Vedoucí, církev a křesťanstvo žvanící vs. konající

Jedna z věcí, která mě na současné pandemii fascinuje, je obrovský potenciál mnoha našich lidí, který se projevil a projevuje mnoha iniciativami, které jsou organizovány „zdola“, bez iniciativy politiků, zároveň některými z nich tolik uráženou občanskou společností. Navzdory zadržování testů na začátku krize, několikadennímu odkládání svolání ústředního krizového štábu, lživým výrokům typu „není pravda, že zdravotníci nemají pomůcky. Mají je… Všude respirátory dostali, kdo říká opak, lže“, fatálnímu nedostatku ochranných prostředků pro IZS, tisíce lidí nepropadlo pocitu nesmyslnosti, ani se neuzavřelo doma, ale začali r

ychle organizovat akce na výrobu tisíců roušek, mnozí věnovali látky, rozváželi materiál, na webu existují platformy na podporu potřebných atd. O nasazení mnoha lidí záchranného systému již bylo napsáno hodně a nelze než souhlasit. Prostě je úžasné vidět, k čemu je schopna se část společnosti vzepnout. Jiná věc je, že zřejmě jsme stále ještě na začátku (jakkoli bych se rád mýlil) a uvidí se, co s námi provede, když se krize bude natahovat a jak bude naše společnost resistentní proti různým populistům a stejně tak proti nejrůznějším fake-news, které se budou snažit rozvrátit západní stále ještě demokratickou, byť jistě kulhající, civilizaci. Přiznám se, že toho se bojím stejně jako pandemie.  


Matně si vzpomínám, jak mi moje prateta povídala, že jí její tatínek povídal jí o španělské chřipce. Jako malý kluk jsem její vyprávění zaznamenal pouze jako informaci na úrovni, že někdo měl angínu. Teď bych se jí ptal na mnoho věcí. Jde o to, že pandemie k dějinám lidstva patří. Hodně se připomíná španělská chřipka, která přišla krátce po první světové válce a usmrtila více lidí než vojáků v zákopech, ale v dějinách probíhaly i další epidemie, jako např. mor, které měly na svědomí děsivé počty mrtvých. Jakkoli je současná pandemie hrozná a absolutně ji nechci bagatelizovat, stále je ve srovnání s tím, co zažilo lidstvo kdysi, přijatelná. Zároveň ale oproti dobám minulým jsme sice na jednu stranu civilizací v mnoha směrech vyspělou, na stranu druhou křehkou a to více, než si připouštíme. Jsme totiž zcela závislí na elektřině, výpočetní technice, dodávce potravin, mnoho lidí pracuje ve službách, velká část populace je nahuštěna ve městech, díky technologiím je naše mysl vystavována mnoha zprávám, které působí strach, který má schopnost z lidí dělat snadno manipulovatelnou masu. Proto hrozí nebezpečí nejen z hlediska šíření nemoci, ale i následného kolapsu sociálních struktur velké. Doposud jsme toto věděli teoreticky nebo z katastrofických filmů, nyní se to bytostně týká i nás. 


Právě v těchto dobách snad ještě více než kdy jindy jsou potřeba moudří vedoucí a to na mnoha stupních vedení, kteří dokáží svým slovem, odvahou a příkladem vnášet mezi lidi pokoj, zdravé sebevědomí, jiný úhel pohledu než budou přinášet různí manipulátoři, vedoucí, kteří se dokáží obětovat a překračovat pomyslnou komfortní zónu. Pokud hovořím z křesťanského úhlu pohledu, pak mám na mysli lidi, kteří přináší určitý prorocký pohled do stávajícího dění a to ve smyslu jak pronikavého vhledu do současného dění, tak i pohledu na Ježíše a na evangelium, jako radostné zvěsti o naději. 


Zde bych rád připomněl slova současného papeže, která jsou směrována církvi. Píše o církvi jako o polní nemocnici a o tom, že mu je milejší křesťanství zraněné, ztroskotané, těch, kteří hledají, zkoušejí, tvoří, kteří hledají Boha a pravdu a v těchto zápasech nacházejí jejich životy své naplnění.

Všechny církve v naší zemi se zavřely a s tím se přerušila i jistá fixace na různé akce, nedělní bohoslužby, na různá setkávání se a konference. Někdy jsem slýchával povzdech, že jsme „přeakcovaní“, nyní tedy máme možnost si odpočinout. Možná se ukáže, že některé vlastně byly zbytečné. Zároveň nás současná situace staví před otázku, kdo nebo co je vlastně základem církve. Jistě že Kristus, ale já se ptám, jak je to ve skutečnosti… Až se vrátí život do normálu nebo do částečného normálu a začne možnost se setkávat, možná budou přicházet lidé, se kterými koronakrize zatřásla a to jak existencionálně tak existenčně. Právě pro tyto hledající se může církev stát prostorem, kde nejen zaslechnou, ale i uvidí evangelium. Nebudu klást omšelou otázku, „zda je na tuto situaci církev připravena“, protože na většinu situací se lze těžko připravit. Spíše se chci ptát sebe, zda jsem nejen připraven, ale i ochoten odpovědi přinášet a to slovem i skutkem. 


Od jisté doby mě totiž přestali zajímat žvanilové, kteří snad leccos vědí, ale nekonají a to i proto, že jsem sám již něco vyslechl a přečetl. O to více mě ale přitahují ti, o kterých jsem psal na začátku článku, kteří konají, zkoušejí a to snad i proto, že jsem toho ještě mnoho nevykonal a potřebuji především vidět, abych se inspiroval a zkoušel.


Začínal jsem obdivem k mnoha lidem, kteří se navzdory nepříznivým podmínkám vzepnuli, nevzdali a v rámci toho, co umí, přináší naději. Pokud se tito lidé najdou i v církvi, nemám o ni strach. Dobrá zpráva je, že máme co přinášet. Pokud se v církvi nenajdou, pak pro společnost církev nemá význam.

COVID – 19 a doba, kdy přestalo platit „u nás nikoli“

Doposud jsme se na světové dění dívali z Čech jako na něco, co se nás vlastně až tak moc netýká. V mnohých zemích zakusili teroristické útoky, u nás nikoli. V mnoha zemích došlo k obrovským přírodním katastrofám s následnými ztrátami na životech, u nás nikoli. V mnoha zemích se musí vyrovnávat s přívalem migrantů, u nás nikoli. V mnoha zemích se musí vyrovnávat s militantním islámem, u nás nikoli. V mnoha zemích řeší masovou nezaměstnanost, u nás nikoli. Netvrdím, že v naší zemi nemáme problémy, že si naše země neprošla těžšími obdobími (např. povodně), ale oproti desítkám jiných zemí a desítkám miliónů lidí v těchto zemích donedávna platilo ono „u nás nikoli“.


Uvědomil jsem si to nejen nyní, ale i před pár dny, když jsem na Pražském hradě procházel šaškárnou v podobě ochranných rámů, které mají údajně chránit před teroristy. Kdybychom se skutečně báli teroristů, pak by ochranné rámy byly i na jiných, mnohem exponovanějších místech a vedle nich stáli vojáci se samopaly. Jenže ochranné rámy jsou jen na Hradě a stojí u nich policisté, nikoli po zuby ozbrojení vojáci, protože Česko je bezpečná země a ochranné rámy jsou jen hradní pomstou za akci skupiny Ztohoven. Doposud totiž platilo „u nás nikoli“ a to nyní skončilo.


Mnohým se zdá nemyslitelné, že současná medicína není schopna rychle vyvinout vakcínu, která by nebezpečný virus zničila. Skutečně není nebo alespoň není schopna dostatečně rychle. Prostě nejsme páni světa, nejsme bohové, nemáme to v rukou a dokonce jsme někdy křehčí a zranitelnější, než si jsme schopni a ochotni připustit.


A právě pocit, že něco nemáme pevně v rukou, nesnášíme. Přece existují léky, očkování, pojištění, vitamíny, skoro na každém rohu je v Česku lékárna, máme statistiku a její schopnost předvídat! Takže co divného se to vlastně děje! Na to fakt nejsme zvyklý!!!


Jako křesťané důvěřujeme Pánu Bohu, utěšujeme se slovy Žalmu 91, že k našemu prahu se zhouba nepřiblíží, jenže ono se to čte jinak v zemi, kde doposud platilo „u nás nikoli“ a v zemi, kde to neplatí. Ano, je psáno, že se „nemusíme bát nočního děsu, ani nákazy, jež šíří zhoubu za poledne“, ale COVID – 19 ani jiné pohromy se křesťanům nevyhýbají.


Nikdo z nás neví, jak se virus bude vyvíjet. Jisté ale je, že nastalá situace se nějak bude dotýkat úplně všech. Když jsem zmiňoval Žalm 91, pak v zemích, kde platí „u nás nikoli“, je pokušení nejen tento Žalm interpretovat tak, že pokud věříš, vše skončí happy-endem, tedy tak jak si to my představujeme a chceme. Možná ale pisatel ukazuje ještě na jinou perspektivu. Ona perspektiva je „budu s tebou“ (Ž 91, 15), ať se stane cokoli.


Ano, nemáme to v rukou, dokonce ani v roce 2020 obklopeni technikou, o jaké se předchozím generacím ani nesnilo. Možná je to dobře. Nutí nás to k pokoře a závislosti na Pánu Bohu, k zápasu, abychom uprostřed vědomí, že to nemáme pevně v rukou, zůstávali s Ním.

A na závěr jedna rada. Nezačínejme den čtením zpráv, ale modlitbou a četbou jiných zpráv. Však víte jakých… Pomůže nám to nejen nalézat pokoj, ale i nezblbnout. Nezblbnout z toho, že už více neplatí „u nás nikoli“.

O duchovním doporovázení a mužském přátelství

Když přemýšlím nad tím, co mělo v mém životě největší smysl a užitek, pak je to jistě rodina, ale ohledně služby to není ani předsednictví v RCB, ani kazatelování na P13, ani řada let ve funkci vedoucího pro mládež, ani přednášky na mnoha konferencích, ani stovky článků, ani několik vydaných knih, tedy to, co je vidět, ale to, že jsem mohl kus svého života strávit duchovním doprovázením řady chlapů, z nichž někteří dnes tvoří i jádro sboru, kde působím. Od doby, kdy jsme se s mojí ženou vzali, se skoro každý rok v našem bytě scházeli muži, abychom spolu četli Bibli, modlili se, společně snili a nesli spolu některá břemena. Jsem rád, že tomu je i nyní, byť bych se mohl vymlouvat na to, jak jsem obtěžkán funkcemi nebo zodpovědností. Ve skutečnosti to ale není tak horké… Jiná věc je, že jsem sám mohl několik let zakoušet vedení od několika starších mužů, kteří mě zásadním způsobem formovali. 


Nepíšu to, abych se chlubil, ale proto, že píšu nikoli o tom, co jsem někde četl nebo slyšel, ale čemu věřím a co jsem se snažil dělat, byť někdy špatně a neobratně. 


Abyste byli kazatelé, něco psali, učili na nějaké škole, měli byste mít nějaké vzdělání. K tomu, abyste někoho duchovně doprovázeli, mít teologické vzdělání ale ani jiné vzdělání mít nemusíte. Stejně jako nemusíte mít vzdělání k tomu, abyste byli rodiče. 


Zápas, který mnoho mužů prožívá je popsán u Adama a Abrahama:

Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi? On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“


Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu I vešel k Hagaře a ona otěhotněla.

Co mají příběh Adama a Abrahama stejného?


Oba byli „technicky“ velmi schopní. Adam dokázal pojmenovávat zvěř – což znamená poznávat zvířata a podle toho je pojmenovávat, třídit informace, vytvářet systémy. Abraham byl v podstatě manažer, který organizoval logisticky velmi náročný přesun. Nicméně v oblasti zásadních rozhodnutí, kdy nestačili organizační dovednosti, selhávají a nechávají za sebe rozhodovat svoje ženy. 

Dobře to komentuje L. Crabb v knize Adamovo mlčení:

Od Adama každý muž má sklon mlčet tam, kde by měl mluvit. Muži vyhovují situace, v nichž přesně ví, co má dělat. Jakmile se věci začínají komplikovat a nahánět mu strach, svírá se mu žaludek a snaží se z celé situace vycouvat. Když ho život frustruje nevypočitatelností, zmocňuje se ho zlost. Plný vzteku zapomíná na Boží pravdy a obrací se do sebe. Zahleděn do sebe, ztrácí kontrolu nad během svého života. Výsledky vidíme kolem sebe každý den: neovládaná sexuální vášeň, pasivní manželé a otcové, zlostní muži, kteří chtějí všechny ovládat. Na počátku toho všeho stojí Adam, který mlčel, když měl mluvit. (Adamovo mlčení)


Myslím, že duchovní doprovázení se někdy nedaří proto, že si jako muži nevíme rady, nebo jsme nejistí v oblastech, kde nestačí jen organizační schopnosti. Na několika úrovních jsem byl v církvi nucen být součástí diskuse o GDPR. Bylo neuvěřitelné, jak oproti pastoračním nebo duchovním tématům mužům zasvítila očička a nastala diskuse, které sice nikdo pořádně nerozuměl, ale bylo to něco technického, popsatelného a měřitelného. Takto jako muži někdy fungujeme a zároveň se nám někdy nebo často nechce pouštět se do tajemství, kterým je Bůh. 


Tak jako každý kluk touží po otci a nějakém mužském vzoru, byť to možná neřekne nahlas, tak každý potřebuje někoho, kdo mu pomůže v jeho duchovním růstu, kdo mu bude duchovním otcem, který předává nikoli informace, ale který formuje. Stále dokola mě fascinuje verš, I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium. Překladatelé se perou jak přeložit ono „vychovatelů“. Místo vychovatelů se v různých překladech dočtete i učitelů, vychovatelů, trenérů, strážců, dohlížitelů, pedagogů atd. Mnozí mohou být odborníky na výchovu, tréning, učení a Pavel to nepopírá, nepíše, že jich není třeba, ale pak řekne, že on je otcem a to je něco jiného. Zásadní rozdíl, mezi vychovatelem, trenérem a otcem je hloubka vztahu, nikoli odbornost. A právě vztah bychom měli těm, kterým budeme duchovními otci nabídnout především, jakkoli to neznamená rezignaci na správné informace. Zároveň otec na rozdíl od vychovatele nebo učitele nemusí až tak předat dovednosti, znalosti, návody, ale hodnoty a moudrost v našem případě něco z toho, co jsme přijali od Krista. Problém našeho pojetí křesťanství je někdy v tom, že je zaměřeno jen na informace, ale v doprovázení jde o víc. Dalšími příklady duchovního doprovázení v Písmu jsou např. Mojžíš a Jozue, Eliáš a Elíša, Barnabáš a Jan Marek, Pavel a Timoteus a hlavně Ježíš a učedníci.

L. Crabb hovoří o třech rozměrech otcovství. Ten, kdo komunikuje lze to zvládnout, dále nejsi na to sám, jsem s tebou a nakonec věřím ti. Abych byl konkrétní – přemýšlejte, zda nenastal čas s někým ujít kus jeho duchovní cesty. 


Nejde ale jen o duchovní doprovázení, ale i o mužské přátelství. L. Crabb tento rozměr vztahu mezi muži nazývá muži, kteří sdílejí tajemství. Jde o to, když se muži spolu dokáží bavit nejen o politice, sboru, církvi, novinkách na realitním trhu, ale i o Bohu, o svých zápasech nebo se spolu modlit a vést spolu otevřený rozhovor. Otcové jsou před námi, bratři jdou s námi. 


Jsem vděčný, že mám okolo sebe pár bratrů, se kterými mohu nést určitou část svých břemen. Dočetl jsem se o tzv. sedmi slibech katolických mužů, tak jak to zaznamenal R. Rohr a jeden z těchto slibů je: „Slibuji, že budu utvářet živé vztahy s několika dalšími muži jako základní stavební kámen tajemství církve.“ Zajímavé je, že katolíci v tomto vidí doslova jeden ze základních stavebních kamenů církve. Velmi mě to inspiruje a zcela s tím souhlasím.

Nelze nikomu nařizovat, aby někoho duchovně doprovázel nebo měl nějakého blízkého bratra v Kristu. Spíše bych vás chtěl povzbudit, abyste se touto cestou vydali.

Virová hysterie

Dnes večer jsem neodolal a v rámci večerního výběhu jsem se stavil v Tescu a nevěřil jsem svým očím. Regály byly skutečně poloprázdné! Nad českou kotlinou zavládl strach a panika. Připomíná mi to jeden závod, kdy na startu se lidé strkali, tísnili a nedočkavě čekali na výstřel startovní pistole. Nakonec jeden závodník nevydržel a co myslíte, že se stalo? Myslíte správně – za ním vyrazili všichni ostatní, aniž by vyčkali výstřel startovací pistole. Davová psychóza je mocná čarodějka a hlavně vyřazuje rozum.

Nezranitelnější částí lidského těla je totiž mozek a to platí nejen pro mechanické poškození, ale i pro propagandu.

V posledních hodinách jsme vystaveni apokalyptickým zprávám o tom, co se stanem, až virus dorazí do Čech. Pár dní se lidé drželi, ale došlo k utržení laviny a už to jede. Vykupovat krámy kvůli kolonaviru je iracionální, jenže člověk není až tak racionální tvor, jak si namlouváme.

Zásadním problémem je totiž strach. Osoba, která se bojí, prožívá konflikt mezi strachem a racionalitou. Problém je v tom, že strach bývá silnější bráška rozumu. Nedá se vypnout fakty.

Pokud se člověk upne k již vytvořenému předsudku, posíleného o to, že má základ ve strachu nedokáže tuto fixaci opustit. Tedy vyděšený člověk, který sleduje on-line zprávy a obrázky vykoupených krámů v Itálii, si nemůže najednou pomoci. Jde nakupovat zásoby, vidí ho další, kteří se začnou bát že se na ně již nedostane a lavina strachu je utržena, šílenství začíná. A nepomohou žádná racionální ujištění, že se není třeba bát.

Navíc pokud člověk v tomto stavu slyší fakta, vytváří si jeho mysl náhradní důvody proč setrvat v původním přesvědčení. Tohoto faktu využívají mnozí píáristé při volebních kampaních, kde o pravdu skutečně nejde. Jde především o práci s lidskými emocemi a v poslední době i se strachem.

I když se člověk pokouší nahodit rozum, nastupuje ještě jeden „trik“ a to v tvrzení „není to sice pravda, ale mohla by být“. Tedy jedná se o určitou polopravdu, ale co kdyby… tedy co kdyby vtrhl koronavirus virus do Čech a jak jsem se dnes dočetl, vykosil třetinu národa? Proto vezměme obchody útokem.
Netvrdím, že to, co se odehrává ve světě, je legrace. Že se nic nemůže stát. Zároveň přestává být legrace i počínající nákupní hysterie. Ukazuje, jak snadno manipulovatelný je člověk.