Možná nebezpečí
Síla kultury
Kultura tedy zahrnuje všechno to, s čím se
člověk nerodí, ale
- co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti
- co sám většinou nevytváří, nýbrž přejímá od starších
- co je spíše kolektivním a často anonymním, nastřádaným dílem mnoha generací
- co se udržuje tím, že se o to lidé starají a pečují
- co dané společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných
Antropolog C. Geertz charakterizuje kulturu jako „síť významů“, v nichž a s jejichž pomocí člověk žije, které přijímá od své společnosti a které předává svým dětem. Jedná se o jakýsi kolektivní software společnosti.
V našem přemýšlení je důležité každá církev ale i každý sbor má svoji kulturu. Tady jistý nepsaný způsob komunikace, zvyků, sdílené historie, někdy i zasedacího pořádku, vztahu ke kazateli, vedení, výkladu Písma atd. Čím je sbor starší ale i zavedenější, tím je jeho kultura silnější ale i neprostupnější, což si ale nejvíce uvědomují ti, kdo jsou mimo systém. Pak je velmi těžké, se mezi ty, kdo jsou uvnitř, dostat, byť ti se mohou i snažit, aby takto nepůsobili a vytvářeli otevřené společenství. Problém dostat se dovnitř totiž není v nepřátelském nastavení členů, ale v síti významů, kterým nově příchozí nerozumí.
Síla zvyku
Zvyk je železná košile a argument, že se něco dělalo vždy, je silnější, než si myslíme. Navíc opakování nám dává pocit jistoty a předvídatelnosti. Pokud by každou neděli začínalo shromáždění jinak, asi by nás to časem unavilo. Stejně potřebujeme i určité rituály, které se opakují a které nám dávají pocit jistoty a sounáležitosti. Některé věci děláme prostě proto, že se tak v našem sboru dělali vždy a toto je logicky sinější na sborech zavedených. Toto je v pořádku do chvíle, kdy je třeba něco změnit. Najednou se ukazuje, že posun klavíru, kazatelny, změna lavic „které dělal můj praděda“, za pohodlnější židle, změna nápisu na čelní stěně, je problém a to dokonce takový, že někdy hrozí, že se rozdělí sbor. Důvodem nejistoty je zvyk dávající jistotu, zároveň tyto zvyky nás mohou zcela paralyzovat do stavu, kdy se nehneme dál a kdy to, aby to vyhovovalo lide uvnitř, je nejdůležitější hodnota. Bylo by ale hloupé se této realitě smát, protože se jedná o určité sociologické zákony, které se vztahují i na církev.
Síla zklamání
Většina sborů a ještě více starých sborů má ve své historii zklamání z různých sporů, nedorozumění, tragédií atd. Není možné, abychom se tomu vyhnuli. Někdy je to naše vina, někdy nikoli. Když jsem vizitoval sbory, pak skoro každý má nějaký takovýto příběh. Příběh vykradené modlitebny, rozvodů, utonutí dítěte sboru, sexuálních selhání, zpronevěry peněz, teologických úletů atd. Toto někdy vede k cynismu anebo ke strachu před novými věcmi, protože „to už jsme tady zkoušeli a nešlo to.“ A opravdu to tehdy nešlo… jenže nelze proto usuzovat, že to nepůjde nikdy. Pokud jste ale v zavedeném sboru, není možné, aby vás neminula zklamání, ale ta vás nemají limitovat, abyste nesklouzli do mentality strachu.
Síla gravitace
Asi každý sbor když vznikal, hodně mluvil o evangelizaci a otevřenosti vůči světu. Asi si nikdy neříkal, jsme tu proto, abychom pustili žilou jiným sborům v okolí (přeloženo – abychom lákali křesťany z jiných církví k nám). Novým lidem se přizpůsoboval provoz, kázání, akce jenže toto velmi často postupně vyšumí a sbor se začne zakřivovat do sebe. Hlavní otázkou už není co lidé venku, ale co my? Líbí se to nám? Uspokojuje to nás? Cítíme se tu spokojení? Máme dobré prostředí pro naše děti? Užijeme si naší sborovou dovolenou? Platíme účty za naše akce? Toto všechno jsou legitimní otázky, pokud se ale neztratí další otázky, které se ptají, a co ti, kteří stojí vně? Najednou se totiž snadno stane, že kazatel zjišťuje, že prostě nemá čas na duchovní doprovázení ani na evangelizaci, protože musí naplňovat očekávání sborovníků. Organizuje sborové dny, skupinky, káže, vyučuje, jenže sytí syté… Jinými slovy sbor se postupně zakřivuje do sebe a co je smutné, je, že mu to nevadí. K tomu přirozeně směřují všechny sbor, zároveň s tímto musí vědomě bojovat, jinak této gravitaci neodolají.
Síla tradice
Když se řekne „tradiční sbor“, asi první co se vybaví, je styl hudby, starší věkové složení nedělních bohoslužeb, možná styl kázání… nevím, každý má asociace trochu jiné. Skoro vždy se ale vybaví nějaká vnější forma. „Netradiční sbor“ se v těchto zjednodušujících vzorcích pak vyznačuje mladším složením posluchačů, moderním stylem hudby, používáním současné techniky, možná i větší otevřeností vůči nevěřícímu světu, kterému se podřizuje styl bohoslužeb atd. Jenže to je zjednodušující pohled. Tradice vznikala tak, že se v určité době a situaci určitá forma ukázala jako pomoc při uctívání Boha a při svědectví světu. Byla určitou cestou, která ukazovala (v ideálním případě), ke Kristu. Problém nastal, když se z tradice místo cesty stal cíl a když tradice začala dávat větší jistotu, než ten, na koho měla ukazovat.
Pokud v určité době a kontextu styl oblékání pomohl křesťanům, kteří přišli z velmi pokřiveného prostředí vyjádřit, že se chtějí oddělit od světa, jen dobře. Pokud jim jistý druh hudby a třeba zdvižené ruce nebo jiný liturgický postoj pomohl intenzivněji prožívat Boží přítomnost, opět platí – jen dobře. Jenže toto a mnohé další je jen cesta, nikoli cíl. Jen pomůcka, nikoli smysl. Každá pomůcka většinou časem ztratí svůj význam a je třeba si pokládat otázku, proč to děláme? A někdy je třeba to či ono opustit nebo si naopak význam opět připomenout. Nebezpečí zavedených sborů je, že z tradice udělají cíl, že tradice povýší nad Písmo.
Možné přednosti
Silné a hluboké kořeny
Kořeny dávají stabilitu, vláhu, živiny… tradiční sbor má kořeny v podobě nashromážděné moudrosti, generací, tradice, zkušeností atd. Toto vše může být skvělé, pokud je to používáno správně. Strom s velkými a hlubokými kořeny sice nepřesadíte, ale ani ho jen tak nevykořeníte. Takový strom - sbor se nenechá vyvést z míry jen tak nějakým poryvem větru nebo i falešného učení. Toto nejvíce oceníme, až když se nás něco takového dotkne.
Stabilita
Stabilita souvisí s předchozím bodem. Zavedený sbor jen tak nevychýlí jakýsi nadšenec, nebo „duchovní kutil“, který tzv. dostal „slovo od Pána“, který něco přečetl s tím, že „nyní bude vše jinak“. Většinou jsou na stabilních sborech i stabilní jedinci, kteří již leccos vyslechli, zažili a dokáží leccos posoudit. Pokud stabilita nebrání novým věcem, je vítaná a potřebná. Dává pocit předvídatelnosti, jistoty a je dobrou platformou pro smysluplné a nové kroky. Nesmí se stát cílem, ale východiskem k případným novým krokům. Navíc ani nemůžeme jít dál, pokud se potácíme.
Řád
Bůh je Bohem řádu, nikoli chaosu. Kde je chaos, tam jsou problémy, nejistota, úzkost. Platí úsloví, chraň řád, a řád ochrání tebe. Toto je pravda nejen v životě, ale i ve sboru. Když vzniká sbor, je na začátku jistá míra chaosu. Stejně jako když se něco nového učíme. Proto potřebujeme řád, ale ten je východiskem k další cestě a to je tvořivost, nové projekty a výzvy. Skvělé, když se toto děje i ve sboru. Řád znamená i to, že některé oblasti služby šlapou, jak mají, není třeba se o nich stále dokola bavit. Jenž toto je východisko, základ, předpoklad k dalším krokům.
Silné zdroje
Někdy mají tradiční a zavedené sbory skvělé zdroje, o kterých se novým sborům, může tak akorát zdát. Mám na mysli zázemí v podobě budovy, lidé ze zkušenostmi, rodiny z věřícího prostředí s dobrými návyky, všechny nebo většina generací, často i finance, dobré tradice, stabilita, diakonické smýšlení, pohostinnost, vztah k celé denominaci. Netvrdím, že nové sbory toto nemají, ani že tradiční sbory toto mají automaticky, ale často něco z popsaného mají a pokud to moudře využívají, je to skvělé.
Moudrost
Některé věci nezískáte jinak, než věkem. Moudrost se získává životem, který je reflektován Pánem Bohem. Jako mladý mohu mít dynamiku, sílu, znalosti, vzdělání, ale moudrost je ještě něco jiného. A právě nahromaděná moudrost má předpoklady být na zavedených sborech. Někdy je to moudrost stáří, kdy se jedná o lidi, o kterých je v Písmu napsáno, že i v šedinách ponesou ovoce. Už si nepotřebují nic dokazovat, nepotřebují se štvát, ví, kdo jsou, a kdo nejsou a zároveň mají svobodu žehnat dalším generacím, nevidět v mladých ohrožení, ale požehnání.
Závěr
Je škoda, že tradiční a zavedené sbory někdy nedokáží ze svých předností, které jsem uvedl ve druhé polovině tohoto článku, vytěžit víc a že je příliš ohrožují nebezpečí, která jsem popsal. Dobrá zpráva je, že tomu tak není vždy.
