K sexuálnímu zneužívání kněží a kdo za to může?

Možná jste zaznamenali, že ve dnech 21. – 24. února se ve Vatikánu konalo setkání předsedů biskupských konferencí, na kterém jednalo o problematice sexuálního zneužívání ze strany duchovních a ochraně dětí v církevním prostředí. Ve stejném datu, zřejmě ne náhodou, byla v osmi jazycích ve dvaceti zemích světa publikována kniha Sodoma, která odhaluje zvrácené sexuální praktiky některých kruhů ve Vatikánu. Více se o obsahu knihy lze dočíst v komentáři B. Mohelníka na portálu Christnet. Jsem zvědavý, k jakým závěrům katolická církev dospěje, protože se zdaleka nejedná jen o praktiky ve Vatikánu. Zároveň zda to, čemu se současný papež snaží hledět přímo do očí, vyvolá další svědectví, ale i pokání, snahu o nápravu a potrestání viníků.

D. Duka v rozhovoru pro Radiovaticana, který poskytl právě kvůli proběhnuvší konferenci (https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29022) uvedl, že česká katolická církev je na tom nejen relativně dobře, ale je dokonce v ohrožení díky falešným svědectvím: „U nás se za 30 let svobody vyskytlo deset případů, které skončily odsouzením pachatele. Nahlásili jsme jich do Vatikánu jedenáct, ale pak jsem musel udělat opravu, protože, jak víme, došlo na Jesenicku k osvobození jednoho kněze. Ze setkání s policií ČR a s příslušnými úřady víme, že se vyskytuje velký počet falešných udání, ke kterým dochází především při rozvodových řízeních, kde matka chce získat dítě.“

Zde D. Duka střelil hodně vedle. Pokud by totiž šlo jen o policií prokázané případy, zřejmě by papež tuto konferenci vůbec nesvolával.

Ve své pastorační praxi jsem se s oběťmi zneužívání i od duchovních setkal, nicméně dosud jsem se NIKDY nesetkal s tím, že by nějaký případ skončil odsouzením pachatele. Tím netvrdím, že moje zkušenost vypovídá o tom, že není pachatel odsouzen nikdy. Chci pouze napsat, že prokázání jen deseti případů, vůbec nemusí znamenat, že je u nás téměř vše v pořádku a že se nic neděje.

Když jsem se při rozhovorech s obětmi sexuálního násilí ptal, zda dotyčný člověk nahlásil případ na policii, pak důvodem záporných odpovědí bylo, že „se bál, protože by mu to stejně nikdo neuvěřil.“ Někdy mu dokonce pachatel po spáchání trestného činu se sexuálním podtextem rovnou řekl něco ve smyslu „mlč, protože stejně ti to nikdo neuvěří.“ Jindy došlo k tomu, že si oběť stěžovala u nadřízených, jenže nebyla vyslyšena, a tak ji přešla snaha se o takto citlivých věcech sdílet dál. (Toto potvrzují i slova předsedy německé biskupské konference kardinála Marxe.) Jindy byl šok ze sexuálního násilí od duchovní autority tak silný, že dotyčnou osobu dlouhou dobu ani nenapadlo o tom s někým mluvit. Ten, kdo byl v jejích očích jakýsi „polobůh“, provedl, co provedl a dotyčná si to dlouhou dobu prostě nedala dohromady. Jindy se dotyčná svěřila rodině a ta jí to prostě neuvěřila. Jinými slovy ono to vůbec není tak snadné sexuální zneužití nahlásil.

Pocit studu, strach vysvětlovat detaily policii, pocit, že se to stejně nedokáže a já dostanu nálepku lháře, bývá velmi silný. Problém je, že u toho nikdo nebyl a to pachatelé velmi dobře vědí. Navíc násilníci, kteří zároveň stojí v duchovní autoritě, dávají obětem pocit, že v tomto nemá cenu nic podnikat.

D. Duka hledá ve svém rozhovoru problémy všude možně: Istanbulská úmluva, genderová ideologie, rozpadlé rodiny, feminismus, snaha skandalizovat klérus atd. Jen mi v tom všem chybí konstatování, že si na tyto skandály zadělává sama církev. Ono se totiž nejedná o nic nového a ke stejným excesům docházelo i v dobách, kdy se o výše zmíněných věcech nemluvilo nebo ani neexistovaly.

Je mi jasné, o jak bolestivé, citlivé a zneužitelné téma se jedná. O to více je úctyhodné, že papež má odvahu po letech utajování toto téma otevřít a že je nebagatelizuje. Jak sám František řekl: „Duchovní, který byl vybrán Bohem, aby vedl duše ke spáse, a nechává se ujařmit vlastní lidskou křehkostí nebo vlastní chorobou, se tak stává nástrojem satana. Ve zneužívání spatřujeme ruku zla, které nešetří ani nevinnost maličkých. Pokorně a odvážně musíme uznat, že stojíme před mystériem zla rozlíceného proti těm nejslabším, poněvadž jsou obrazem Ježíše.“

Nejde o to prokázat, že „katolická církev je hrozná“, ale o to, aby se tyto věci neděly. A to se nezmění tím, že se bude obviňovat okolí, ale když se změní v něčem zřejmě prohnilý systém. Otázka je, zda to vůbec je možné. Snad ano…

A nakonec ještě jeden dovětek z dopisu od kolegy - teologa, který mi k této problematice přišel: Prostě nechápu, jak mohou někteří tvrdit, že celá věc nesouvisí s celibátem a že jeho rozvolněním se nic nespraví. Ten systém je - teologicky, sociologicky, pastorálně - nastaven tak, že vtahuje určitý typus lidí: zde tedy lidí, kteří jsou z nějakého důvodu ochotní potlačovat svou sexualitu, ba právě sexualitu, a ne třeba chuť na sladké nebo na alkohol nebo na výtvarné umění. Proč kněžství bytostně souvisí zrovna se sexuální abstinencí, a ne s jakoukoli abstinencí jinou, když už musí s nějakou abstinencí souviset?! Budeme-li přece argumentovat stvořitelskými řády, pak podle Gn 1 - 2 člověk je "muž a žena", resp. přesněji "samec a samice" (v Gn 1 jsou užity pohlavní pojmy).  

Rady zkušeného ďábla jak zneužít duchovní moci

   

Je to nechutné čtení, ale když něco podobného (zároveň nekonečně lepšího) napsal C. S. Lewis, proč k problému nepřistoupit ze stejné perspektivy jako kdysi on. 

Můj drahý Tasemníku, slyšel jsem, že se z našeho pacienta stal kazatel, kněz, farář, duchovní vedoucí, je nakonec jedno, jak mu lidé říkají. Pracovně ho nazvěme duchovní. Je jedno, zda v církvi nebo v křesťanské organizaci. Horší ale je, že se tak stalo! Jsem z toho velmi znepokojený a můžeš si být jist, že za to, že jsi situaci nechal dojít až tak daleko, obdržíš na pekelném výboru vážné pokárání. Duchovní, který věrně slouží našemu nepříteli, pro nás představuje extrémní nebezpečí. Ale nezoufej. Je stále mnoho možností, jak ho v jeho rozletu zastavit. Za určitých podmínek je dokonce dobře, když je duchovním. Mnoho lidí v církvi a křesťanských organizacích totiž duchovním vedoucím stále důvěřuje a otevírá se jim, proto když duchovní svojí pozice zneužijí, odrovnají tím mnoho zbožných duší, které pak už více s Nepřítelem nechtějí mít nic společného. Jedna z pastí, na které naše ministerstvo dlouho pracovalo, se jmenuje moc. Mnoho duchovních pokušení moci podlehlo a já ti nyní poradím, jak tuto past nastavit tak, aby spolehlivě sklapla. Nezapomeň dávat pravidelná hlášení, jak to, co ti radím, na našeho pacienta aplikuješ.

 Je potřeba, aby duchovní podlehl přesvědčení, že jeho názor a přesvědčení je identické s tím, co si myslí Nepřítel. Ať si myslí, že odmítnutí jeho názoru je odmítnutím Nepřítele a stejně tak, že souhlas s ním, je poslechnutí vůle Nepřítele. Nejlepší bude, když lidem bude co nejčastěji opakovat něco ve smyslu, Pán mi to zjevil, ukázal, dlouho jsem se za to modlil, fakt jsem to tak prožil (s důrazem na slovo fakt), mám Bohem svěřenou autoritu, a proto mě poslechněte. Lidé se budou bát, že neuposlechnutí duchovního znamená neuposlechnutí Nepřítele a proto ho mnozí začnou poslouchat více, než Nepřítele. Když ho budou poslouchat, vzbuzuj v něm chorobnou touhu lidi chránit a to tím, že jim bude za každou cenu chtít mluvit a zasahovat do nejhlubších zákoutí jejich životů.

 Aby náš pacient používal moc, je třeba, paradoxně, aby se bál. Jedním z projevů strachu je, že se bude bát otevřeně hovořit tváří v tvář. O to více bude používat mailové pošty a tam si dovolí mnohem tvrdší a jedovatější výroky, které by normálně neřekl, čímž u některých lidí vyvolá strach. Mimochodem když už jsem u tohoto tématu, pamatuj naše staré pekelnické pravidlo, že ideální duchovní je izolovaný duchovní. Ať se zaobírá administrativou, ať co nejdéle připravuje kázání a liturgii, ať hodiny přemýšlí nad vším možným, nejlépe sám nad sebou, ale vše, co ho bude izolovat od lidí, je skvělé. Jediné, co se do toho nepočítá, je vztah s Nepřítelem. Samota ho totiž dovede do zcela nereálného světa a to potřebujeme. 

Snaž se, aby byl velmi citlivý na to, co mu kdo řekl, udělal, ať je citlivý na každou křivdu ať reálnou nebo vymyšlenou. Čím bude zraněnější, tím bude pro své okolí nebezpečnější a tím nám bude dělat větší radost. Vypozorovali jsme od zvířat, že když jsou zraněná, bývají agresivní, koně kolem sebe kopou, kočky škrábou, ptáci klovou a lidé jsou zlí a podráždění a používají moc a sílu způsobem, jakým by to normálně nedělali. Jsou sebelítostiví, sarkastičtí a útoční a lidé se jim raději vyhnou, protože se jich bojí. Prostě v našem vnímání církve nebo křesťanské organizace se jedná o ideální duchovní vedoucí. 

V pekelných výzkumech jsme zjistili, že jedno z nejlepších míst, kde se moc dá zneužít, je kazatelna. Jak moc jsme někdy za ni vděční. Sice platí, že kázané slovo má hroznu moc, ale my víme, jak je převrátit. Je třeba, aby pacient byl při přípravě kázání na někoho naštvaný a aby pochopil, že kázání je ten nejlepší způsob, jak si s lidmi vyřídit účty. Ať používá alegorie, narážky, jinotaje a další metody namířené proti někomu. Ideální je, když se před kázáním modlil za to, co bude říkat, aniž by poznal, že si vlastně jen vyřizuje účty. To ho jen utvrdí v tom, že to, co říká, je správné. 

Hledej, v čem je pacient zamindrákovaný. Je jedno, zda se jedná o vzdělání, schopnosti, málo přečtených knih, tloušťku, inteligenci, to, že má málo lidí ve sboru. Jakmile u něj uvidíš mindrák, rozvíjej ho. Mindráky totiž vedou k nenávisti nebo nesnášenlivosti vůči těm, kdo v té či oné oblasti pacienta převyšují. A nenávist vede k rozvíjení nejrůznějších mocenských her a to přesně chceme. 

Uč našeho pacienta, že aby získal moc, nesmí se nikdy omlouvat, připouštět, že udělal chybu, nesmí příliš nebo vůbec vyvyšovat jiné lidi okolo sebe, musí vytvářet pocit, že je nepostradatelný, nesmí se bát sem tam na někoho vytáhnout některé kompromitující informace, které se při své službě dozvěděl. Když v těchto věcech někdy ucítí hlas svědomí, rychle mu vsugeruj, že když něco dělá pro Nepřítele, je vše povoleno a hřích najednou není hříchem. 

Jak můj milovaný Tasemníku vidíš, nástrojů, jak nachytat pacienta, který se stal duchovním, je stále mnoho. Známe lidi staletí a není nic, co bychom nevypozorovali. Náš velký učitel ďábel, který zná člověka jako nikdo z nás, dobře věděl, proč pokušení moci zkoušel na Nepříteli tenkrát na poušti. Sice to nevyšlo, ale naštěstí mnozí jeho následovníci nebyli tak silní jako on. Proto se snaž. 

Líbá tě tvůj strýc Zmarchrob