu, kdy lidé nevěří vedoucím a vedoucí nevěří lidem a to není dobré.

 Zároveň ale ani tato realita neomlouvá nezodpovědné chování některých lidí. Stále totiž platí individuální etika, kterou vidíme v Písmu a která vede každého jednotlivce k zodpovědnosti za to, co koná nezávisle na "těch nahoře".

 Jsme před velmi náročnými třemi týdny, kdy část národa půjde do izolace, ale průmysl pojede dál. Skutečně nelze zavřít průmysl? Nevím, ale pokud jsou pracoviště jedním ze dvou hlavních zdrojů nákazy a pokud průmysl skutečně nelze uzavřít, pak proč plošné testování ve firmách má být od března jen dobrovolné a to až do doby, kdy stát zajistí dostatek testovacích sad? Souhlasím s tím, že „teď musíme vydržet“, jenže podobných otázek a nejasností je mnohem více… a kde není důvěra v pevný charakter vedoucích, tam snadno vznikají domněnky o průmyslových lobby atd.

Nechci se vézt na vlně laciné kritiky, nechci tvrdit, že za všechno mohou „ti nahoře“ a v rámci svých možností a vlivu budu dělat všechno pro zmírnění pandemie. Zároveň se chci modlit za to, aby se Pán Bůh smiloval nad naší zemí a aby dal, aby se do jejího čela dostali lidé moudří, kteří ctí Jeho zákony. A aby, řečeno s Marií, „Bůh prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil“. Nebudu jmenovat, koho má Pán Bůh svrhnout, protože jen Bůh vidí do srdce lidí a to mě nakonec osvobozuje…