Pochod hrdosti

Každý rok se mě lidé ptají, co si o tomto pochodu myslím a každý rok se mi moc o této tématice nechce psát, protože vím, jaké budí otázka homosexuality emoce. Jakkoli se zastánci tohoto pochodu snaží mluvit o tom, že jsou tolerantní, jejich reakce na sociálních sítích jsou hodně drsné      a velmi často o nějaké toleranci nemůže být ani řeč. Zároveň tolerantní někdy není ani druhá strana.  Asi nám spolu nějak nejde mluvit...

Problém je možná v tom, co si pod slovem tolerance představujeme. A zde vidím první problém. Slovo tolerance zaměňujeme za souhlas.  Jenže toto je nesprávné pochopení. Tolerantní mohu být jen tehdy, když s něčím nesouhlasím. V Bibli, z které se snažím při formulaci svého světonázoru vycházet, vidím, že praktikovaná homosexualita se míjí Božím plánem. Respektuji, že jsou křesťané, kteří došli při četbě Písma k jiným závěrům a to, o co se snažím, je tolerovat je, jakkoli s jejich závěry nesouhlasím. Stejné pak ale očekávám já od nich. Respektuji, že jsou nekřesťané, kteří na tuto věc mají jiný pohled a nijak mě to nevede k tomu, abych je začal nesnášet. Zároveň ale, to, že mám na tuto oblast konzervativní názor, absolutně neznamená, že jsem „homofob“. Prostě jen nesouhlasím, vidím věc jinak a komunikuji to i ve sboru a církvi, kde působím.

Jako každý kazatel jsem se setkal s lidmi, kteří tuto orientaci mají, kteří s ní zápasí a vím, že to často vůbec nemají snadné (stejně jako tisíce jiných). Přistupuji k nim zcela stejně jako k jiným lidem. S tolerancí a láskou. Moje zkušenost je, že když jsme spolu hovořili a já jsem jim ukazoval některé texty Písma, pak jsme se nikdy nerozcházeli jako nepřátelé. Stejně jako se nerozcházíme s jinými lidmi jako nepřátelé, když tvrdím, že bychom jako věřící lidé spolu neměli mít mimo manželský svazek sex.  

Asi jako mnoho jiných si myslím, že o intimních věcech není třeba veřejně hovořit, natož o nich křičet z alegorických vozů. Stále se mi zná, že cudnost, stud jsou v souvislosti se sexualitou zcela legitimní, správné a že tímto názorem nepatřím do jiného století. O svojí sexualitě mluvit veřejně nechci a ani nebudu. Pokud o ní mám potřebu hovořit a něco v ní řešit, pak si velmi opatrně vybírám, s kým. Prosím, aby mi bylo rozuměno! Netvrdím, že o sexualitě mluvit nemáme, že se jedná o tabu. Jen tvrdím, že je lepší tak konat v osobním rozhovoru, nikoli veřejně. Zároveň si nemyslím, že je správné o tématu homosexuality v církvi mlčet a dělat, jako kdyby neexistovala. To, že se tak dělo a děje, že si s tímto tématem někdy nevíme rady je pravda, stejně tak je ale pravda, že se někdy na církev neprávem hází bahno, jak homosexuálům ubližuje. Není možné v tomto paušalizovat a je třeba napsat, že je to sbor od sboru, pastor od pastora, kněz od kněze jiné. 

Nesouhlasím s tím, že je naše společnost vůči homosexuálům netolerantní. Netolerantní jsou konkrétní lidé, nikoli společnost jako celek. Už jen to, že je zde pochod hrdosti, podpořený starostkou Prahy ukazuje, že velká míra tolerance zde je. Navíc dost agresivně někdy vystupují zástupci homosexuální menšiny a i to je třeba zmínit a nedělat z nich jen nebo především ukřivděnou skupinu. To, že homosexuálním párům nejsou umožněna stejná práva, jako párům heterosexuálním není projev netolerance. Navíc v mnoha zemích Evropy je z mnoha důvodů stále více potlačována klasická rodina a to považuji za velmi nebezpečné a do budoucna pro společnost za devastující.

Co jako církev někdy dlužíme (nejen) homosexuálům je přijetí a láska. Zároveň ale přijetí a láska není souhlas se vším, co druhý koná. Jak jsem ale napsal – s křesťany s jinou orientací se znám, oni znají můj pohled a přesto se máme rádi jako bratři v Kristu…