Asi není náhoda, že nejlépe placenými lidmi jsou baviči a to ať v podobě herců, sportovců či dalších. Nutno dodat, že mnozí z nich jsou mistry svého řemesla… Jsou placení ale nejen proto, že jsou (někdy) dobří, ale proto, že pomáhají odstraňovat jednu z údajných pohrom moderní společnosti, kterou je nuda. Kde se nuda bere? Drtivá většina z nás si může dopřát volný čas. Jistě, chodíme do práce, studujeme, vychováváme děti, máme plné kalendáře, ale kdybychom si udělali analýzu svého času, většinou by se nějaký volný čas našel (např. já teď píšu tento blog). Už jen proto, že nejsme roboti a proto nejedeme na plný výkon sedm dní v týdnu 16 hodin denně (pokud někdo ano, tak dál ať raději nečte). Protože máme volný čas, chceme se bavit nebo řečeno prozaičtěji, chceme ho nějak zaplnit. K tomu nám slouží tisíce různých prostředků a způsobů. Zřejmě nikdy v historii nemělo lidstvo tolik možností se bavit, zároveň nikdy v historii tolik lidí neprožívalo pocit prázdnoty a nudy.
Máme přepych volného času a zábavní průmysl kolem nás nám nabízí, že nám jej pomůže naplnit a my jsme ochotni za bavení se, platit. Na tom není nic pokleslého. Chceme dobrý koncert, zajímavou dovolenou, pohodlné kolo, rychlé připojení, 3D kino, silné emocionální stimuly atd.
Nyní se přenesme do církve. Zdá se mi, že i církev se někdy posouvá do roviny nabídka – poptávka. Návštěvníci kostelů a modliteben někdy, snad podvědomě očekávají to, co v jiných sférách života – tedy že jim kostel nabídne kvalitní servis a to v podobě náboženské výchovy dětí, zajímavé bohoslužby, socializace během týdne a zároveň že od nich nebude pokud možno nic očekávat. Zvláště ve velkých městech potom platí, že pokud kostel kvalitní služby nenabízí, jde se hledat jinam nebo se část sebere a založí kostel nový, jenže nikoli s cílem oslovit nové lidi, ale vyhovět nespokojeným křesťanům. Známý sociolog náboženství P. Berger píše o tom, že „bývalé náboženské monopoly se už nemohou spolehnout na věrnost svých klientů, protože ta je nyní odvozována od svobodné volby resp. výběru mnoha možností. Tedy náboženské tradice, které byly dříve autoritativně nabízeny klientele, jsou dnes pouze nabízeny“. Možná se vám tato mluva zdá poněkud kostrbatá, nicméně pouze zdůrazňuje z pohledu sociologa, že návštěvníci církve se posouvají do role spotřebitelů, kteří jdou tam, kde je lepší nabídka.
Jak se ona nabídka projevuje? Jeden způsob je nic od těch, kdo se stanou křesťany, ani od hledajících neočekávat, vyhýbat se všem Kristovým nárokům, nemluvit o hříchu ani o následování, o ničem co by se mohlo lidí jakkoli dotknout a být jim nepříjemné. Jedná o jakési „duchovní lechtání“. Církev se v tomto pojetí mění spíše na jakýsi kulturní klub, Ježíš je především učitelem morálky, který ale neočekává, že jeho slovo někdo bude brát příliš vážně. Stále více se ukazuje, že církve, které se touto cestou vydali, lidi spíše ztrácí a nové lidi ničím nepřitahují. Kvalitních kulturních spolků je totiž hodně, lidi ke kvalitní kultuře církev skutečně nepotřebují a určitá bezpohlavnost a relativismus nakonec spíše otráví. Richard Niebuhr popsal krédo těchto křesťanských skupin slovy: „Nerozhněvaný Bůh přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání Krista bez kříže.“
Další postoj by se dal shrnout slovy M. C. Putny „žádná komplikovaná teologie, spiritualita či liturgie. Žádné nuance, žádné složitosti“. Jak se to projevuje? Třeba těmito postoji: „Tento verš říká… a je to“. „Liturgie jen komplikuje srozumitelné kázání slova, proto pryč s ní“. „Spiritualita explicitně nevychází z Písma, proto (mimo modlitby, půstu a čtení Písma) pozor na ní“. „Teologie jen komplikuje život, proto jí nepotřebujeme“. Církev je třeba vytvářet podle poptávky návštěvníků a to velmi nízkoprahově. Tento přístup má nepochybně svoje pozitiva a to především v tom, že bere vážně misijní poslání církve, zároveň je zde nebezpečí, že zjednodušuje. Jistě, Bible říká… ale Bible i mlčí. Liturgie je se svým pevně daným řádem pro někoho problémem, pro někoho ale pomocí v cestě k Bohu, proti ji nelze až tak snadno „odstřelit“. Duchovní cvičení nemusí vycházet jen z Písma, a přesto mohou být pomocí, teologie skutečně někdy některé pravdy komplikuje, jenže zcela právem, protože mnoho oblastí Písma prostě jedním veršem nevysvětlíte, ale spíše zatemníte atd. Určitá nekomplikovanost hrozí mělkostí a přílišnou prvoplánovitostí. Jistě nejde o to věci záměrně dělat složitější, zároveň je třeba přijmout, že něco složité je a že není nutné hned vše znát a pochopit. K mnoha věcem se dá dojít časem.
Další přístup bychom mohli shrnout do slov – „ortodoxní v učení, liberální ve formách“. Všimněte si, že mnohokrát je tomu v církvi naopak. Stupidní kázání či vyučování nevadí, ale běda, když se posune kazatelna do leva či doprava (příkladů bychom našli jistě více). Popisovaný přístup nerezignuje na evangelium a to i s tím rizikem, že někoho naštve, jenže pokud naštve, pak evangeliem a Kristovým křížem, nikoli svojí vnitro - církevní kulturou. Ukážu to na příkladu chval. Sbor v pojetí, které zde popisuji, nebude mít nekonečné chvály, protože tuto dávku vydrží především křesťané. Pro nové návštěvníky je to dlouhé. A protože toto „domácí“ vědí, ani nové lidi nezvou. Vědí, že „kultura chval“ by byla pro hledaće problémem. Jiný přístup je, že nebudu vyprazdňovat slova písní, která mohou být pro návštěvníky někdy nesrozumitelná, ale přizpůsobím jim délku chval. Slova jim dojdou časem. V tomto pojetí se nemusím bát jít v kázání na dřeň, nebojím se jisté složitosti, ale zároveň musím promýšlet, zda hloubka slova je srozumitelná a přenositelná do každodenního života. Někdy se totiž nesrozumitelnost mylně vykládá jako něco strašně hlubokého, jako „vysoká teologie“. Cílem tohoto přístupu není lidi bavit, zjednodušovat, ale odstraňovat překážky, které jim brání porozumět evangeliu, kdy překážkami nemyslím evangelium, ale církevní kulturu. Zároveň popisované neznamená zcela rezignovat na některé tradice, ale tyto tradice neustále promýšlet a nebát se je měnit. Tradice má svůj význam, spojuje nás s těmi, kteří nám předali bohatství víry, ale oni dělali to, co dělali s určitým záměrem. Způsoby spojené s tradicí se s dobou mění a je na nás, abychom toto zachytili. V našem sboru je např. tradice, že se při zpěvu stojí. Je to součást naší liturgie (a třeba dodat, že toto nijak neobhajujeme Písmem). Protože mezi nás chodí mnoho nových návštěvníků, kteří pochopitelně nerozumí proč tento tělocvik, často to vysvětlíme – je to proto, že i postojem vyjadřujeme úctu k Bohu.
Když se podíváme na kulturu zábavy, tak ta především baví a od spotřebitelů nic neočekává. Pokud tento přístup zaujme církev, je jen otázkou času, kdy upadne do stagnace. Chvíli je sice příjemné být baven, ale zároveň platí, že od koho se nic neočekává, od to se ničeho nedočkáme. A Kristus od svých následovníků něco očekává. Nemyslím pouze službu, ale třeba proměnu života. Zároveň ale slibuje, že je v tom nenechá bez pomoci. Pokud se sboru, církvi daří na cestě následování lidi povzbudit bez vyprazdňování evangelia, pak plní svůj smysl…
Žádné komentáře:
Okomentovat