Koho by volil Ježíš?

Souhlasím s Romanem Jochem, který v jednom z rozhovorů napsal, že by církevní představitelé neměli radit, koho volit. Neměli… protože by tím rozdělovali. Navíc vyšlo několik velmi dobrých článků, které se voleb týkají a tak není třeba nosit dříví do lesa. Asi všichni křesťané se shodnou, že je třeba jít k volbám, že je třeba volit strany s prorodinnou politikou, že volit komunisty je nepřijatelné, že není správné volit strany, které nepřichází s pozitivním programem, že je třeba dívat se na morální integritu toho kterého politika a že by bylo dobré si přečíst volební programy. Všechny tyto a jistě i některé další rady a postřehy jsou nepochybně správné. Také se čas od času ozývá, že v těchto volbách jde o víc než kdykoli jindy, protože kandiduje řada extrémistických uskupení, které mají šanci na zvolení. Tedy mnozí se obávají o plíživé vytrácení demokracie.

Kazatelská (pastorská, kněžská) samota

H. Nouwen v souvislosti s prací duchovních napsal: „Duchovní má neutuchající touhu dávat lidským životům smysl, ale shledává, že stojí na okraji dění a že je pouze neochotně připouštěn na místo, kde jsou činěna rozhodnutí. Je bolestivým paradoxem, že duchovní, který chce být středem lidských životů, se nachází na periferii a často marně prosí o vstup. Zdá se, že nikdy není v centru dění, tam, kde se tvoří plány a projednávají strategie. Vždycky to vypadá, jako kdyby se s několika plačícími ženami přicházel v nesprávnou dobu na nesprávná místa s nesprávnými lidmi, za městské zni, kde hostina již skončila. V nemocnicích, které jsou svědky prvního křiku člověka i jeho posledních slov, jsou duchovní nezřídka spíše tolerováni než vyžadováni. Ve vězeních, kde je bolestně pociťována lidská touha po osvobození a svobodě, se kaplan cítí jako provinilý přihlížející, jehož slova jen stěží obměkčí vedení věznice. Ve městech, kde si děti hrají mezi budovami a staří lidé umírají opuštěni     a zapomenuti, nejsou protesty kněží brány příliš vážně a jejich požadavky visí ve vzduchu jako řečnické otázky. Mnohé kostely, které zdobí slova ohlašující spásu a nový život, jsou často společenským salónkem pro ty, kteří se ve starém životě cítí docela spokojeně a nechtějí dovolit slovům duchovních, aby proměnila jejich kamenná srdce ve výhně, kde meče mohou být překována na radlice a kopí na vinařské nože“. (Nouwen H., Zraněný ranhojič 94 – 95) Jinými slovy, je sám…

Pohanům vstup zakázán? Zakázán!

Když jsem chodíval na box, pak jsem si odnesl jedno boxerské pravidlo: Frajer jsi do první rány. Asi ho není třeba vysvětlovat. Pravda je, že boxovat s pytlem je jiné, než s živým člověkem. To druhé více bolí. Zmiňuji to nikoli proto, že bych si myslel, že jsme „frajeři“, ale že dopad toho, čemu a komu věříme, se ukáže, až budeme konfrontováni s ateismem, vírou v horoskopy, s něcismem, s odporem k organizovanému náboženství, odporem ke jménu Ježíš, s generací mileniálů nebo tzv. post-pravdivou dobou. Vzpomínám si na neskutečný pocit, když jsem obhájil svoji závěrečnou práci na VŠ, která se týkala Platonova dialogu Timaios a jeho srovnání s Genesis. Odcházel jsem s dvojkou, pocitem, že se mě nikdo nebude ptát, jakou jsem měl známku a hlavně že to, co jsem nastudoval, je pro život zcela nepoužitelné. Zároveň bych chtěl, aby se mi toto nestávalo jako křesťanovi. V této souvislosti si přečtěme jednu z rad zkušeného ďábla: