O žraní, identitě a trochu i výchově

Hladový lišák viděl nádherné hrozny visící z úponků révy, ta se však pnula po velmi vysoké mříži. Snažil se na ně všemožně dosáhnout a skákal, jak nejvýše jen dokázal. Ale všechna jeho snaha byla marná, na hrozny nedosáhl. Nakonec to vzdal a s předstíraným nezájmem důstojně odcházel z vinice se slovy: „Myslel jsem, že ty hrozny už uzrály, ale teď vidím, že jsou ještě pěkně kyselé.“ (Ezop, Lišák a hrozny)

Asi není třeba vysvětlovat, že poučení této známé bajky je v reakci lišáka na jeho neschopnost dosáhnout na hrozny. Místo aby si přiznal, že není schopen vyskočit výše, uchovává si důstojnost pomocí ubohého sebeklamu. Na první čtení je to jasné, jenže když pozoruji některé dnešní trendy přístupu k lidem, pak by možná leckdo lišáka ocenil za pozitivní vnímání sebe sama. V roce 1988 přišel C. Steele, psycholog ze Stanfordovy university s tzv. teorií sebeutvrzení, na kterou později navázali jeho studenti D. Sherman a G. Cohen: „Teorie tvrdí, že nejdůležitějším cílem sebevědomí člověka je uchovat si dojem své morální a adaptivní přiměřenosti. Je-li tento obraz vlastní integrity ohrožen, reaguje člověk snahou o obnovení těchto hodnot.“ 

Lišák v bajce se nebyl schopen adaptovat na výšku hroznů a jeho reakcí byl sebeklam. Náš problém je někdy v tom, že naše postoje se podobají lišákovým, vytváříme si falešné představy o sobě samých a to nás vzdaluje od reality skutečného světa. Sociolog Zimbardo to komentuje slovy, „dáváme přednost známému před pravdivým“. K tomu napomáhá naše politicky korektní kultura, která dusí, slovy Zimbarda, jakoukoli kritickou analýzu. Tak jako se vyhýbáme pojmenovávání reality, vyhýbáme se realitě i v chápání toho, co se děje kolem nás. Zimbardo tento fenomén komentuje v souvislosti s mladu generací a s výchovou. Problém západní kultury je, že představuje často matoucí a hloupou „realitu“ plnou zkreslených ideálů.

Když jsem kdysi ležel v nemocnici se záchvatem, mimo různé kapačky mi pomohl „politicky nekorektní“ pan docent a doktor v jednom, který pronesl památnou větu: Jo pane Novák, holt nesmíte jíst jako čuně. Dá se to jistě povědět citlivěji, ale jídlo byl jeden z mých problémů, který způsobil nemoc a to i přes pravidelný sportovní tréning. Jako čuňata ale nemají jíst ani sportovci… Jíte-li, slovy pana docenta, jako čuňata, nečeká vás/nás a naše těla nic hezkého a to jak uvnitř tak i vně. Ano, zjednodušuji, ale podívat se pravdě do očí není příjemné, ale může to být osvobozující. Pro mě jsou nepříjemné, ale osvobozující každé závody. S časem okolo 43 minut na 10 km jste na dobrých závodech fakt jen pouhý průměr i padesáti čtyřech letech. Ale to bych někde v lese nezjistil. Ano, napsal jsem pár knížek, ale spisovatel skutečně nejsem. Ale to bych nezjistil, kdybych nečetl skutečné mistry. A stejné platí o stovkách jiných oblastí. Jak osvobozující… ale někdy nepříjemné, jakkoli naše FB profily mohou tvrdit cosi o naší jedinečnosti.

Stejně tak je velkou výzvou výchovy nastavovat reálné zrcadlo svým dětem/svěřencům a dokázat se pohybovat uprostřed mezi extrémy, kdy na jednom konci je něco ve smyslu „jsi nula a nulou vždycky budeš“ a na druhém pak „jsi úžasný a vždy dosáhneš, čeho chceš“. Dříve či později je musíme předhodit někdy tvrdé realitě okolo nich. Známý vývojový psycholog R. Erikson viděl identitu jako kombinaci podvědomí a způsobu, jaký se naše ego vypořádává s okolním světem. Dospívající je dle Eriksona nejdůležitějším obdobím pro upevňování identity. Píše, že jednou z hlubokých nepravd je, že vysoká sebeúcta se automaticky projevuje v podobě úspěchů ve skutečném světě. Pokud si tento pohled na svět člověk vytvoří, hledá útočistě v paralelním světě, což může být obrazovka monitoru, alkohol, drogy, v křesťanském kontextu to může být únik před realitou do církevní bubliny (čímž vůbec netvrdím, že kdo se pohybuje nebo pracuje v nebo pro církev, uniká nutně před světem).

Asi každý jednou narazí a nikoli úspěch, ale až pád a krize a především vyrovnání se s obojím má potenciál vystavět silné ego (anebo ho někdy i definitivně pohřbít). Jenže proto se bojíme překračovat své komfortní zóny a proto od nich někdy odrazujeme i své děti. Jenže od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat. Pro vychovatele, pedagogy, rodiče, kteří s mládeží pracují, to znamená, vystavovat mladé novým výzvám a neznámým věcem. Zároveň se nebát jim dávat hranice, jakési „posvátné ne“. 

Americký psycholog L. Sax napsal, že dospívání je doba, kdy mladí mají nacházet nejen své schopnosti, ale i své limity. Pokračuje slovy, že v našem světě se většina bude muset smířit s tím, že nejsme o nic zvláštnější a výjimečnější, než kdokoli jiný. Být dospělý znamená si to přiznat.  Nemyslím si, že se jedná o rezignaci na ideály, ale jen o přijetí reality. Až od ní se někam můžeme pohnout. Jinak zůstaneme v zajetí sebeklamu. Lišák v bajce měl sice vysoké ego, ale stejně bych jeho cestou jít nechtěl.

Podobných lišáků jsem v životě a v církvi pár potkal a vlastně mi strašně pomohli a pomáhají. Učil jsem se i takové lišáky mít rád. Navzdory tomu, že jim to moc neskáče a že se dokáží skvěle prezentovat… jen mě štvalo, že vysedávali v kdejakém boardu a výboru. Ale tak to asi v životě chodí a je to i naše vina, že jsme je nedokázali včas típnout. Tak alespoň pracujme se sebou a svými svěřenci. Je lepší buď dobře skákat, nebo si prostě přiznat, že… jsem jedl jak čuně a něco se sebou musím dělat.

O nebezpečí zneužití moci v církvi a náboženských skupinách

Jedná se o poznámky k přednášce o nebezpečí zneužití moci v církvi, která byla vlivem pandemie COVID-19 zrušena. Nebude se jednat o příliš povzbudivé čtení, někdy ale pohled do zrcadla může lecčemu pomoci. Jiná věc je, že v poslední době jsme často konfrontováni s realitou sexuálního zneužívání a to především z některých kruhů katolické církve, což nepochybně se zneužitím moci souvisí. Zneužití moci a duchovního vlivu se ale pochopitelně děje a hrozí nejen v katolickém prostředí.
Každá církev má stejně jako jiné skupiny jakousi hierarchii. Rozdíl je v tom, že některé sbory mají vedení (např. starší), které si dosazuje stávající pastor/kazatel/duchovní, dále pak pastory/kněze/duchovní, které dosazuje vedení církve a někdy i vedení církve, které dosazuje nadnárodní vedení té které církve/denominace. V tomto systému se nepraktikuje vedení skrze volbu, tak jak to známe v běžných demokratických systémech. Autorita nebo autority jsou dosazeny s vírou, že ti, kteří jsou v hierarchii nahoře a tedy vedou, mají dostatek moudrosti k tomu, aby na exponované posty nedosazovali své kamarády. V tomto některé protestantské církve připomínají katolické zřízení, kde pokud je mi známo, farníci nemají vliv na to, jaký na jejich faru přijde kněz, stejně tak kněží nevolí své představené, biskupy, kteří jsou dosazováni shora.

Příkladem církevního zřízení „shora“ může být následující názor: Věří se obecně, že jako byl Kristus poddán Otci a žena muži, má být člen sboru poddán pastorovi a pastor biskupovi. Systém autorit striktně odmítá rovnostářství a vidí církev jako strukturu poddanosti a odpovědnosti na principu podřízený a nadřízený. Demokracie se, na rozdíl od teokracie, odmítá jako systém založený na vzpouře proti Bohu, který vzešel z Velké francouzské revoluce. Proto se z principu nepraktikuje volba autorit prostými členy, ani autorita není zodpovědná členům církve. Samotná budoucí autorita je kooptována z pozice stávajících autorit, obvykle na základě zjevení, a také vyšší autoritě je pak zodpovědná.

Církev kde působím, je oproti výše citovanému systému postavena na systému, který kopíruje systém známý v politice jako systém brzd a protivah (check and balances), který je dobře znám od dob Charlese Louise Montesquieu. Zjednodušeně: Každé rozhodnutí jedné autority může být nějakým způsobem korigováno i zrušeno jinou autoritou. Zároveň každá klíčová autorita je demokraticky zvolená. Kazatel je součástí voleného staršovstva a má jen jeden hlas. Na sbor může být pouze zvolen, nikoli dosazen vedením církve. Staršovstvo nemůže udělat klíčové rozhodnutí bez schválení členským shromážděním. Předseda Rady CB je volen, není možné, aby ho jeho předchůdce jmenoval, stejně tak je volena celá Rada CB a ta podléhá konferenci. Důvodem těchto procesů je mj. i práce s mocí a snaha moc vybalancovat a neustále vybalancovávat.
Vidíme zde dva systémy. Asi vám doposud chyběl „ten správný biblický model“. Problém je, že zas až tak moc ohledně církevního zřízení toho v Bibli nenajdeme a i to, co v Bibli ohledně zřízení je, pro nás není stejně závazné jako např. etické pasáže. Ať je ale model církevního zřízení jakýkoli, shodneme se na tom, že k výkonu funkce je jistá dávka moci potřeba. Otázka je, jak jí nezneužít ale naopak moudře využívat. Aby nedocházelo k jejímu zneužití, pokusil jsem se ukázat na několik nebezpečí zneužití moci.

V některých náboženských skupinách a církvích panuje názor, že představený je určitým zástupcem Boha na zemi. Z toho pak plyne, že skrze něj mluví Bůh, což mu dává velikou autoritu, z které je jen blízko k pocitu, že neuposlechnutí autority duchovního je totožné s neuposlechnutím autority Boží. K obhájení tohoto názoru lze najít i dost biblických textů, které, jsou-li vykládány mimo kontext, stávají se nebezpečnou zbraní. Z pohledu zdola je blízko k pocitu, že můj vedoucí, pastor, kněz, starší je Bohem ustavenou autoritou a tudíž ho musím téměř na slovo poslouchat. Když se k tomuto pocitu přiřadí formulka z úst vedoucího typu, „Bůh mi o tobě řekl“, je na zaděláno na pořádný průšvih. Autoři podobných výroků totiž zapomínají na malý detail. Bůh je neomylný, my lidé jsme omylní. V tomto prostředí se vytváří obecný pocit, že s autoritou se prostě nediskutuje, autoritě se poddává. Netvrdím, že vedoucí nemůže být povolaný Bohem, že nemá někomu radit, zároveň musí být kontrolovatelný, jeho rozhodnutí musí podléhat jakési širší diskusi a s vedoucím se může či dokonce má diskutovat.

Druhou oblastí zneužití autority je kazatelna. Na jednu stranu jsme z mnoha stran masírování tisícero informacemi, ale stále platí, že slovo má moc. Když je někdo vidět za kazatelnou, autoritu prostě má. Lidé mu naslouchají, hledají u něj inspiraci do života, orientují se podle jeho slov, slovo se pro ně stává kotvou, nechají si radit. Už jen tím, že kazatelna stojí výš než posluchači, že kazatel stojí, kdežto posluchači sedí, kazatel mluví, kdežto posluchači mlčí, může dávat určitý pocit moci a autority. To se dá skvěle využít k oslavě Pána Boha, když se kázající drží slov Písma „já se musím menšit, kdežto on musí růst“, ale dá se to i zneužít a kazatelna se může stát platformou pro vyřizování si účtů a pro posilování moci. Kolikrát v historii zazněla alegorická kázání, skrze které si kázající s někým vyřizoval účty… a kolikrát lidé odcházeli s brekem.

Třetí oblastí je zpověď. Jakmile o druhém člověku víte určité informace, získáváte nad ním moc. Už je to, že vám někdo něco velmi osobního sdělí, ukazuje, že vás respektuje jako autoritu, a že vám vlastně odhaluje kus sebe. Osobní věci se obyčejně jen tak někomu nesdělují, dokonce pokud se stane „jen tak někomu“, považujeme to za určitou poruchu osobnosti. Stejně jako kázání je i zpověď něčím dobrým, moudrým, ale je zneužitelná. Zvláště pokud zpovědník zpovědní tajemství vyžvaní nebo pokud začne vyhrožovat, že něco řekne, pokud ten či onen nebude dělat, to co zpovědník chce. Navíc zpověď se obyčejně netýká jen zpovídaného a celé sítě vztahů, což dotyčnému dává ještě větší moc.

Čtvrtou oblastí je příslušnost ke skupině. Jde o to, že církev resp. jakákoli náboženská skupina neslouží jen jako místo, kde praktikuji svojí víru, ale i jako místo, kde se socializuji, kde zakouším uzdravovací moc vztahů a kde zároveň vstupuji do někdy tenkého přediva vztahů. Problém nastává v okamžiku, kdy dotyčný pocítí, že pokud nebude po vůli duchovnímu nebo jiným autoritám, bude ze společenství vyřazen. Jenže tím se mu do jisté míry zhroutí jeho svět a proto se raději podřídí a dělá to, co by normálně nedělal. Proto lidé zůstávají v sektách ale i některých podivných náboženských skupinách, byť se jedná někdy o bizarní uskupení vedené bizarními vůdci.

Páté nebezpečí je legitimizace moci Biblí. Když chcete, Biblí vysvětlíte vše. To ale nic nevypovídá o Bibli a už vůbec jí to nesnižuje. Jen se může stát, že kdo s ní vládne nikoli nejlépe, ale nejmazaněji, ten si dělá, co chce a ohýbá ji k obrazu svému. Potřebuje jako kázající dvojnásobný plat? Pak platí „starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.“ Nelíbí se vám, když vás nějaký člen sboru napomíná tváří v tvář? Pak platí, „stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků.“ Ohrožují vás ve sboru ženy tím, že mají jiný pohled na některé věci v Písmu než vy? Pak platí „žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností.“ Že je to bizár? Ale ne, jen cituji Písmo…

Neexistující síť, která by pomohla obětem. V některých sborech/farnostech/církvích není v případě zneužití za kým jít, nadřízení kryjí svoje svěřence, dotyční cítí pocit studu a viny, navíc jsou masírováni nesmysly, že si nelze stěžovat na svojí duchovní autoritu, zvláště pokud je kryta jinými vysoce postavenými… K tomu ještě přistupuje zmatek, co vlastně je zneužití a to nemám na mysli jen zneužití sexuální. Konce těchto obětí bývají někdy velmi smutné, téměř vždy se ocitají mimo církev.

Možná si říkáte, proč o tom píšu, proč takto odkopávám církev. Proto, že tyto věci existují a proto, že v církvi do které patřím, je možné o těchto věcech hovořit – jakkoli jsme církví nedokonalou a jakkoli jistě i mezi námi k zneužití moci došlo a dochází. Zároveň aby se věci měnili, aby docházelo k uzdravení, je třeba je pojmenovávat a řešit. Zároveň je třeba si být vědomi, že každý člověk je chybující a to včetně těch, kdo stojí v čele. Proto kolem sebe nutně potřebují druhé, kteří je mohou beze strachu korigovat, stejně tak případné oběti potřebují mít za kým jít.