O hrdinství, víře, době vymknuté z kloubů a dnešním výročí

Vzpomínám si, jak mi moje máma vyprávěla, jak viděla poprvé vidět plakat svoji mámu (moji babičku). Babička šla po ulici a potkala jakousi soudružku, která na ni už zdálky volala. Tak už ji popravili! Psal se datum 27. 6. 1950. Dnes máme jiné soudružky a soudruhy, které justiční vraždu doktorky Horákové popírají a zároveň kteří spolurozhodují o běhu naší země…

O životě M. Horákové se lze leccos solidního dočíst. Protože nechci nosit dříví do lesa, pokusím se ji přiblížit tak, že nechám hovořit především ji samotnou. Snad to bude alespoň pro některé inspirací.

Milada Horáková vystudovala práva na UK, do války pracovala na pražském magistrátě, byla členkou strany národně socialistické. Jejím tématem teoretickým i praktickým byla sociální práce, což odráželo její hluboký soucit a pochopení pro trpící a strádající. V srpnu 1940 byla spolu s manželem zatčena gestapem kvůli svému napojení na odboj a velmi tvrdě vyslýchána. Rozsudek smrti nad ní vynesený byl zmírněn po její vynikající obhajobě na 8 let káznice. Byla vězněna až do roku 1945.

Už při jejím prvním věznění se projevil její nevšední zájem o zmírnění utrpení druhých. Jedna její spoluvězeňkyně vzpomíná, jak se M. Horáková ptala: „Děvčata, nemáte některá z vás kousek mýdla? Vedle mne v cele je zavřená stará žebračka Němkyně. Proč je zavřená, sám Bůh ví… Je stará, nemocná a tak strašlivě špinavá a zavšivená. Zítra chci požádat dozorkyni, aby mi povolila stařenu umýt a vyčesat.“ Nakonec podle svědectví tuto stařenu umyla a oblékla do svých šatů, kterých měla s sebou poskrovnu.

Další příklad – ještě když byla ve vazbě na Pankráci. Jakousi ženu za trest postavili čelem ke zdi na celý den a noc. Nesměla se ani pohnout. MH ubohé ženě šeptala skrz chatrnou zeď své cely modlitby, aby ženě ulehčila její úděl. Jana Feierabendová – další její spoluvězeňkyně o ní napsala: „V těžkých dobách jedině silná morálka dovede potlačit sobectví. Tehdy se poznají silné a pevné charaktery. Takový čistý a pevný charakter měla Dr. Horáková. Nepoznala jsem v životě druhou, tak altruisticky založenou ženu, jakou byla ona, která dovedla pro druhé obětovat všechno, i svůj vlastní život.“

S příchodem míru se M. Horáková vrhla do obnovy poválečného Československa. Byla zvolena do národního shromáždění, angažovala se v mnohých dalších aktivitách, pomáhala navrátilcům z koncentráků a angažovala se ve Svazu osvobozených politických vězňů. Díky svým politickým názorům, se kterými se nijak netajila a díky nimž se stále častěji dostávala do konfliktů s nastupující totalitou, se M. Horáková poměrně rychle dostala na index a bylo otázkou času, kdy bude zatčena a souzena. Byla nabádána, aby emigrovala, ale odmítla to. Nakonec se důvodem jejího zatčení zřejmě staly její cesty po jihočeském kraji za členy své politické strany. Toto bylo vyloženo jako snaha nalézt cesty k úniku z republiky. Byla zatčena, krutým mučením nucena k vynuceným výpovědím a následně souzena jako zaprodankyně Západu, zrazující lid naší republiky, i když to byla ona, která tak často stála na straně chudých. Protože jsem ale na začátku článku slíbil, že nechám hovořit M. Horákovou, začtěme se do toho, co sama prožívala a psala tváří v tvář nelidským podmínkám komunistických vyšetřovatelů a mučíren.

Krátce před popravou píše svému muži: „Můj milý hochu, muži nejdražší ...byl jsi největší láskou mého života – poznala jsem díky Tobě tolik závratných výšin lidského citu, křišťálového jako drahokam, že ta neobyčejná, ta nevšední pozemská láska mezi dvěma lidmi nemohla jinak než nevšedně skončit…“

Jak těžké bylo její loučení se životem, nám poodhalují dopisy (18 stran), napsané v posledních dnech před popravou. Ty dostala do rukou její sestra až po roce 1989. Zde je několik z nich: „Má jediná dceruško Jaruško, Bůh požehnal Tebou můj život… Vedle kouzelné a podivuhodné lásky Tvého táty byla jsi Ty největším darem, kterého se mi dostalo od osudu. Avšak prozřetelnost zamířila můj život tak, že jsem Ti, má dceruško, ani zdaleka nemohla dát to, co má mysl a mé srdce pro Tebe připravilo. Nebyla toho příčinou snad malá láska k Tobě, ta je stejně horoucí a ryzí, jako mají jiné mámy ke svým dětem. Ale já jsem svůj úkol, tady na světě chápala tak, že prospívám Tobě, že se starám, aby život byl lepší, aby se všem dětem dobře žilo. A proto jsem od Tebe často odcházela. Líbám Tvé vlásky, oči a ústa, hladím Tě a chovám ve svém náručí, vždycky budu s Tebou a u Tebe.“ Když se devět hodin před popravou se svou šestnáctiletou dcerou loučila, nesměla ji ani políbit…

Zde jsou slova, která psala svému 81 letému otci: „Táto můj, odpusť mi to, pochop mne, nezatvrď se ke mně! Vždyť jsem tak rostla a bylo ve mně mnoho z Tvých vlastností... Vím, že ve Tvých 81 letech nemělo Tě tohle postihnout. Vím, že já měla stát u Tebe a líbat Tvou ruku, než přijde Tvá chvíle odchodu.“ Její otec se prý celou osudnou nic díval na Pankrác a do konce života již neodložil černou kravatu.

A nakonec poslední slova Dr. M. Horákové: „Moji nejmilejší, ještě několik slov. Jsem úplně klidná a připravená. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné jméno. Neplačte, neteskněte moc, je mi to lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Ptáci se probouzejí, začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou.“

Na rozsudek smrti reagovali žádostmi o milost mnohé světové osobnosti, nicméně K. Gottwald zůstal neoblomný. Dokonce rodině nebyla vydána ani urna s jejím popelem…

Jak jsem psal na začátku, smyslem tohoto blogu není popisovat život Milady Horákové. Spíše jsem chtěl skrze pár výpovědí jejích přátel a dopisů alespoň trochu dát nahlédnout do jejího přemýšlení. Je škoda, že na tyto velikány našich dějin někdy zapomínáme.

Snad i díky společensko-politickému marasmu, kterého jsme nyní svědky, stojí za to vědět, že i takovíto politici jako Dr. Milada Horáková v tomto národě žili a formovali jej. 

Generační prokletí

Učení o generačním prokletí vychází především z textů v Ex 20,5 – 6; 34,6 – 7; Nu 14,18 a Dt 5, 9 – 10 a mají společný jmenovatel ve slovech, „stíhám vinu otců na synech.“

Jinými slovy hříchy rodičů přecházejí na jejich potomky a ty jsou proto pod kletbou, která musí být zlomena a rozvázána. Začtěme se do následujícího exemplárního příběhu: „Vzpomínám na jednu ženu, která se s námi chtěla modlit za relativně běžný problém: byla netrpělivá a snadno se rozhněvala – běžná lidská vlastnost. Chodila pravidelně do kostela, dokonce vyučovala v nedělní škole. Jakmile se však začala modlit, její tvář se změnila v zuřivou masku. A co hůř, tato žena začala mluvit změněným hlasem a vykřikovat na nás urážky. Naštěstí měl někdo ze skupiny dar rozlišování a řekl: „To všechno začalo při černé mši sloužené v Anglii před stovkami let. Tehdy byla její rodina zasvěcena satanovi.“ Jakmile to vyslovil, duch rozhořčeně reagoval: Kdo ti to řekl?“

Autor poté cituje text z Ex 20,5 – 6 a tvrdí, že „pokud někdo z našich předků udělal něco podobného, třeba zasvětil naši rodinu satanovi, zkázonosné následky pokračují dokonce i dál než do čtvrtého pokolení, dokud není kletba zlomena.“ Autor jde dál a tvrdí, že jsou tři hlavní příčiny generačního prokletí.

-      Rodina měla co do činění s okultismem, zvláště pokud jsou v rodokmenu čarodějnice nebo čarodějové.

-      Rodina byla prokleta někým jiným

-      Někdo z rodiny se závažným způsobem podílel na nějakém hříšném jednání. V prvním přikázání Ex 20 je zvláště zmíněna modloslužba.

Údajně mají generační kletby dva účinky. Jednak mohou zablokovat působení Božího požehnání a jednak se na rodinu hrnou četné katastrofy. (MacNutt, F.: Služba osvobozování od zlých duchů)

Jiný autor, John Shuey v článku Potenciální brány démonické invaze píše: „Jak démoni vstoupí do rodiny? Třemi základními způsoby. Zaprvé je to skrze hřích, jako tomu bylo v případě Davida. David nebo některý z jeho předků spáchal sexuální hřích, který otevřel přístup do této rodiny. Zadruhé jsou to prokletí vyřknutá předky. Stejně jako prokletí a nebiblické víra ovlivňuje jednotlivce, může ovlivnit i celé rodiny. Nakonec jsou to přísahy a smlouvy. Možná někdo z našich předků vyslovil nějakou přísahu nebo uzavřel smlouvu, což mohlo otevřít přístup démonů do rodiny. To se děje, když se lidé zúčastní okultních praktik nebo jsou součástí okultní organizace jako třeba Freemasonry. V našich slovech je moc.“

A nakonec uvedu asi nejznámějšího letničního autora D. Prince, který v knize Požehnání nebo prokletí vyber si, píše: „Prokletí byť jednou uvolněno, má tendenci přecházet z generace na generaci, dokud se nestane něco, co zničí jeho následky. Ptej se Ducha svatého, aby ti zjevil, zde ve vaší rodině není generační prokletí, které ovlivňuje vaší rodinu.“ (Prince, D.: Blessing or Curse: You can Choose)

Z těchto pár ukázek vidíme, že autoři a jejich následovníci spojují naše současné hříchy, nemoci ale i životní karamboly s minulostí naší rodiny. Třeba dodat, že ne vždy, ale často ano.

Učení o generačním prokletí v sobě nese jednu naprosto zásadní otázku. Jsme vinni a máme problémy jen kvůli svým vlastním hříchům nebo i kvůli selhání našich „otců“ tedy předků? Může satan sužovat křesťany, když si nevyřešili následky svého generačního prokletí? Souvisí naše problémy např. v podobě opakovaného hříchu, životních karambolů, depresí a úzkostí, různých nemocí, úmrtí v rodině atd. s nevyřešeným generačním prokletím? Máme studovat svoje rodokmeny s cílem generační prokletí zlomit?

Pokud ano, pak zastánci tohoto učení vedou k rozvázání pout, a to tím, že věci z vaší minulosti nebo minulosti vaší rodiny pojmenujete a zlomíte. Zde je ukázka jedné modlitby: „Napište si podrobný seznam všech hříchů vašich rodinných příslušníků do čtvrté generace před vámi. Pokud rodinní příslušníci nadále hřeší i v současnosti, jejich hříchy by měly být vyznávány každý den… Je třeba vyznávat za celou rodinu. Poté, co jste vyznali všechny hříchy ze seznamu, zřekněte se jakýchkoliv nároků satana na váš život ve jménu Ježíše Krista… Pak uctívejte a chvalte Pána… Během dní, které budou následovat, vás Pán uvede do nové svobody.“ Tolik stručně k problematice generačního prokletí.

Každý, kdo se věnuje pastoraci, poradenství nebo terapii, ví, že naše minulost má na naši současnost významný vliv, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Jenže generační prokletí se týká duchovních svázaností, nikoli vlivu okolností či lidí, které nás v minulosti poznamenali. Navíc se týká i generací našich prapředků, tedy těch, kteří na nás přímý vliv neměli.

Pojďme společně hledat odpovědi v Písmu. Jedním z obrovských „vynálezů“ Písma, je individuální etika a z ní plynoucí osobní zodpovědnost. J. Sokol píše, že „nad vrstvou zvykového mravu vzniká nová oblast osobní, individuální morálky, morálky, svobodných, zodpovědných jedinců.“ Uvádí Desatero, které je psáno oproti jiným právním textům nikoli „nebude se“, ale „nebudeš“. Jiný text podporující tuto tezi je např. v Ex 23, 2: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ (Sokol, J.: Člověk a náboženství) Učení o generačním prokletí tento zásadní rozměr Písma, byť nepřímo zpochybňuje, protože tvrdí, že někdo jiný může být zodpovědný za moje selhání. Konkrétně moji předkové. V Dt 24, 16 čteme: „Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.“ Jinými slovy – přesně v duchu výše uvedených textů, každý je zodpovědný za svoje hříchy. Ve stejném duchu píše Ezechiel 18, 1 - 4: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: "Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby?“ Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.“ Ezechiel píše, že syn se nemůže vymlouvat na hříchy svého otce a zároveň zřejmě kritizuje praxi, která tak činila.

Podívejme se, jak reagoval na exil, tedy na jednu z největších pohrom ve svých dějinách Nehemiáš: „Kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči tvé pohotové vidět, abys vyslyšel modlitbu svého služebníka, kterou se před tebou modlím ustavičně dnem i nocí za syny Izraele, tvoje služebníky. Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili; hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, které jsi vydal svému služebníku Mojžíšovi.“ Neh 1,6 – 7 Nehemiáš píše jak o selháních otců, tak ale i své generace. Prorok Daniel pak vyznává hříchy pouze své generace a o otcích nemluví: „Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání! Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů.“ Dan 9, 4 Stále dokola jsme konfrontováni s individuální vinou – přesně v duchu Desatera.

Pohroma v podobě násilného exilu byla nepochybně zapříčiněna i nevěrou Nehemiášových a Danielových předchůdců, stejně jako my někdy neseme důsledky hříchů našich předchůdců, ale oba dva exil kladou za vinu především své generaci a svoji generaci volají k nápravě.

Jak si to dát dohromady s texty „stíhám vinu otců na synech“? Když si tuto pasáž přečteme celou, tak čteme, že Bůh stíhá vinu do třetího a čtvrtého pokolení, ale činí milosrdenství tisícům pokolení, které ho milují a jeho přikázání zachovávají. Třetí a čtvrté pokolení je rozsah generací, které mohou žít pohromadě. Otec, syn, vnuk a pravnuk. Ti všichni jsou v nebezpečí, že budou vinou svého otce nakaženi. (Heller, J.: Výklad Genesis)

Jenže to samé hrozí i dnes, kdy vina a s ní související hřích není něco, co na mě proti mé vůli automaticky „přeskočí“, ale špatný vliv, který na mě moji předci zvláště při společném soužití mají. Postavit na tomto textu teologii o dědičném prokletí nepovažuji za moudré. Zároveň v tomto textu je i ujištění o obrovském Božím milosrdenství, které násobně převyšuje Boží trest. Stejně jako hřích a s ním související vina ani Boží milosrdenství na člověka nepřejde proti jeho vůli. Nemohu požehnání automaticky zdědit, stejně jako nemohu zdědit prokletí, ale musím na požehnání vírou odpovědět a přijmout je. Jistě že je požehnáním vyrůstat v bohabojné rodině, ale nejedná se o automatickou vstupenku k osobní víře. Je prokletím (pokud použijeme toto slovo) vyrůstat v rodině alkoholika, ale automaticky to ze mne nedělá zkrachovalce.

Určitý náznak generačního prokletí zpochybňuje sám Ježíš v J 9,1–3: „Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Učedníci spojují nemoc se slepcovou minulostí, ale Ježíš je rychle vyvádí z omylu.

Několik závěrů:

Nikde v Písmu nevidíme nic, co by podporovalo výčty pohrom, nemocí nebo hříchů, které s rodovým prokletím údajně souvisí. Tvrdit, že někdo má rakovinu, deprese nebo že boural, protože jeho pradědeček se věnoval okultním praktikám, se absolutně neopírá o Boží slovo. Navíc nikde v Bibli nemáme záznam, že by Ježíš nebo apoštolové někoho uzdravili na základě diagnózy jeho rodových kořenů. Stejně tak nás Bible k žádné takové analýze nevybízí.

Tím ale nepopírám, že naše minulost nemůže ovlivňovat naši přítomnost nebo že v okamžiku znovuzrození přestaneme mít problémy a nepovedeme již více nejrůznější zápasy s minulostí související. Jistě že nějak nás naše minulost a naše rodinné kořeny ovlivňují. Jenže pojmenování některých traumat z minulosti nebo pojmenování rodinných zátěží, práce s nimi a stavění je do Božího světla není to samé jako lámání generačního prokletí.

Oběť Pána Ježíše nás dostatečně osvobozuje od následků hříchu a nemusíme se bát, že se nad námi i po obrácení vznáší jakási kletba, kterou, pokud nezlomíme, tak nás ochuzuje o plnohodnotný křesťanský život. Měli bychom být svědky plného Kristova vítězství.

Důraz celého Písma na osobní zodpovědnost nás nemá vést k nezdravému individualismu, ale k osvobození od strachu, že někdo jiný, v tomto případě moji předkové, které někdy ani neznám, mě mohou ovlivňovat tím, že na mě přenesli jakési prokletí.

V Bibli máme příklady vyznávání vin i svých předků – viz uvedená modlitba Daniele. Stejné pak vidíme i v dějinách, např. u Němců zástupně se omlouvajících za viny druhé světové války, u různých snah smířit katolíky a protestanty za způsobená příkoří nebo u snah dát do Božího světla znesvářené rodiny, kdy kořeny hořkosti sahají až k mrtvým předkům. Zde je zástupné vyznávání vin v duchu příkladu Písma.

Nepopírám, že člověk může být vystaven démonickému působení zlých duchů, či kleteb a že cesta z tohoto područí je skrze exorcismus. Jenže se jednak nejedná o věc obvyklou, aplikovatelnou na většinu lidí. Zároveň s těmito oblastmi není radno si zahrávat metodou pokus – omyl. K případnému exorcismu z vlastní zkušenosti doporučuji přítomnost duchovního, věřícího poradce s psychologickým vzděláním, někoho, kdo se exorcismem dlouhodobě zabývá, někoho, kdo je ve vedlejší místnosti a modlí se a jednoho fyzicky silného člověka v případě, že při exorcismu dojde k nekontrolovanému projevu síly u postiženého.

Spíše než rozebírat minulost, snažit se něco vyšťárat, doporučuji křesťany vést k budoucnosti, která je spojena s nadějí. Problém totiž je, že pokud něco budete chtít ve své minulosti najít, pak tak něco vždy najdete. Úplně každý totiž má ve svém rodu něco zlého, a čím déle do minulosti půjdeme, tím je jistější, že tam něco najdeme. Jenže k ničemu takovému nás Písmo nevede. Tím rozhodně netvrdím, abychom svoji minulost zcela ignorovali, ale ani abychom ji nepřeceňovali a hlavně z ní nedělali základní klíč k duchovnímu růstu.

„Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ (J 8,36)

Mariánský sloup, stánky s buřty nebo nic?

V poslední době nejen některé Pražáky rozpaluje jak sluníčko, tak diskuse ohledně obnovy mariánského sloupu. Mnozí na mě směřují dotazy, co si o tom myslím. Mám-li shrnout svůj čistě osobní názor jednou větou, pak se jedná o zbytečnou provokaci, která nevede ke smíření, ale ke zbytečnému vyhloubení příkopů, které se v posledních letech celkem daří zasypávat.

Nechci vršit řádky podporující proč sloup neobnovovat nebo obnovovat. Zkráceně popsáno, jedni tvrdí, že „sloup byl postaven na místě vroucích modliteb Pražanů k Panně Marii, z vděčnosti za její pomoc v bitvě o Staré a Nové Město pražské proti Švédům, po vyplenění Malé Strany a Hradčan v roce 1648 a na poděkování za ukončení třicetileté války 1618 – 1648.“ Proti tomu není co namítat, byť na modlitby  k Marii nevěřím. Ale není zde nic militantního. 

Jenže je tu i druhý pohled: „Ikonografie mariánského sloupu byla diskriminační – nejen samotná socha Marie vyjadřuje porážku protestantů, kteří jsou vyjádřeni drakem pod nohama Marie, ale součástí sousoší byly i čtyři další sochy, kde katoličtí andělé probodávají kacíře.“

Stejné dílo a dvě naprosto jiné interpretace. Je smutné, když např. Jan Hřebejk údajně   i se souhlasem kardinála Duky píše na adresu primátora, který je proti stavbě sloupu, že „rozděluje lidi na ty, kteří mají komunistickou výchovou pevně zakódované nacionalistické a historické resentimenty, a na ty, kteří uvažují racionálně, jsou otevření estetické kráse, hodnotám tolerance a ekumenismu.“ Není to tak. Ti, kdo jsou proti, nejsou žádní komunističtí zpátečníci a mají svoje silné důvody, byť se Hřebejkovi a kardinálu Dukovi nezdají relevantní. 

Možná si někteří Pražáci ještě pamatují na tank stojící na vysokém piedestalu kousek od Anděla, který byl přetřen po roce 1989 na růžovo a následně pak odvezen do šrotu. Pro jedny jeho přetření a následné odvezení do šrotu byl akt barbarství, pro jiné se jednalo o akt osvobození. Jedněm tank symbolizoval komunistické přepisování dějin, druhým pak osvobození. Ti, kdo tank natřeli na růžovo a odstranili, tvrdili, že Prahu neosvobodila Rudá armáda, ale Vlasovci a že se nejednalo o osvobození v pravém slova smyslu, ale jen začátek další poroby, tentokrát rudé. Druzí v tanku viděli symbol osvobození od nacismu.

Jinými slovy umění v sobě nese i symboliku. Každý umělec chce vyjádřit něco více než viditelnou realitu. Zjednodušeně řečeno, chce skrze viditelné ukázat na neviditelné, na určité ideály. Jednou to byl tank, podruhé je to Mariánský sloup, jindy to bude něco jiného. A jak známo ideje dokáží lidi rozpálit. Kdyby se místo Mariánského sloupu jednalo o jiný umělecký artefakt, který by se jen a pouze pokoušel vyobrazit hrdinně se bránící Pražany nebo císaře podepisujícího Vestfálský mír, asi bychom se dnes nehádali, protože by se nejednalo o žádnou symboliku, ale jakousi náhradu fotografie  a ta neurazí... Jenže sloup v sobě symboliku nese a ta je z pohledu jedné strany hodně zraňující. Symboliku protireformace, která v našich zemích byla brutální.

Mám za to, že se zde mimo jiné otevírá i další rozměr diskuse, a to je známý spor        o smysl Českých dějin, který započal TGM, který se při formování republiky pokoušel povznést národ nějakým ideálem. Tento ideál viděl v interpretaci Českých dějin, která by se dala shrnout do slov, že „České národní obrození je pokus pokračovat v díle Husově a smyslem českých dějin je idea náboženská. Naše obrození, o něž sto let usilujeme vědomě, hned ve svých počátcích bylo duchovním bojem proti tlaku protireformačnímu, bylo pokračováním úsilí a idejí reformních, za něž Hus podstoupil mučednickou smrt.“ Proti Masarykovi pochopitelně vystoupili odpůrci, zřejmě nejznámější byl Josef Pekař, který zdůraznil, že „žádnému národu nelze přiznat jeden určitý smysl jeho dějin, že každý národ má tolik smyslů, touhy a snahy, kolika duchovními proměnami průběhem století prochází." (volně podle Kučera J.: Masaryk kontra Pekař, Hošek P.: Je to náš příběh, Pekař J.: O smyslu českých dějin).

I z tohoto velmi stručného představení vidíme, že otázka interpretace našich dějin je nejen složitá, ale i silně emocionálně zabarvená. (Mně osobně je blízká interpretace po linii T. G. Masaryk, E. Rádl, Z. Mahler, E. Kohák a další).

Jako největší problém vidím, že případné vztyčení mariánského sloupu nepovede         k usmíření, jak někteří obhájci sloupu tvrdí, ale o zbytečnou provokaci a aroganci.       A to je škoda. Mám za to, že jsme se ve vzájemném dialogu s katolíky hodně posunuli a vztyčení sloupu bude znamenat několik kroků zpět. I když má být sloup vztyčen bez problematického podstavce (který údajně protireformačními symboly překypuje), stejně v sobě nános protireformace pro některé nese, navíc i jeho umístění vedle popraviště Českých pánů je hodně necitlivé. Jiná věc je, že pokud se podaří protlačit povolení ke stavbě sloupu, zřejmě památkáři budou vyžadovat původní podobu, tedy i s podstavcem. 

Na druhou stranu kdyby na místě odporně kýčovitých stánků s buřty (které ale možná jsou nejpravdivějším symbolem leckteré české duše) něco architektonicky hodnotného stálo, bylo by to fajn. Třeba nějaký symbol, který by byl výsledkem širšího konsenzu a hlavně skutečného smíření.

Křesťané v politice a nedělní Letná

Soudě dle statusů na facebooku mých přátel, z různých rozhovorů a narážek, v neděli na Letné bude více křesťanů než na leckteré křesťanské konferenci. A je to dobře. Na jednu stranu politika nemá být hlavním tématem církve, na stranu druhou žijeme v tomto národě a neseme za něj zodpovědnost. Nicméně to, co se děje, mě v kontextu křesťanství vede ještě k jedné úvaze. 

V posledních měsících na skupince, do které chodím, společně studujeme knihu Evangelium pro všední den od T. Kellera. Hned v první studii autor píše o tématu, se kterým se setkáte i v jeho některých kázáních či knihách.  Rozlišuje mezi falešnými a pravými proroky, kdy falešní proroci mj. vyzývali k tomu, aby se vyvolený lid stáhl ze společnosti (Keller píše z města), aby neztratil svoji identitu. Oproti tomu Bohem povolaní proroci povzbuzují k tomu, aby se Boží lid asimiloval a svoji identitu si uprostřed cizí kultury a Bohu nepřátelské společnosti zachoval. Autor mj. vychází z Jeremiáše 29, 4 – 14, kde Bůh židovským přesídlencům dává pokyny, aby se v Babyloně zabydleli, rozmnožovali, usilovali o pokoj, modlili se za svoje okolí a byli součástí města, nikoli aby z něj utekli (více zde: https://vimeo.com/288593517).

Poslední vývoj událostí aktivuje nemalou skupinu národa k tomu, aby se začala více zajímat o věci veřejné, o svoji „polis“. Stejně tak nemalou část křesťanstva. Jakkoli je správné, že svůj názor dáme najevo třeba už v neděli na Letné, je jasné, že o tom, kdo povede naši zemi, se v našem politickém systému nemůže rozhodnout jinak, než ve volbách. Demonstrace mohou vyvolat politický tlak, aby se konaly předčasné volby, ale nemohou volby nahradit. A dodejme, že je to dobře.

Jak to souvisí s výše popsaným úvodem… Keller poukazuje na některé pasáže Písma, které hovoří o potřebě asimilovat se, stát se požehnáním pro město, ve kterém žijeme, Ježíšovými slovy být ve světě, ale nepatřit mu. Co tato slova znamenají? Jak je aplikovat na současnou situaci?

Stále více lidí si uvědomuje, že porazit tandem Babiš – Zeman nebude snadné a ptají se, zda „povstane nějaká silná osobnost“, která by vedla nějaké nové rozumné a konkurence schopné politické uskupení, nezatížené minulostí. Moje otázka je, zda současná situace není výzvou pro nás křesťany do politiky vstoupit a zároveň se mnohem více za politiky modlit.

Ve sboru, kde působím, máme dva starosty a jednoho pražského zastupitele. Tedy lidi s obrovskou zodpovědností. Ke své/naší hanbě se musím přiznat, že se modlíme za leccos, dokonce máme modlitební místnost, kde jsou na stěně různé přímluvy, ale ani jednou jsme se ve sboru nemodlili za ty, kteří vstoupili do politiky, stejně tak na naší modlitební zdi nevisí přímluvy za ně. Na svých cestách po sborech se jen málokdy setkávám s modlitbami za politiky, a to včetně těch z místního společenství. Stejně tak se příliš často nesetkávám s tím, že bychom v našich kruzích vedli lidi k hledání Boží vůle, zda je Pán Bůh nevolá právě do politiky a vůbec do veřejného prostoru. Spíše máme někdy tendenci starat se o to, „aby prospívaly dušičky.“ A to je chyba.

Alespoň v CB je poměrně dost těch, kteří do politiky vstoupili (jiné církve v tomto ohledu neznám) a to především na lokální úrovni. Dělají skvělou práci, jsou často ve velikých tlacích, ale moc se o tom neví a ani z našich řad nepřichází náležitá podpora.

Vím, že politika není cesta pro každého, zároveň právě nastalá situace může být hozenou rukavicí pro některé, zda se nemají nějak do řízení své polis zapojit jak na místní, tak celostátní úrovni. Naše země zoufale potřebuje, aby se na klíčová místa dostali lidé morální a těch je (pochopitelně nejen) mezi věřícími hodně. Pokud budou slušní lidé mlčet… víte, jak toto pořekadlo končí.

Nechci tento krátký blog končit slovy „modlete se za politiky“, ani „jděte na demonstraci“, ale přemýšlejte, zda nenastal čas, abyste do politiky vstoupili anebo někoho kolem sebe povzbudili, zda by to nezkusil.