Staršovstvo a kazatel = ???

V následujících týdnech  měsících mám na několika místech hovořit o „staršovstvu“. Protože moje blogy nečtou je lidé z CB, pak přeloženo do češtiny, staršovstvo rovná se vedení sboru.

Začnu dvěma zkušenostmi. Před rokem mi vyšla knížka „Nebezpečné povolání“ určená mj. i starším, aby alespoň trochu pochopili některé zápasy, které kazatelé vedou. V úvodním věnování je napsáno, že kniha je jakousi omluvou dvěma kazatelům, kteří seděli ve staršovstvu, když jsem tam byl já jako jeden ze starších. Nemyslím si, že bych je nějak dusil, ale někdy mi bylo vše jasné, na vše jsem měl názor, zdálo se mi, že dotyční kazatelé nedělají, co mají, až jsem se nakonec ocitl v jejich pozici a leccos mi došlo. Navíc někdy nyní jednám jako oni.


Druhá zkušenost. Před x lety probíhaly volby do staršovstva nejmenovaného sboru a na kandidátce se ocitl člověk, který měl jen málo zkušeností a z jistých důvodů, které jsem znal jen já, měl na působení ve staršovstvu ještě čas. Asi dva měsíce před volbou dvakrát za sebou moderoval bohoslužby. Mluvení mu šlo dobře, dokázal okouzlit a to se projevilo i při volbě. Nakonec neprošel, ale jen o jeden hlas. Dotyčný, který byl o hlas před ním, byl dříč, modlitebník, jen ho nebylo vidět a málem nebyl zvolen.


Oba příběhy ukazují, jak citlivá je otázka vedení sboru. Jak snadno se do staršovstva může dostat člověk, který škodí nebo který velmi znesnadňuje rozhodovací procesy a zároveň jak snadno se dá narušit chemie mezi kazatelem a staršími. Někdy je na vině staršovstvo, někdy kazatel…

Sám jsem slyšel výpovědi o tom, jak se po setkání staršovstva kazatel vracel doslova s brekem, ale stejné jsem slyšel i od starších, kdy kazatel dal dotyčným takovou sodu, že se z toho sbírali několik dní.  Nedávno jsem četl rozhovor s dnes již bývalým kazatelem, který z odstupu několika let hodnotil svoje mnohaleté působení v kazatelské roli slovy, že pociťoval velikou zodpovědnost a zároveň jen malé pravomoci. Měl pravdu…


Pochopitelně je mnoho staršovstev, kde je skvělá chemie a starší s kazatelem tvoří nejen pracovní tým, ale i přátelský kolektiv, ale někde tomu tak není a kazatel se staršími tvoří pouze pracovní tým. V nejhorším případě pak kazatel a starší zastupují různé sborové frakce, připomínají spíše parlament a to je hodně zlé. V některých systémech si kazatel starší vybírá sám, někde dochází volbě. Asi nemusím psát výhody a slabiny jak jednoho, tak druhého systému.

V následujících řádcích se pokusím popsat pár oblastí, které jsem vypozoroval během svého působení v mezicírkevní službě. Jak moc se to týká mých zkušeností z pochopitelných důvodů, psát nechci (15 let starší, 10 let kazatel). Něco ano, něco nikoli.
  

Stále více vnímám, že vedení sboru je především duchovním bojem. Vím, že někteří jsou na toto slovo alergičtí, ale nenapadá mě nic lepšího. S tím souvisí to, že starší (a pochopitelně kazatel), který se nemodlí za sbor, za staršovstvo do tohoto grémia prostě nepatří. Vím, že se má plánovat, že se má vyhodnocovat, že existuje mnoho dobré literatury týkající se vedení, ale pokud je vedení sboru odkázáno především na tyto zdroje, pak se ptám, proč by ve staršovstvu měli sedět znovuzrození lidé? Je to stejný princip jako s hudbou v církvi. Proč by měli vést chvály a zpěv v církvi věřící lidé, když nástroje, noty a akordy jsou stejné? Protože jak ve vedení církve, tak v hudbě nebo chcete-li chválách, jde ještě o něco víc, než o rozhodovací procesy nebo akordy. Viděl jsem ve staršovstvu lidi, kteří úspěšně vedli firmy, ale sbor je přece jen ještě něco jiného než firma a některé věci jsou jinak.

Pokud se ve vašem společenství starší volí a jste kazatel, pak ne vždy budete mít okolo sebe své nejbližší spolupracovníky ve smyslu vztahů. Tedy na jednu stranu je staršovstvo tým blízkých spolupracovníků, na stranu druhou tomu tak nemusí být po lidské stránce. Z pozice kazatele to není vždy příjemná realita, ale musí se s tím učit žít. Pokud jde jen o jinou chemii nebo nastavení, není to tak vážné, horší je, když to proskakuje do osobních vztahů nebo jistých animozit. Jiná věc je, zda je správné kandidovat do staršovstva, když máte z různých důvodů s kazatelem problém. Jistě ve staršovstvu nemá být jen parta kazatelových přikyvovačů, ale máme-li na sebe alergii, nikam se nepohneme. Právě zde vidíme tenký předěl mezi tím, že jsme pracovní tým, zároveň se dostáváme do tenkého přediva vztahů. Zde lze namítnout, že podobné je to na každém pracovišti. To jistě ano, ale nebývá zvykem, že jen jeden v týmu je na plný úvazek a ostatní nikoli.


Jedna z naprosto klíčových oblastí je oblast důvěry. Jakmile kazatel ztrácí důvěru ke starším, celkem logicky se stahuje do své ulity, z pochopitelných důvodů se odmítá otevírat a někdy se dostává do určité duchovní schizofrenie, kdy hlubší pastorační a vztahové oblasti sboru řeší s lidmi mimo staršovstvo, stejně pak postupuje u rozhodnutí týkajících se klíčových rozhodnutí. Je součástí staršovstva, ale vlastně vnitřně není. Jenže důvěru ke kazateli může ztratit i staršovstvo nebo jeho část a v té chvíli se jen velmi těžko něco prosazuje. Zde stojí za poznámku, že důvěra se ztrácí rychle a dlouho se buduje a dlouhodobě je popisovaný stav neudržitelný.


Je skvělé, když ve staršovstvu funguje otevřená komunikace. Nutno dodat, že ta funguje vždy, pokud nejde o nic zásadního. Jenže až na složitých kauzách, kde se neshodneme, se ukazuje, jak moc jsme jednak skutečně jednotní a jak dokážeme být otevření. Může se jednat o věroučné oblasti, o oblast hudby, o oblasti týkající se napomínání, o věci okolo některých rodinných kauz či rodinných klanů, velmi citlivé bývají otázky okolo financí, etické oblasti atd. Toto vše a mnohé další jsou „nášlapné miny“, na kterých může velmi rychle komunikace uváznout a na dlouhou dobu růžové vztahy zamrznout. Zde je strašně důležité, aby dotyční dokázali překročit svoje ega, což se ne vždy daří.

Kazatelé obyčejně mívají omezenou dobu působení na sboru. Stejný princip by měl platit i pro starší. Po určité době se totiž z přebývání ve staršovstvu stejně jako z jiných funkcích jak v církvi, tak v para-církevních organizacích a asi ve všech organizacích stane diagnóza. Nedá se to nařídit, je to na soudnosti toho kterého člověka, ale po určité době platí „bič a pryč.“ Jsou jistě výjimky, někde není možné nikoho jiného sehnat, ale pokud nenastane mimořádná situace nebo pokud dotyčný starší nemá mimořádné obdarování, je dobré si po čase odpočinout.


Myslím, že by pro kazatele bylo pomocí, kdyby starší případně jiní lidé ve sboru dokázali v nějaké frekvenci dávat kazateli zpětnou vazbu. Jenže… ono to není jen tak a ne každý tzv. bilanční rozhovor umí dělat. Jiná věc je, že ne každý kazatel o bilanční rozhovor nebo zpětnou vazbu stojí. Navíc špatná zpětná vazba může mít smrtící dopad. Jiná věc je, že zpětná vazba částečně souvisí s koučingem a supervizí což je v některých církvích či sborech stále ještě nový trend. Je to jistě dobrá věc, ale jen upozorňuji, že abyste se stali supervizorem, musíte v sekulárním prostředí absolvovat náročné magisterské studium. Stejně tak koučingové dovednosti vyžadují mnoho studia. Tím nechci tvrdit, že zpětnou vazbu nelze dělat bez vzdělání, jen tvrdím, že je to poněkud složitější, než něco ve smyslu „docela dobrý“ nebo „nic moc“.


Starší i kazatel sice mají autoritu danou úřadem, ale existuje i jiná autorita daná tím, jak se chovají, jak se modlí, jak jednají s druhými lidmi, jak jsou věrní ve službě atd. Jedná se o autoritu, kterou vám nedá úřad, ale váš charakter.  Dobré vedení sboru o své autoritě nepotřebuje křičet, protože jím prostě mají „zevnitř“. Pokud se jedná jen o institucionální autoritu, pak běda sboru, jehož taková skupina vede.


Různých pohledů na vedení sboru je řada. Někdy jsem byl svědkem, jak starší vyšilovali z kazatele, někdy kazatel ze starších a mnohokrát toho, kdy se jim vedlo spolu dobře. Jednoduché to ale někdy nebývá, o to důležitější je první zmiňovaný bod. Protože nakonec nevedeme boj proti tělu a krvi ale… však víte dobře jaká je odpověď.

O volné a nevolné výchově

V posledních letech se vyrojila řada výchovných teorií, které jsou založeny na představě, že trest je jakýsi přežitek středověku, proto se dítě trestat nemá. Místo trestu má vychovatel (rodič, učitel, trenér, pedagog) především trpělivě naslouchat a vysvětlovat. Vychovatel v tomto konceptu není vnímán jako autorita, ale především jako rovnocenný partner. Ti, co prošli tzv. klasickou výchovou, by zřejmě dle těchto konceptů měli být více či méně deprivovanými jedinci, protože vyrůstali v době, kdy je rodiče ale i učitelé trestali a to někdy i fyzicky, zvyšovali hlas, moje a starší generace mužů byla na vojně, kde – budete se někteří divit, padaly rozkazy a křičelo se, ještě starší generace zažila válku, výchova byla ještě přísnější a respekt před autoritami větší. 


Respekt byl větší i v církvi. Jako kazatel a předseda RCB jsem pro naše sborovníky včetně jejich dětí „fajn kámoš“. Beru to, nemám rád vynucený respekt, ale o nějaké autoritě v porovnání s dobou minulou nemůže být ani řeč. 


Postoj z výchovy se jak známo přenáší i do vztahu s Pánem Bohem. Bůh je stále více vnímán jako dobrý partner pro diskusi, nebo dokonce rovnocenný partner pro diskusi, je milující, odpouštějící, shovívavý, respektující našem postoje, pochopitelně netrestající atd. Pasáže Bible, které mluví o opaku, se prostě nečtou. Číst dnešním dětem Broučky by pro některé rodiče bylo téměř nebezpečné (pokud jste je s dětmi ještě nečetli, přečtěte si je a pochopíte). 


Vím, že každý přístup v sobě nese nebezpečí extrému a že někdy zastánci různých způsobů výchovy tyto extrémy na druhých vidí až příliš. Zastánci přísnějšího způsobu poukazují na nebezpečí naprosté a bezbřehé volnosti, zastánci volnější výchovy poukazují na brutalitu trestů. Jenže obojí je extrém. 


Jisté je, že pokud jste křesťané, pak v Písmu prostě nemůžete přeskočit pasáže o trestu, o přísné výchově a zároveň o Boží lásce a slitovávání se. Extrémy vznikají tehdy, když něco vynecháváme proto, abychom obhájili svůj názor nebo výchovnou metodu.

Též je jasné, že ti, kdo prošli přísnější výchovou, včetně mojí generace, nejsou generací deprivantů. Ano, měli jsme přísnější výchovu, ale já sám jsem za ní velmi vděčný, protože mi ukázala, že existují hranice, které když překročím, tak přijde trest. V dětství od rodičů, později od učitelů, později od zaměstnavatelů. Klíčové pro mě bylo, aby mě trestající měl rád, a tím jsem si u rodičů, ale i u některých učitelů, trenérů byl jistý. Proto mi bylo jasné, že se jedná o trest, nikoli pomstu. A třeba dodat, že trestá i Pán Bůh. Tím absolutně netvrdím, že když si vyvrknu kotník, tak je to automaticky trest od Pána Boha. Vlastně ani nevím, jak a kdy mě potrestal, ale pasáže o trestu v Bibli jsou. A přesto z Pána Boha nemám hrůzu, protože odpouští. Zároveň není jistou formou trestu i to, když si neseme následky za to, když porušujeme moudré Boží řády?

Jiná věc je přístup k autoritě. Moderní je dětem vše vysvětlit. Líbí se mi to a je to správný přístup. Zároveň pokud naše výchova je odrazem té Boží, pak ne vždy všemu co od nás Pán Bůh chce, rozumíme, a přesto to děláme. Proč? Protože Pán Bůh není „fajn káma“, ale milující otec a autorita. To se nevylučuje. Proto někdy posloucháme, i když nerozumíme a Pán mlčí. Tedy někdy vysvětlujeme a někdy dítě učíme poslechnout, byť (třeba zatím) nerozumí. Ale mělo by rozumět, že tatínek a maminka to s ním myslí dobře a proto poslechne. 


Pročítal jsem portál nevýchovy, abych měl přehled, co dnes letí, nebudu to komentovat, leccos je jistě inspirativní, ale co mě zaujalo, bylo, že hlavní protagonistka v poměrně podrobném představení nikde neuvádí, zda je vdaná. Nepřímo se něco dá odvodit z poznámky, že je „macecha dvou dětí“, ale když autorka podrobně popisuje svoje nesporné pedagogické zkušenosti, čekal bych, že se zmíní o svém muži jako tom, kdo spolu s ní děti vychoval nebo vychovává a kdo její myšlenky uvádí spolu s ní do reality. Proč to píšu. Protože výchova je, je-li to možné, záležitostí tatínka a maminky, kdy každý do ní vnáší cosi jedinečného a specifického. Já už se dostávám na konec doby, kdy jsem děti vychovával, ale zpětně vidím, kolik toho dětem dala manželka a já ji nemohl zastoupit a kolik jsem toho dal já a, snad to nebude znít neskromně, ani ona by mě asi nezastoupila a nebylo to jen ve výrobě luků a vysoce inteligentních soutěžích, jako kdo dál dočůrá… Zároveň i dnes, kdy jsou kluci velcí, se se ženou modlíme, abych je modře vedli, byť už je vše jinak než dříve. Ale stále nerezignujeme na svoji roli vedení, byť jak jsem psal ve zcela jiném modu než dříve. 


To, co dnes mnohým dětem skutečně nechybí, je sebevědomí, asertivita, nakonec jsou k tomu od malička vedeni. Je to patrné zvláště u generace mileniálů ale i u mladších. Je dobře, když člověk zná svojí hodnotu, když má zdravě strukturované ego, ale nesmí se to zaměnit za drzost. Pokud je dítě vedeno k tomu, aby respektovalo jen toho, kdo mu bude schopen vysvětlit svoje požadavky, pak to má svoje limity. Uvědomil jsem si to na jednom táboře, kde několik dětí bylo zvyklých diskutovat proč to či ono nedělat a ráno jim nedávalo smysl vylézt ze stanu na rozcvičku. Na táboře bylo okolo deseti vedoucích a asi šest těchto dětí. Skutečně myslíte, že ke každému z těchto šesti dětí měl přijít vedoucí a vést soukromý rozhovor o smyslu rozcvičky? Nebo že před každou aktivitou měl proběhnout rozbor, proč jsou dobré hry, nemlácení menších dětí, rozcvička… každopádně jsem vedoucím nezáviděl. Prosím aby mi bylo rozuměno. Tímto příkladem ukazuji na nežádoucí extrém, nikoli na nezvratitelnou souvislost mezi určitým stykem výchovy a chováním. 



Někdy se vychovatelé přichází z teorií, že dítě prý nesmí být omezováno, protože to by narušilo struktury jeho ega. Pokud omezováno je, potom jen velmi symbolicky. To co napíšu, se týká výchovy chlapců, ale myslím, že se nemýlím, pokud by se to vztáhlo i na dívky. Nikdy v dějinách se nepředpokládalo, že by v mladém muži či dokonce chlapci byla disciplína a určité hodnoty zvnitřněny. Pokud se očekávalo, že bude mít disciplínu a charakter, musel se jim učit, trénovat a zkoušet je. Samo to obvykle nepřišel. Generace před námi toto věděli, my na to dnes zapomínáme. Pokud chlapec nenarazí na „ne“, nikdy nepůjde do hloubky. Především rodič, stejně tak jako vychovatel musí nejen nastavovat pravidla, ale též je vyžadovat a vymáhat. Nebojme se, že tímto mladí chlapci utrpí újmu na duši. Újmu utrpí, když si nebudou mít koho vážit, protože nebude nikdo, kdo by pravidla nejen nastavil, ale i vymáhal. Navíc od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat.

Jsem rád, že se mnozí zabývají výchovou, patent na úspěch neexistuje a v tom se shodneme asi všichni. Zároveň platí, že až život ukáže. Dnešní děti procházející volnější výchovou nejsou ukázněnější, vyrovnanější a obecně řečeno lepší. Ale ani my jsme nebyli lepší. 


Přesto jako věřící rodiče bychom neměli rezignovat hledat jisté výchovné principy v Bibli. A zde se obávám, že někdy více než Písmo jedou ve výchově různé odnože humanismu. A toho se skutečně obávám…

Brněnská mešita a kolektivní vina

Před pár dny někdo postříkal brněnskou mešitu s varováním, nešiřte Islám, jinak vás zabijeme. Dostal jsem přímou výzvu, abych k tomu napsal pár řádek, proto tak činím. 


Proč je pro některé tento nápis legitimní, pro jiné nepřijatelný, psát nebudu, protože o tom již bylo napsáno dost. Chci na problém ukázat z jiné perspektivy. Nedávno jsem vyslechl přednášku Tomana Broda, který v průběhu druhé světové války byl v červenci roku 1942 se svým o dva roky starším bratrem Hanušem a matkou Olgou deportován do Terezína. Odtud byl za rok a půl transportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Prožil zde stejně jako jiní nepředstavitelné peklo, ale přežil a o svých zkušenostech dal řadu svědectví.

V přednášce, kterou jsem nedávno slyšel (celá je zde https://www.youtube.com/watch?v=gbsMrt3KV7o) Ten, kterému za války vyhladili celu rodinu hovoří o nebezpečí kolektivní viny. Hovoří o tom, že během války v Berlíně žilo kolem 5000 „ponorek“, což byli Židé ukrývající se před Nacismem. Brod doslova říká, že desetitisíce Němců riskovalo svoje životy, aby tito Židé přežili. Na tomto příkladu ukazuje zvrácenost kolektivní viny, kdy po válce bylo „jasné“, že Němci jsou zlí a proto všichni Němci byli hodni odplaty, ale i příklad z Berlína ukazuje, že tomu tak nebylo. Když jsme u války, pak jste možná viděli film Pianista, který stejně jako Tomanův příklad bourá pojetí kolektivní viny. Kladným hrdinou je důstojník Wermachtu… čímž ale film vůbec neobhajuje Nacismus. 

Jak to souvisí s počmáranou mešitou a výhružkami smrtí? Tak, že nelze paušálně o žádné skupině lidí napsat, že je zabijete, byť s některými z nich máte zlé zkušenosti. Neobhajuji Islám, nedělám si iluze, že se v celosvětovém měřítku jedná o mírumilovné náboženství, ale drtivá většina muslimů v naší zemi žádnou škodu nepáchá a nelze je vyhodit ze země na základě kolektivní viny nebo jim vyhrožovat smrtí. 

Pokud dotyční v zemi, která je přijala, škodí a jsou dokonce hrozbou, je správné je vyhostit, což se mnohde neděje a je to chyba. Pokud se dotyční v té které zemi narodili, mají občanství a škodí, nelze je vyhostit, ale je třeba je pacifikovat, v jejich asociální činnosti jim bránit, což se leckde jeví jako stále větší problém, který má hrozivý potenciál. Pokud ale nejsou hrozbou, neškodí, není důvod je vyhazovat a možná právě na nich ukázat, že to jde i jinak. 

Není třeba psát, že pro některé muslimy v řadě zemí je problém akceptovat alespoň elementární normy zemí, kde žijí. Ale v naší zemi tomu tak není a tyto „umírněné“ je třeba akceptovat, nikoli je na základě kolektivní viny vyhazovat nebo jim vyhrožovat zabitím. 


Proč? Protože princip kolektivní viny je nepřijatelný, ať se jedná o kohokoli.