Potřebuje církev obnovu?
Motto: Náš sbor je stále podobnější Kristu. Je stále stejný včera, dnes až navěky…
Když jsem byl malý, k nevoli svých rodičů jsem sbíral motýly. Pointa této sběratelské vášně byla v tom, že jsem si chtěl krásu motýlů uchovat neustále před očima. Šlo to, ale musel jsem motýla usmrtit. Krásnou církev není možno udržet krásnou tím, že jí obestavíme hradbami řádu, učení, modliteben, sborových rodů, zaběhlých postupů, metodologie a nevím čeho ještě. Toto vše může být podporou, pomocí, ale nenahradí to život. Ten se nedá zakonzervovat, ale musí se obnovovat neustále. Někdy odcházím z našeho sboru s nádherným pocitem. Třeba po křtech, skvělé neděli, nebo když přežiji nějakou další akci s mládeží. Napadá mě, že bych to, co jsem prožil, chtěl zakonzervovat, zrežírovat tak, aby to bylo stále stejně úžasné. Jenže ono to nejde. Zápas o neustálou obnovu pokračuje a bude pokračovat celý náš život, a pokud na toto církev rezignuje, říká si o problémy a o postupnou smrt. Bude připomínat to, co řekl Nietzsche v Zarathustrovi: Nejsou kostely jen náhrobky mrtvého Boha? My bychom to poupravili, na otázku nejsou kostely jen náhrobky mrtvé církve? Bez stálé obnovy se jimi stanou. Provoz může ještě dlouho fungovat, ale obsah se vytratí.