30 května, 2024

Kristovo vzkříšení a kralování

 

Jen jednou Pavel napsal, že jeho zvěst je klam – pokud Kristus nebyl vzkříšen (1 Kor 15, 14). Jen jednou Pavle napsal, že je naše víra klamná - pokud Ježíš nevstal z mrtvých (1 Kor 15, 14). Jen jednou Pavel napsal, že naše víra je marná – pokud Ježíš nevstal z mrtvých (1 Kor 15, 17). Jen jednou nás Pavel vybízí, abychom povolili stavila své živočišnosti – pokud nemáme naději na zmrtvýchvstání (1 Kor 15, 32) Možná bychom Pavlovi řekli, aby ve svých výrocích přibrzdil, aby to tak nehrotil, aby to neviděl tak černobíle nebo aby byl vyváženější. Jasně, že vzkříšení je pro křesťanství zásadní, a proč používat takovéto dramatické obraty? Jenže Pavle to hrotí, je černobílý, a pro některé je možná i nevyvážený. Slovo „pokud“ používáme před tím, než stanovíme nějakou podmínku, nějaké buď anebo, když chceme zdůraznit nějaké vážné důsledky slov, činů nebo rozhodnutí. Po „pokud“ následuje nějaká „tak“. A přesně takto staví Pavel svojí argumentaci v souvislosti se vzkříšením. S tím ostře kontrastuje pohled některých křesťanů, že vzkříšení je jen metafora, symbol nebo mýtus. Že vlastně nezáleží na tom, zda se uskutečnilo, důležité je, co s touto zvěstí uděláme ve svém životě.

Z Pavlova vyjadřování vidíme, že jak pro něj, tak i pro první církev se jednalo o naprosto zásadní realitu. A třeba dodat, že i pro mnoho křesťanů po nich. Všimněme si, že až poté, co vstal Kristus z mrtvých a setkal se z apoštoly, se z ustrašeného hloučku stali odvážní svědkové, z nichž jedenáct svoji víru nakonec zaplatilo životem. Co vypůsobilo tento radikální přerod? Zároveň víme, že se nejednalo jen o apoštoly, ale že zvěst o vzkříšeném Kristu elektrizovala tisíce dalších. S odstupem 2000 let v našem někdy unaveném křesťanství možná nadšení prvních křesťanů moc nechápeme. Jasně vstal z mrtvých, zachránil nás od smrti, ale že by nás to zas až tak moc proměňovalo nebo k něčemu motivovalo…  

V současnosti zřejmě nejlepší žijící novozákonník N. T. Write napsal, že je rozdíl, zda evangelium vnímáme jako dobrou radu nebo dobrou zprávu. V této jednoduché myšlence se skrývá hluboká moudrost související mimo jiné i se vzkříšením. Představte si, že by někdo přišel a zarmouceným učedníkům a zástupům řekl, že Ježíš sice zemřel, ale že po sobě zanechal spoustu dobrých rad a návodů, jak žít a jak se dostat do nebe. Pak by dodal, že si je vědom, že podobných návodů bylo sice napsáno a vysloveno mnoho, ale že ty od Ježíše jsou FAKT nejlepší! Jsem si jist, že by to s lidmi nic neudělalo a na Ježíše by se velmi rychle zapomnělo. Dobrých rad bylo napsáno mnoho stejně tak i náboženských učitelů, kteří je vymysleli, bylo mnoho.

S podobnou myšlenkou přichází T. Keller: „Představte si, jak někdo káže otrokům a Alexandrii, že vzkříšení docela inspirativní příběh. Znamená, že dobro je nějakým způsobem silnější než zlo a proto bychom se k sobě měli chovat laskavě… Mohl by někdo z otroků říci – úžasné, toto sdělení promění můj život plný dřiny a útisku v život plný naděje!?“ Naše odpověď je, pochopitelně že nemohl. Jenže když první křesťané slyšeli apoštoly, kteří přišli ze zprávou, že káží něco, co viděli, čeho se jejich ruce dotýkali a takovéto poselství jim dalo elektrizující sílu. Ježíš totiž není především učitel morálky, velký guru, ale Bůh, který vstupuje doprostřed našeho světa, který přináší život, který láme pouta smrti a který ukazuje, že v něm a skrze něj smrt mohou překonat i jeho následovníci. Najednou to není jen teorie, zbožné přání, ale realita, kterou Ježíš započal.

Možná, že zde by někdo namítnul něco ve smyslu no a co? Člověk sice z mrtvých obyčejně nevstává, ale toto je záležitost Ježíše. Z nějakých důvodů prostě dokázal něco, co nedokázal nikdo před ním ani po něm, ale mě se to netýká.

Že se nás to týká, ukážu na následujícím příkladu. Představte si, že někoho učíte plavat. Dotyčnému nejde do hlavy, jak se někdo může udržet na vodě. Z pozice neplavce to skutečně prostě nejde, podobně jako na první pohled nedává smysl, že se mnohatunové letadlo udrží ve vzduchu, když se tam neudrží mnohem lehčí předměty. Protože se dotyčný neplavec bojí a stále se topí, vezmete tužku a papír a vysvětlíte mu, jak funguje Archimédův zákon a jak dělat správná tempa. Myslím, že i kdyby dotyčný rozuměl fyzice, moc by mu to nepomohlo. To, co změní jeho postoj a povzbudí ho k tomu, aby se naučil plavat, aby se položil na vodu, bude, když uvidí někoho, kdo se udrží na vodě. Zároveň potřebuje vidět někoho z masa a kostí, ne nějaký symbol. Až poté totiž zjistí, že to jde. Tím, že Ježíš vstal z mrtvých můžeme najednou poznat, že to jde, že se to týká i nás. Když on, tak i my. Učedníci o tom, že Ježíš vstane z mrtvých od něj slyšeli, ale jeho slova jim moc nedávala smysl a nevztahovali je do své situace. Až setkání ze vzkříšeným jim pomohlo, aby jim vše „docvaklo“.

Ježíš pár dní po vzkříšení vystoupil na nebesa, kde kraluje a odkud očekáváme jeho druhý příchod, při kterém nastane i naše vzkříšení. Přiznám se, že by mě zajímaly některé detaily, třeba kdy Ježíš přijde, jak bude vypadat vzkříšení, jaká budeme mít těla, zda se poznáme, jak to bude vypadat v ráji, ale i v pekle atd. Vzhledem k tomu, že k věčnosti směřuje naše naděje je vlastně zvláštní, jak mlhavě se o ní v Bibli píše. Slovem mlhavě nemyslím vůbec, ale na mnohé otázky, co bude po smrti, přesné odpovědi nemáme a pokud ano, pak často v symbolické rodině. Mám na to následující teorii. Když mluvíme o křesťanství, pak velmi často akcentujeme vztah s Kristem a se svým nebeský Otce. Zároveň je to Duch svatý, který nás uschopňuje, bychom Pána Boha vnímali jako Otce (Řím 8, 16) a který přišel, aby nám nahradil fyzicky přítomného Krista (J 16, 7). Pokud je to vztah, o který běží především, pak důležitější než různé detaily kde, kdy, jak je ke komu a s kým. Odpověď na poslední dvě otázky jsou: Ke Kristu a s Kristem, k Otci a s Otcem. Dodejme, že on se o některé detaily určitě postará.

Stále se nám ale vtírá otázka, jak to s Kristovým kralováním. Někdy to na světě vypadá tak, jak se to na Ježíšovu adresu zpívá v muzikálu Jesus Christ Superstar: „Všechno se ti vymklo z rukou, ty bezmocná loutko“. Ano, zní to rouhavě, ale tváří v tvář utrpení miliónů lidí otázka, jak moc Kristus kraluje, jak moc ovlivňuje dění na naší zemi, jak moc vstupuje do lidských osudů, je relevantní.

Uvedu čtyři pro mě základní koncepty a s tím, že jich jistě nejdete víc.

Nerozumím tomu a nejsem šťastný. - Elie Wiesel

Představa zlého Boha mne odpuzuje. Proto se držím hypotézy, která mi připadá nejjednodušší: popírám Jeho existenci. Primo Levi

Bůh je spravedlivý, ale není mocný. Rabín Harold Kushner

Ano, svět trpí a Bůh sestupuje do tohoto utrpení se svými dětmi a trpí s nimi. Dietrich Bonhoeffer

Jak jsem psal, nebudu v tomto článku řešit proč milující Bůh dopouští zlo, ale pokud přemýšlíme co znamená „Kristus kraluje“, nemůžeme tuto oblast úplně pominout.

Všimněme si, že pro Pavla a první církev toto nebyla otázka. A to měli mnoho důvodů, se po původu zla ptát. Mnozí z nich za svoji víru zaplatili cenu nejvyšší a svět, v kterém žili byl hodně krutý. Myslím, že jednou z odpovědí, proč tomu tak bylo, byla jejich víra nebo spíše jistota vzkříšení. Tito lidé a po nich mnozí další neutíkali z tohoto světa, přirozeně, že chtěli žít, ale věděli, že po mrti se setkají se vzkříšeným Kristem a touto jistotou poměřovali a dodnes mnozí poměřují vše další. Je to jako kdybyste šli někde ve vánici, v zimě a věděli, že to jednou skončí, že si zalezete do tepla horské chaty a bude lépe. Motivace co přijde, vám dá sílu i smysl pokračovat.

Zároveň jakkoliv je svět plný zla, jsou něm i mnohé záblesky dobra. Někdy si říkám, jak je možné, že síly zla definitivně nepřeválcují tento svět. Zlí lidé to leckdy mají jednodušší. Nemusí se zdržovat nějakými ohledy, skrupulemi, když je nikdo nevidí (a někdy i když je vidí), mohou krást, podvádět atd. A přes tyto výhody je stále mnoho míst na světě, kde nevládne absolutní chaos a anarchie. Jednou z možných odpovědí může být, že do našeho světa vstupuje Kristus, který kraluje, a který je zdrojem pravdy, krásy, spravedlnosti, dobra atd. Definitivní vítězství ještě nestalo a pokud bychom použili válečnou terminologii, pak vyhrána byla válka – Kristovým vzkříšením, kdy byla poražena smrt, ale boje se ještě vedou.

Jakkoli vidíme, že svět v mnoha ohledech leží ve zlém, díky Kristovu vzkříšení se s tím nemáme smířit, ale naopak usilovat Kristovu vládu do našeho světa přinášet. Tím, že Kristus kraluje navíc věříme, že zlo nebude mít poslední slovo. A to z nás má dělat lidi naděje.