Církev
se dělila vždy. Když pročítáme Nový zákon, pak hlavní důvody nesvárů bylo
falešné učení a silní jednotlivci. Dnes bychom je možná pojmenovali jako draci
s dobrými úmysly.
Covid
přináší další nebezpečný fenomén a to rozdělení kvůli interpretaci událostí
okolo nás. Je normální, že na různé politické či etické oblasti máme jiný
názor. Jenže naše doba z těchto otázek dělá otázky bytí a nebytí. Když to
přeneseme do křesťanského spektra, pak otázky víry či nevěry.
V
těchto dnech si pročítám Janovy epištoly a Jan v některých pasážích neváhá
napsat, že existují oblasti nauky nebo života, které ukazují, zda někdo je či
není následovník Krista. Např. kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Nebo kdo
nenávidí bratra, nepoznal Boha. Jeden příklad se týká učení, druhý etiky. Nejen
Jan, ale pokud je mi známo ani nikdo jiný z pisatelů Nového zákona nepíše, že
ten, kdo (ne)souhlasí s politickým systémem, je dobrý nebo špatný následovník
Krista. Tím nechci tvrdit, že bychom měli jako křesťané být apolitičtí. Chci
ukázat na sílící fenomén, který má potenciál rozdělit jak sbory, tak křesťany.
Na potenciál, který se posunuje od „nesouhlasím, že to či ono vidíš jinak“ k
„jak můžeš jak křesťan to či ono vidět jinak než já“ až k „protože na to máš
tento názor, zřejmě nejsi křesťan (nebo jsi, ale nechci s tebou nic mít)“.
Abych
byl ale konkrétní. Může křesťan volit nebo dokonce být v KSČM? ANO? Pro mnoho
lidí je to těžko pochopitelné a nejde to dohromady s vírou. Jak může křesťan
volit stranu hlásící se ke komunismu nebo stranu vedenou oligarchou, za kterým
jde jeden skandál za druhým? Ale z druhé strany spektra se lidé ptají, jak
můžete jako křesťané volit Piráty? Lidé Pro? Třeba kvůli jejich názoru na
potraty? Na jednopohlavní sňatky? Neřeším nyní koho volit, nekomentuji to!
Dostali jsme se do situace, kdy jako křesťané máme s apoštolem Janem jasno, že
je třeba „milovat bratra“. Nebo „vyznávat, že Ježíš přišel v těle“. Nechápeme
ale, jak bratr či sestra může být křesťan s tou či onou politickou preferencí.
Ale
nejedná se jen o politiku. Radikálně (záměrně dávám slovo radikálně) se liší
náš pohled na očkování, covid, EU, uprchlíky atd. Na tom by nebylo nic divného,
kdyby se tyto odlišnosti nehrotily do rozměrů „pokud jsi křesťan, pak prostě
nemůžeš mít takovýto pohled…atd.“ Navíc jen málokdo je schopný nebo ochotný
naslouchat hlasu z druhé části spektra. Čtenář Respektu či Hospodářských Novin
asi nebude číst nebo brát vážně Parlamentní listy či Aeronet. A stejné platí
opačně. Ať chceme nebo ne, nějak nás věci veřejné (nemyslím politickou stranu)
zaměstnávají. Zároveň je třeba, abychom se jimi jako věřící nenechali
rozeštvat.
Asi
některým hlava nebere, že vám váš bratr či sestra přepošle článek o tom, že za
vakcínami stojí snaha vyhladit populaci našeho světa. Ale je to tak. Jiným
hlava nebere, že křesťan volí stranu, která podporuje jednopohlavní sňatky, ale
je to tak. Někomu hlava nebere, že si křesťan zadává s oligarchou, který dle
názoru mnohých likviduje tuto zemi, ale je to tak. Někomu hlava nebere, že
křesťan podporuje EU s jejími liberálními postoji, ale je to tak. Posunuli jsme
se od „hlava mi nebere, jak můžeš“, k „nemůžeš být křesťan“. Amerika si to
zažívá okolo prezidentských voleb, mi si to zažíváme v jiném vydání.
To
co popisuji, může mít na církev devastující vliv a to ze dvou důvodů. Jednak
hrozí rozdělení a jednak se sbory stanou uzavřenou sociální bublinou, která,
byť nechtěně, mezi sebe nepustí příznivce té které jiné bubliny, nebo skupiny.
Jedni
se na druhé dívají jako na ty, kteří vidí vše černobíle a nechápou současný
svět, druzí pak vidí namyšlené narcisy a nezodpovědné liberály. Ano i tací se
na obou dvou stranách spektra najdou, ale pozor na paušalizace.
Svět
se hrotí a současná situace spolu se zmenšující možností spolu komunikovat tomu
vůbec nepomáhá. Pro naše sbory a církve to znamená výzvu nenechat se rozeštvat.
Myslím, že to vůbec nebude snadné…