Čas od času se vracím ke
knihám R. Rohra a to nejen kvůli jeho hluboké moudrosti, ale i proto, že
v jeho knihách vnímám jakési světlo normálnosti v pohledu na mužskou
spiritualitu a také v pohledu na výchovu kluků. Přiznám se, že když někdy
čtu některé „současné zaručené názory” na to, jak vychovávat děti, potažmo
kluky, nevěřím svým očím a uším.
Jako zásadní problém vidím,
že mnoho chlapců se dlouhou dobu ve výchově setkává jen málo s mužským
elementem. Školky, školy, a pokud jste v církvi tak nedělní besídky jsou
většinou doménou žen. Stejně tak doma jsou chlapci častěji pod vlivem matek a
to nejen kvůli práci, ale i kvůli rozvodům, kdy mnohem častěji s dětmi
zůstává matka. Toto není chyba žen (většina to zvládá velmi dobře), ale jen a
prostě realita. Chybou je, že chlapcům často chybí mužské vzory, se kterými by
se identifikovali a kteří by jim předávali jisté mravní poselství či hodnoty. Chlapci
pak obdivují nikoli vzory, ale idoly.
Proč potřebuje kluk (a
nepochybně i dívka) ve výchově otce? V čem je jeho role nezastupitelná?
Důvodů je jistě mnoho ale ukážeme si alepoň jednu oblast a otázku zároveň. Čím
se vlastně liší mužská láska od ženské? R. Rohr píše o tom, že „mužská láska má
tu povahu, že strukturuje ego. Je to tvrdá láska, ale přece je to láska taková,
jakou muž uznává a ctí – pokud pochopitelně není krutá nebo ponižující. Rohr
dále píše, že mnohé ženy, změkčilí muži a současná humanistická kultura tomu nerozumí.
Jenže pro muže láska nefunguje, je-li rozdávání příliš laciné, rychlé nebo
snadné. Dělá z něho líného manipulátoru, místo silného muže.“
Jako jednu z největších
výchovných herezí nebo nesmyslů vidím myšlenku, že děti není třeba trestat a že
je lepší s nimi o všem diskutovat. Od jistého věku jistě ano, ale… obecně
platí, že každé dítě potřebuje posvátné ne, něco, nebo spíše někoho, koho
respektuje, kdo ho usměrňuje, nastavuje hranice, a kdo mu vytváří mezní
zkušenosti. A toto vždy nastavoval především (i když nikoli pouze) otec nebo
muž. Ukážeme si to na malém příkladu. Rozezlený pětiletý Jeníček třískne sousedovic
Mařenku nebo mamince vychrstne do obličeje vodu, která mu nechutná a místo
trestu, přichází dlouhé vysvětlování, že to se přece nedělá, a nebo dokonce
diskuse, zda by Pepíček nedal přednost limonádě… Pepíček se touto „výchovnou
lekcí” učí jednak to, že jeho pocity jsou tím nejdůležitějším, čemu se musí
druzí přizpůsobovat, jednak to, že hranice druhých nejsou důležité, protože
středem vesmíru je přece ON. V konečném důsledku se ale jedná o selhání
rodičů, kteří nejsou schopni nastavit a vyžadovat hranice. Ještě více pak o
selhání otců, kteří by v tomto nastavování hranic měli být aktivní a
synovi ukázat, že existuje ještě vyšší autorita, než je jeho okamžitý rozmar.
Někdy se dozvídáme absurdní
teorie o tom, že Pepíčkova nervozita je vlastně selháním rodičů anebo jeho
okolí, protože kdyby bylo okolí harmonické, Pepíček by reagoval správně – tedy
klidně. Za jistých okolností může být, jenže obecně platí, že se nikdy v dějinách,
stejně tak v Bibli nepředpokládalo, že by v mladém muži byla zvnitřněna
disciplína a klíčové životní hodnoty, dokud nebyly vyučovány, trénovány,
vyžadovány a zkoušeny. Důležité je, aby ten, kdo tyto hodnoty vyučuje, ukazuje
a představuje, byl důvěryhodnou osobou. Když vidím některé mužské archetypy
třeba v některých českých filmech nebo vychvalovaných seriálech (např.
mnohými vychvalovaný seriál Most), je mi smutno. Nevidím muže, kteří jsou
schopni něco předat, ale jen jejich karikatury.
Jenže kluci očekávají
velikost, význam, oslovující vizi pro život. Místo toho se jim někdy nabízí to,
čemu se říkává „smysl pro realitu”, což je ale jen synonymem pro cynismus, zklamání
a frustraci. Ještě jednou Rohr: „Zářivá vize je ztracena, ničemu nebudu věřit,
protože nechci být zklamán.” Jak říkával minulý prezident zdatně sekundován tím
současným: „Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí je jen falešná
fráze.” Jak hluboký smysl pro realitu!!!
Rohr v této souvislosti píše o „hladu po otci, kdy se prý jedná o jednu z nejzranitelnejších složek muže, která je definována jako zoufalá touha po starším, moudřejším muži, který by chlapce vedl, ve kterého by mohl důvěřovat, který by ho ujišťoval, vyzýval a napravoval.“ Muži potřebují muže, aby jejich hrany zůstávaly ostré a čisté, zatímco ženy nám dávají teplo a měkkost. To jsou dvě různé potřeby.
Možná jste si všimli
zbožňujích pohledů malých chlapců, když pozorují starší muže při práci, hře,
boji nebo gestikulaci, jak se je rychle snaží napodobovat. Jenže když není koho
napodobovat, nebo když jediné, co napodobuji, je otcova schopnost sjet černou
sjezdovku nebo v horším případě otcův vztek a frustraci, vzniká
v duši kluků hluboká prázdnota. A R. Rohr dodává, že do této prázdnoty
přichází démoni… (v podobě závislostí, agresivity, machistického chování atd.)
V mnoha starobylých
kulturách muži procházeli iniciačním rituálem, který podstupovali jen a pouze
muži. Jen muži mohli sdělit chlapcům, že se z nich stali muži. Nikdy to
nebyly ženy. Navíc každý iniciační rituál byl spojen s nějakým náročným
úkolem. Proč asi? Protože mužská láska nějak souvisí s požadavky a zároveň
muž resp. chlapec potřebuje jiného nebo jiné muže, který mu sdělí, že je muž. Pochopitelně
ne tak, že mu řekne „a teď je z tebe chlap,” ale tak, že mu projeví
respekt, úctu a uznání. Toto vyjádření respektu je jak nepodmíněné tak i
podmíněné. Opět R. Rohr: „Muž z nějakých důvodů nerespektuje nic, co
dostal zadarmo. Nakonec i Bůh přece od nás něco očekává, stejně jako milost
nese ovoce.“
Jednou z oblastí, kterou
může současná církev oslovit svět, je, když v ní bude zdravě nastavené
prostředí pro chlapce a pro muže. Toto nemá absolutně nic společného
s jakýmkoli upozaděním žen, ale jen a pouze s tím, že muži nejen pochopí,
ale především budou naplno hrát svoje role a to i navzdory stále silnějšímu
tlaku proti tomu, aby svoje role skutečně konali a aby byli… muži.
