Ježíš z Gottlandu

Pomalu umlká rozjitřená atmosféra okolo pohřbu Karla Gotta. Když jsem se dozvěděl, že bude mít pohřeb v katedrále, říkal jsem si, že to je pro katolickou církev dobrá příležitost citlivě sdělit našemu národu něco o křesťanství a evangeliu. Pohřeb jsem nesledoval, nicméně jsem četl modlitbu pronesenou knězem Czendlikem a popravdě to, co jsem čel, jsem nejdříve považoval za hoax, za snahu dotyčného kněze zdiskreditovat. Nevěřil jsem, že by něco takového kněz veřejně pronesl.

Chápu snahu evangelium kontextualizovat – tedy vykládat Písmo a křesťanství tak, aby mu bylo rozuměno. Jenže kontextualizovat neznamená degradovat. Jako mnoho jiných pastorů jsem měl možnost promlouvat na pohřbech lidí, kteří nebyli vyznávajícími křesťany nebo na pohřbech, kde bylo více nekřesťanů než křesťanů a vím, že se jedná zápas o každé slovo.  

Jistě, že křesťanský farář/kazatel/kněz není od toho, aby při pohřebním proslovu nebo modlitbě vynášel soudy, kdo půjde do nebe a kdo nikoli. Zároveň má možnost sdělit alespoň část evangelia a zároveň nesmí nedegradovat Ježíše nebo Pána Boha na postavičku, která zapadá do linie pohledu na církev á la farář ze Slunce, seno, jahody nebo feldkurát Katz ze Švejka.

S tím ostře kontrastují slova pronesená v národní katedrále, ať dá Bůh Karlovi „tu nejlepší kapelu, aby mohl zástupy Tvých andělů obveselovat svým božským hlasem,“ doporučovat Bohu, aby „zašel na Gottův koncert a ať si s Karlem osladí kávu“… Dokonce srovnávat Gottovo úmrtí se skonem Pána Ježíše a to slovy Czendlika „stejně jako v případě Tvého syna Ježíše, když odcházel, tak i nám nastala tma po celé zemi a slunce se jakoby zatmělo,“ je, nevím, zda přímo rouhání, ale populismus a kýč. Chápu nadsázku, humor, ale toto nebylo ani jedno, ani druhé.

Tisíce a možná milióny lidí dostali obraz přitroublého Pána Boha, který s Karlem popíjí kávu, naslouchá jeho koncertům, a který by měl v nebi nějak kompenzovat temnotu, kterou seslal na tuto zem, když si pana Gotta povolal. Není divu, že tomuto pohledu tisíce ateistických Čechů tleská, takovému pánbíčkovi by se nakonec i dalo věřit, ne?

Jenže se jedná o degradaci Pána Boha. Vím, jak těžké je kázat na pohřbu, kde nejsou křesťané, mnohokrát jsem promlouval k nevěřícímu auditoriu, několikrát jsem měl možnost hovořit v celostátních médiích a znám zápas o volbu slov. Zároveň ale degradovat Pána Boha tak, jak to zaznělo v katedrále, je smutné.

Dle reakcí mnoha lidí Czendlik nepochybně získal další body. Toho „dobráckého altruistu nad námi“ skutečně není třeba brát vážně. Tohle by nám církev měla sdělovat častěji, ne?

Kdysi proběhla diskuse na téma Ježíš z Disneylandu. Autoři vyčítali některým křesťanským kruhům, že Ježíšovo poselství příliš přizpůsobují současné pop-kultuře. To, co zaznělo z úst Czendlikových, byl Ježíš z Gottlandu a popravdě nevím, co je horší.

O lakomství a štědrosti

Váš život budiž prost lakomství; buďte spokojeni s tím, co máte, vždyť Bůh sám řekl: Jistě se tě nezřeknu, jistě tě neopustím.  Žd 13, 5

Lakota je hříchem, který se jen těžko pojmenovává. Všichni nějak tušíme, o co se jedná, zároveň si moc nedokážu představit, že někdo bude ve sboru napomenut kvůli lakotě. Co už je lakota a co ještě lakota není? Na tuto otázku se nelehko odpovídá…

Když přemýšlíme o lakotě, pak zkusme vycházet z jedné z charakteristik naší doby a to je stěžovat si. Stěžujeme si na zdravotní systém, na nedostatek peněz, na korupci, na to, co jsme nezažili, na to co jsme zažili, na EU… Kdo je dnes spokojený, vypadá tak trochu jako exot nebo naivní snílek.

Uvedu ještě jeden příklad, konkrétně fenomén facebooku. Většinou (nikoli vždy) lidé na facebooku vystavují fotky ze svých dovolených, fotky svých dětí, fotky z různých párty a akcí atd.  V zásadě se facebook stává přehlídkou „úspěchů a štěstí". Jenže úspěch a štěstí jedněch vyvolává (někdy) závist a s ní spojený pocit nespokojenosti, že „já to nemám", „já jsem tam nebyl", „toho jsem nedosáhl“ atd. Toto není kritika facebooku, jen chci napsat, že jedním z důsledků tohoto fenoménu může (a také nemusí) být nespokojenost s tím, co (ne)mám, kým (ne)jsem nebo čeho jsem ve srovnání  s druhými (ne)dosáhl a z toho plynoucí závist. Tento pocit ale není jen doprovodným fenoménem facebooku, ale i reklamy. Vlastně je nám sdělováno, že nejsme dost dobří, hezcí, mladí, silní, vzdělaní atd. Nicméně když si to či ono koupím, vystuduji, dopřeji, můj pocit nespokojenosti se změní k dobrému. Racionálně vím, že je tomu jinak, ale emoce bývají silnější než rozum.

Další silné poselství naší doby je nepřiměřený strach z budoucnosti. Bojíme se nemoci, budoucnosti, úrazu, nejistoty atd. Proto se snažíme před nejistou budoucností nějak pojistit a někdy se řídíme heslem „pomoz si a Pán ti pomůže.“

Jakmile ale se nám pod kůži vkrade nespokojenost a strach z budoucnosti, pak všechny zdroje, které nám byly Pánem Bohem darovány, začínáme spotřebovávat pro vlastní potřebu s nadějí, že mít víc, být někým nebo zajistit si budoucnost, odstraní naši nespokojenost nebo strach. Myslím, že někde zde tkví kořeny lakoty.

Jak konkrétně? Každému z nás bylo mnoho darováno. Nikoli všechno, ale mnoho. Abych nebyl nekonkrétní, pokusím se vyjmenovat, co bylo darováno mně. Jsem stále relativně zdravý, mám kde bydlet, mám hodně peněz, protože si mohu dovolit jezdit na dovolenou, protože tento článek píšu na svém počítači, protože si mohu dovolit zaplatit startovné na běžecký závod, mám zaměstnání, mám přátele, rodinu… Zdá se vám to málo? Potom vězte, že drtivá většina světové populace si o podobných věcech může nechat jen snít.

Zároveň ale slyším kolem sebe hlasy, které tvrdí, že mohu vlastnit víc, že nejsem dost dobrý, že potřebuji lepší auto, počítač, úspěšnější děti, že bych se měl lépe zajistit, co se budoucnosti týká, a nevím, co ještě. Nyní mám v zásadě dvě možnosti. Abych měl či byl víc, musím všechny dary v podobě peněz, zdraví, schopností využít pro sebe      a opět jen pro sebe.  Nebo si jsem vědom, že mám mnoho a proto se chci s požehnáním, které zakouším, podělit s dalšími. 

To první se jmenuje lakota, to druhé štědrost.  Lakota je postoj, který se nechce dělit, který vychází z přesvědčení, že vše, co mám je jen či především pro mne, popřípadě pro moje blízké. Oproti tomu štědrost je postoj, který vychází z vděčnosti za to, co mám a kdo jsem a zároveň hledá, s kým by se o to rozdělil. Jinými slovy peníze, zdraví a dostatek je Boží dar, který jsem dostal nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Jedna z oblastí, která mě v Písmu zajímá, je ekonomika Starého zákona. Baví mě promýšlet některé „nudné pasáže“, které se týkají sklizně, desátků, peněz atd. Jeden     z důrazů charakteristických pro starozákonní ekonomiku je, že ten kdo má, by měl vždy pamatovat na toho, kdo nemá.

Tedy pokud sklízíš, neměl bys sklidit vše, ale měl bys něco nechat pro zchudlé, bezdomovce či vdovy. Pokud máš peníze, část jich má jít na Boží věci. Byl ti dán sedmidenní týdenní cyklus, nicméně v jednom z těchto dnů nesmíš kumulovat kapitál. Myslím, že Bůh nás tímto učí velkorysosti  a štědrosti jako opaku lakoty. Jako by nám říkal, buď vděčný za to, co máš, nikoli věčně nespokojený a nervózní, protože nemáš. A nejen to - protože jsi vděčný a spokojený, rozděl se a nenechávej si vše pro sebe. Proč? Protože vše, co máš, je jen dar, nikoli nějaký nárok. A protože ne každému byl určitý dar dán, daruj.

Lakomý člověk se tomuto postoji brání, protože se bojí, že to, co daruje (může se jednat o čas, peníze, nápady atd.), mu bude chybět při dosahování jeho ambicí, cílů či pojišťování si své budoucnosti. Zároveň je lakomý člověk pohlcen sám sebou a svými potřebami. Druzí pro něj existují především tehdy, když je k něčemu potřebuje.

Osobně jsem zažil mnoho požehnání díky lidem, kteří ke mně byli štědří. Dali mi něco z toho, co sami přijali, aniž by něco čekali zpět. Jednalo se o pomoc materiální, časovou a duchovní. Časem mi došlo, že jejich štědrost je Boží mluvou ke mně. Konkrétně v tom, že i já bych měl něco ze svých zdrojů dát dál.

Problém je u mě někdy v tom, že se mi obdarovávat nechce a to z jednoduchého důvodu. Hřích lakoty není vzdálen ani mně. Naučil jsem se v tomto následující věci.    K tomu, abych dokázal darovat a nesyslil vše pro sebe a pro svoji rodinu, potřebuji jistou disciplínu. Ne vždy to funguje tak, že správná rozhodnutí konáme  proto, že naše srdce přetéká touhou. Proto je třeba nečekat na stav, až se mi bude chtít, ale je třeba to či ono prostě udělat. V tomto případě darovat s důvěrou, že Pán Bůh se postará o naše ztráty. Zároveň se mi mnohokrát potvrdila slova Františka s Assisi „neboť dáváním bereme."  Moje zkušenost je, že to takto skutečně funguje.