12 srpna, 2017

Pochod hrdosti


Každý rok se mě lidé ptají, co si o tomto pochodu myslím a každý rok se mi moc o této tématice nechce psát, protože vím, jaké budí otázka homosexuality emoce. Jakkoli se zastánci tohoto pochodu snaží mluvit o tom, že jsou tolerantní, jejich reakce na sociálních sítích jsou hodně drsné      a velmi často o nějaké toleranci nemůže být ani řeč. Zároveň tolerantní někdy není ani druhá strana.  Asi nám spolu nějak nejde mluvit...

Problém je možná v tom, co si pod slovem tolerance představujeme. A zde vidím první problém. Slovo tolerance zaměňujeme za souhlas.  Jenže toto je nesprávné pochopení. Tolerantní mohu být jen tehdy, když s něčím nesouhlasím. V Bibli, z které se snažím při formulaci svého světonázoru vycházet, vidím, že praktikovaná homosexualita se míjí Božím plánem. Respektuji, že jsou křesťané, kteří došli při četbě Písma k jiným závěrům a to, o co se snažím, je tolerovat je, jakkoli s jejich závěry nesouhlasím. Stejné pak ale očekávám já od nich. Respektuji, že jsou nekřesťané, kteří na tuto věc mají jiný pohled a nijak mě to nevede k tomu, abych je začal nesnášet. Zároveň ale, to, že mám na tuto oblast konzervativní názor, absolutně neznamená, že jsem „homofob“. Prostě jen nesouhlasím, vidím věc jinak a komunikuji to i ve sboru a církvi, kde působím.

Jako každý kazatel jsem se setkal s lidmi, kteří tuto orientaci mají, kteří s ní zápasí a vím, že to často vůbec nemají snadné (stejně jako tisíce jiných). Přistupuji k nim zcela stejně jako k jiným lidem. S tolerancí a láskou. Moje zkušenost je, že když jsme spolu hovořili a já jsem jim ukazoval některé texty Písma, pak jsme se nikdy nerozcházeli jako nepřátelé. Stejně jako se nerozcházíme s jinými lidmi jako nepřátelé, když tvrdím, že bychom jako věřící lidé spolu neměli mít mimo manželský svazek sex.  

Asi jako mnoho jiných si myslím, že o intimních věcech není třeba veřejně hovořit, natož o nich křičet z alegorických vozů. Stále se mi zná, že cudnost, stud jsou v souvislosti se sexualitou zcela legitimní, správné a že tímto názorem nepatřím do jiného století. O svojí sexualitě mluvit veřejně nechci a ani nebudu. Pokud o ní mám potřebu hovořit a něco v ní řešit, pak si velmi opatrně vybírám, s kým. Prosím, aby mi bylo rozuměno! Netvrdím, že o sexualitě mluvit nemáme, že se jedná o tabu. Jen tvrdím, že je lepší tak konat v osobním rozhovoru, nikoli veřejně. Zároveň si nemyslím, že je správné o tématu homosexuality v církvi mlčet a dělat, jako kdyby neexistovala. To, že se tak dělo a děje, že si s tímto tématem někdy nevíme rady je pravda, stejně tak je ale pravda, že se někdy na církev neprávem hází bahno, jak homosexuálům ubližuje. Není možné v tomto paušalizovat a je třeba napsat, že je to sbor od sboru, pastor od pastora, kněz od kněze jiné. 

Nesouhlasím s tím, že je naše společnost vůči homosexuálům netolerantní. Netolerantní jsou konkrétní lidé, nikoli společnost jako celek. Už jen to, že je zde pochod hrdosti, podpořený starostkou Prahy ukazuje, že velká míra tolerance zde je. Navíc dost agresivně někdy vystupují zástupci homosexuální menšiny a i to je třeba zmínit a nedělat z nich jen nebo především ukřivděnou skupinu. To, že homosexuálním párům nejsou umožněna stejná práva, jako párům heterosexuálním není projev netolerance. Navíc v mnoha zemích Evropy je z mnoha důvodů stále více potlačována klasická rodina a to považuji za velmi nebezpečné a do budoucna pro společnost za devastující.

Co jako církev někdy dlužíme (nejen) homosexuálům je přijetí a láska. Zároveň ale přijetí a láska není souhlas se vším, co druhý koná. Jak jsem ale napsal – s křesťany s jinou orientací se znám, oni znají můj pohled a přesto se máme rádi jako bratři v Kristu…

6 komentářů:

Mirek Kudláček řekl(a)...

Dobře napsané!

Lydie řekl(a)...

Dekuju, dobre vystizena svoboda nesouhlasit (az i nenavidet) urcity zpusob zivota a zaroven obetave milovat cloveka tak zijiciho...Jen nerozumim:"To, ze heterosex...., jako parum heterosex..." - ?

o autorovi tohoto blogu řekl(a)...

TO Lydie - opraveno, děkuji za upozornění

Filip H. Boszczyk řekl(a)...

Bohužel nesouhlasím s autorovým překladem. Od vždycky byly Pride pochody spíš pochody hrdosti, než pýchy, což jsou dva slova, která v českém kontextu mají velice odlišné zabarvení. Účastníci těchto pochodů nejsou "pyšní na svou orientaci", ale jsou hrdí na to, že se nemusejí stydět za svoji odlišnost. Což by každý člověk pochopil, kdyby se o Prague Pride festival trochu víc zajímal.
Autor píše, že poslední dobou jsou to rodiny, které jsou víc a víc utlačované, co ale autor opomíjí je to, že "konkurenční" akce konaná ve stejný čas Pochod pro rodinu již pravidelně každým rokem narušuje průběh Pride pochodu tím, že na poslední chvíli nutí organizátory měnit trasu pochodu (k tomu mile rád řeknu víc). Jak tolerantní se autorovi taková sabotáž zdá?
Na závěr bych podotkl, že z rozhovorů a z příběhů lidí jsem zatím neslyšel o tom, že by se někdo v církvi setkal s výraznou milující tolerancí k jeho/jejímu odlišenému názoru či orientaci, namísto toho se více a více setkávám s příběhy o zraněních, nepochopení a odmítnutí LGBT lidí ze strany církve. Opravdu nechápu, jak autor může psát, že se mu nezdá společnost netolerantní. Autorovi asi ještě nikdo do komentářů nepsal výhrůžky a otřesné nadávky...

Karel Konečný řekl(a)...

Mně ty pochody připadají otřesné. Sodoma a Gomora.

David Novák řekl(a)...

Ano ohledně slova pride máte pravdu opravil jsem to. Za vším ostatním si ale stojím. Ohledně rozhovorů a církve pak je třeba neplést toleranci a souhlas a také je třeba nepausalizovat.